Margaret Weis - Druhá generace

Jena se těšila na Dalamarovu reakci. Ale rozhodla se, že ty dva nechá napřed ještě trochu trpět.

„Proč si myslíte, že bych vám dokázala zařídit rozhovor s ním?“ zeptala se nevinně.

Qualinesti zrudl. „Řekli nám, že vy a… hm… Pán Věže (odmítal vyslovit jeho jméno) jste přátelé…“

„Byl můj shalafi. A teď je můj milenec,“ odvětila Jena a líbilo se jí, jak se elfové neklidně vrtí.

Znovu si vyměnili pohledy, jako by chtěli říct: co jiného se dá čekat od člověka?

Silvanesti toho měl očividně dost. Vstal. „Skončeme to co nejrychleji. Můžete… Dokážete… nám zařídit setkání s Pánem Temné věže?“

„Možná.“ Jena se odmítala k čemukoli zavázat. „Kdy?“

„Co nejdříve. Čas pracuje proti nám.“

Jena povytáhla klenuté obočí. „Varuji vás. Pokud chcete na Dalamara nastražit past…“

Qualinesti se na ni zahleděl. „Ujišťuji vás, paní,“ řekl ponuře, „že mu neublížíme.“

„Neublížíte mu!“ Jena se zasmála. „Čím byste mohli Dalamara ohrozit? Je nejmocnější z černých mágů. Je vůdcem Řádu Černých plášťů a až můj otec odejde na odpočinek, stane v čele Konkláve čarodějů.

Prosím, omlouvám se. Odpusťte mi,“ dodala a snažila se potlačit smích. Zjevně je nesmírně urazila. „Bojím se o vaší bezpečnost, pánové. Přátelské varování. Nepokoušejte se Dalamara podvést. Následky by se vám nelíbily“

„Taková drzost!“ zuřil Silvanesti. „Nemusíme…“

„Ano, musíme,“ řekl jeho společník tiše.

Silvanesti se zalykal vzteky, ale zmlkl.

„Kdy se můžeme s Pánem Věže setkat?“ zeptal se Qualinesti chladně.

„Pokud bude Dalamar souhlasit, najdete ho zítra v noci tady v mých komnatách. Věřím, že vám místo vyhovuje. Nebo byste se s ním raději setkali přímo ve Věži Vysoké magie? Mohla bych vám prodat talisman.

„Ne, paní.“ Elfové věděli, že se jim posmívá. „Tento pokoj je postačující.“

„Dobrá.“ Jena vstala. „Setkáme se zítra v noci asi ve stejnou dobu. Příjemné sny, pánové.“

Silvanesti zrudl. Zdálo se, že se ji chystá udeřit, ale Qualinesti ho zadržel.

„Příjemné sny — to byla nevhodná poznámka,“ zamumlala Jena a sklopila oči, aby zakryla pobavení, „když vezmeme v úvahu strašlivou tragédii, která Silvanest potkala. Odpusťte.“

Doprovodila je dolů ze schodů a ven ze dveří a sledovala, jak odcházejí ulicí. Když konečně zmizeli, obnovila ochranné zaříkadlo a se smíchem vyšla nahoru po schodech, aby se připravila na milencův příchod.

Elfové si pospíšili. Jena je vpustila do krámu. Vážně a zdrženlivě je vedla ke schodům. Ale elfové se u paty schodiště zastavili. Oba si nasadili zelené hedvábné masky, které jim zakrývaly horní část tváří.

Jena si pomyslela, že vypadají směšně, jako děti v kostýmech na Slavnosti oka.

„Je tady?“ zeptal se Qualinesti s hrozivou vážností.

Pohlédla vzhůru. Vrcholek schodiště halily večerní stíny. Elf bezpochyby viděl jinou temnotu, pevnější a hmotnější.

„Je,“ odvětila Jena.

Oba elfové zaváhali a bojovali sami se sebou. I když s temným elfem jen promluví, spáchají zločin, který by jim mohl přivodit stejný osud — potupu, vypovězení, vyhnanství.

„Nemáme na vybranou,“ řekl Silvanesti. „Už jsme o tom mluvili.“

Qualinesti kývl. Zelené hedvábí se mu lepilo na tvář. Nad horním rtem mu vyrazily kapky potu.

Začali stoupat nahoru po schodech. Jena se je chystala následovat.

Silvanesti se obrátil. „Jde o soukromý rozhovor, paní,“ prohlásil drsně.

„Jste v mém domě,“ připomněla Jena.

Qualinesti si pospíšil, aby vše napravil. „Odpusťte, paní, ale jistě chápete…“

Jena pokrčila rameny. „Dobrá. Kdybyste něco potřebovali, najdete mě v laboratoři.“

Dalamar slyšel elfské hlasy a tiché kroky na schodišti. Usmál se.

„Nadešel okamžik mého vítězství,“ zašeptal do tmy. „Vždycky jsem věděl, že se to stane. Dříve nebo později se vy, upjatí pokrytci, kteří jste mě v hanbě a potupě vyhnali, budete muset připlazit a žadonit o pomoc. Pomůžu vám, ale draze zaplatíte.“ Dalamar sevřel štíhlé ruce v pěst. „Ach, jak draze zaplatíte!“

Ve dveřích se objevili dva elfové. Zakryli si tváře maskami — moudré rozhodnutí, které mu mělo zabránit poznat je — což znamenalo, že je zná oba, nebo alespoň elfa ze Silvanestu.

„Jak je to dávno, co jste mě vyhnali z domova?“ zamumlal Dalamar. „Alespoň dvacet let. Pro lidi je to dlouhá doba, pro elfy velmi krátká.“

Vzpomínku měl vypálenou do mysli. Mohlo uběhnout dvě stě let a on nezapomene.

„Prosím, pánové,“ pronesl Dalamar rodnou silvaneštinou, „vstupte a posaďte se.“

„Děkujeme, ale ne,“ řekl Qualinesti. „Není to společenská návštěva, pane. Jde o obchod. To bychom si měli hned na začátku vyjasnit.“

„Mám jméno,“ řekl Dalamar tiše a upřeně se na elfy zadíval, ačkoli jim to bylo nepříjemné.

Bylo pro ně obtížné na něj pohlédnout — spočinout pohledem na černém hávu ozdobeném tajemnými symboly moci a ochrany, na váčcích u opasku, které ukrývaly předměty potřebné k čarování, na jeho tváři — mladé, pohledné, hrdé, kruté. Byl mocný a měl je v hrsti. Oba elfové to věděli a nelíbilo se jim to.

„Měl jste jméno,“ řekl Silvanesti. „Nikdo z nás už ho nevyslovuje.“

„Škoda.“ Dalamar vložil ruce do rukávů hávu. Uklonil se a chystal se odejít. „Pánové, zdá se, že jste zbytečně marnili můj čas…“

„Počkejte!“ Qualinesti se zhluboka nadechl. „Počkejte, D… Dalamare.“ Utřel si ze rtu pot. „Není to pro nás snadné!“

„Ani pro mě,“ odsekl Dalamar chladně. „Jak si myslíte, že se cítím, když poprvé po letech slyším rodný jazyk?“ Stáhlo se mu hrdlo. Musel se odvrátit a zahledět se do ohně, který vysušil náhlé, nečekané slzy.

Nikdo neodpověděl. Slyšel, jak se neklidně pohnuli.

Dalamar potlačil nevítané emoce a obrátil se zpět tváří k nim.

„Takže, generále, senátore, co pro vás může Dalamar Temný udělat?“ obořil se na ně.

Zahleděli se na něj se zamračeným úžasem a strachem.

„Já… neruším, o kom to… mluvíte…“ pokusil se silvanestský generál vykoktat.

Dalamar se na něj zatrpkle usmál.

„Až příště budete chtít cestovat nepoznáni, pak bych vám, generále, navrhl, abyste nechal doma obřadní meč, a vám, senátore, abyste si sundal pečetní prsten.“

„Myslím… že se posadím,“ řekl qualinestský senátor a klesl do křesla.

Silvanestský generál zůstal stát a ruku položil na jílec meče, který ho prozradil.

„Začni,“ řekl senátor společníkovi.

Generál si založil ruce na prsou a rozkročil se. „Napřed vám musím říct něco, co asi potěší i vás, Dalamare.“ Vyslovil jméno se špičkou jazyka přitisknutou k zubům, jako by se obával, že se otráví, pokud vpustí jméno do úst. „Konečně jsme získali zpět Silvanest. Porazili jsme Lorakův zlý sen, který uchvátil naši zemi. Vystrnadili jsme drakoniány a gobliny, kteří ovládali části našeho území. Trvalo nám to dvacet let, ale Silvanest je opět náš. Vrátili jsme mu krásu.“

„Blahopřeji,“ řekl Dalamar a ohrnul ret. „Takže vás Porthios dovedl k vítězství. Ano, sleduji, co se děje v mé domovině. Porthios, Qualinesti, se oženil s Alhanou, Lorakovou dcerou a královnou Silvanestu. Sjednocené elfské království — takový asi byl jejich plán. A posledních dvacet let riskoval Porthios, qualinestský Mluvčí slunce, život, aby zachránil Silvanest. A uspěl. Jak jste se mu odvděčili?“