Margaret Weis - Druhá generace

„Sbohem, sestro,“ zamumlal Keryl. Natáhl se, vzal jí růže z mrtvých rukou, políbil je a schoval opatrně do kapsy tuniky. Jeho společník pronesl slova v prastarém jazyce a sejmul z hostince kouzlo. Cizinci pak s dítětem zmizeli z pokoje jako sprška stříbřitého, třpytivého deště.

A dítě bylo stejně krásně jako jeho matka. Protože se říká, že v prastarých dobách, než je ovládlo sobectví a svedla temnota, byli nejkrásnějším ze všech národů, jejž kdy bohově stvořili, zlobři…

Poslední ozvěny zvonů na věži Paladinova chrámu doprovázelo bouchání zavíraných okenic a dveří, cvakání klíčů v zámcích a ječivé protesty zklamaného šotka, kterého odhalili, jak se přehrabuje na policích, a vyhodili ho na ulici. Šest zazvonění ohlašovalo obchodníkům konec dne. Kupci se pustili do zavírání krámů a na zákazníky, kteří se objevili na poslední chvíli, pohlíželi s netrpělivostí a vyprovázeli je na ulici, sotva od nich převzali peníze.

„Zavři, Markusi,“ řekla Jena mladému pomocníkovi.

Mladík rychle vyskočil ze židle u vchodu a začal zavírat těžké dřevěné okenice.

Krám potemněl. Jena se usmála. Milovala svoji práci, ale tuhle část dne měla nejradši. Zákazníci odešli, hlasy utichly a ona osaměla. Zastavila se, zaposlouchala se do ticha a nadechla se vůní, které by jí — kdyby byla slepá — prozradily, že se ocitla v obchodě s magickými předměty: růžové plátky, kořeněná vůně skořice a hřebíčku, slabý hnilobný zápach netopýřích křídel a želvích lebek. V tento okamžik byly vůně nejsilnější. Sluneční zář pachy zesílila, ale ve tmě působily ještě pronikavěji.

Ve dveřích se objevil Markus.

„Můžu pro vás ještě něco udělat, paní Jeno?“ zeptal se dychtivě.

Najala ho teprve nedávno, ale už se do ní zamiloval. Beznadějně se zamiloval, jak to dokáže jen devatenáctiletý mladík do o pět let starší ženy. Všichni Jenini pomocníci ji milovali. Teď už to očekávala, a kdyby k tomu nedošlo, zklamalo by ji to — a možná i rozzlobilo. Ale přesto mladé muže nijak nepovzbuzovala a byla prostě sama sebou – krásnou, mocnou a tajemnou ženou, což obvykle stačilo. Jena milovala jen jednoho muže a všichni v Palantasu to věděli.

„Ne, Markusi, můžeš zajít do Kančí hlavy a pobavit se s přáteli.“ Jena popadla smeták a okamžitě se pustila do zametání podlahy.

„Jsou to ještě děti,“ prohlásil Markus opovržlivě a sledoval každý její pohyb. „Radši bych zůstal a pomohl vám s úklidem.“

Jena vymetla ze dveří zaschlé bláto a rozsypané mátové lístky a spolu s nimi hravě i Markuse. „Už jsem ti řekla, že pro mě v krámě nemůžeš nic udělat. Pro nás pro oba bude lepší, když se budeš držet dál. Nechci si poskvrnit ruce tvojí krví.“

„Paní Jeno, já se nebojím…“ začal.

„Pak nemáš rozum,“ přerušila ho, ale usmívala se, aby výtku zjemnila. „Támhle ve skříňce je schovaná brož, která ti ukrade duši a pošle tě rovnou do Propasti. Vedle ní leží prsten, který tě dokáže stáhnout z kůže. Vidíš knihy se zaříkadly tam vzadu na polici? Stačilo by, aby ses podíval na slova napsaná uvnitř na deskách, a zešílel bys.“

Markus sice dostal strach, ale odmítl ho dát najevo. „Odkud to všechno máte?“ zeptal se a rozhlédl se po tmavém obchodě.

„Z různých míst. Bílý plášť, která před chvílí odešla, mi přinesla brož, která krade duše. Ta brož je zlá, víš? Nikdy by se ji neodvážila použít, ale vyměnila ji za několik knih se zaříkadly, po kterých už dlouho toužila a nemohla šije dovolit. Vzpomínáš si na trpaslíka, který přišel dnes ráno? Přinesl mi tyhle nože.“ Jena ukázala na výstavní skřínku s nespočtem malých nožů a dýk, rozložených do vějíře.

„Jsou magické? Myslel jsem, že mágové nesmí nosit zbraně.“

„Nesmíme mít u sebe meče, ale nože a dýky jsou povoleny. A ne, tyhle nejsou magické, ale trpaslíci vyrábějí spoustu předmětů, které se dají později očarovat. Čaroděj by to dokázal, kdyby chtěl.“

„Vy se nebojíte, paní Jeno,“ prohlásil mladík odvážně. „Proč bych měl já?“

„Protože já vím, jak s očarovanými předměty zacházet. Jsem Rudý plášť. Podstoupila jsem Zkoušku ve Věži Vysoké magie a uspěla. Až se ti něco takového taky podaří, pak ti dovolím vstoupit do krámu. Do té doby,“ dodala s okouzlujícím úsměvem, který mladíkovi stoupl do hlavy jako kořeněné víno, „budeš hlídat dveře.“

„Budu, paní Jeno,“ slíbil uchváceně, „a… a možná se pustím do studia magie…“

Pokrčila rameny a kývla. Všichni pomocníci říkali to samé, když pro ni začali pracovat, nikdo to však nakonec neudělal. O to už se Jena postarala. Nikdy nenajala nikoho, kdo by měl sebemenší magické nadání. Předměty, které prodávala, by pro mladého mága byly neodolatelné. A kromě toho potřebovala k hlídání dveří svaly, a ne mozek.

Jen čarodějové a několik obchodníků s magickými předměty směli vstoupit do Jenina krámku, jehož vchod zdobilo znamení tří měsíců: stříbrný, rudý a černý. Pro mágy byly zdrojem síly a těch několik obchodníků, kteří v Ansalonu prodávali magické předměty, vždy označovalo krámy tímto znamením.

Většina obyvatel Palantasu se Jeninu obchodu vyhýbala. Hodně jich popravdě přecházelo na opačnou stranu ulice. Ale vždy tady byl někdo, kdo se pokusil vstoupit: zvědavci, opilci nebo ti, kdo se vsadili. A samozřejmě také šotci. Neminul den, aby Jenin pomocník nemusel zkroutit paži, přiškrtit nebo jinak odtáhnout pryč šotka s hbitými prsty. Každý mág na Ansalonu znal příběh krámu s magickými předměty ve Wrakowě. Zmizel za tajemných okolností a už se nikdy neobjevil. Vyděšení svědci vyprávěli, že viděli, jak dovnitř proklouzl šotek jen několik vteřin předtím, než celá budova zmizela.

Markus se zdrceně odšoural pryč ulicí, aby utopil neopětovanou lásku v pivu. Obchodník s látkami, který sídlil vedle Jeny, zamkl dveře a cestou domů se jí uctivě uklonil. Když se sem přistěhovala, neměl z ní moc velkou radost, ale když mu vzrostl prodej — především bílé, černé a rudé látky — jeho protesty se stejnou měrou zmenšily.

Jena mu popřála hezký večer. Vrátila se zpět do obchodu, zavřela dveře, zamkla je a vložila na ně ochranné kouzlo. Bydlela nad krámem a během noci své zboží sama hlídala. Naposledy se rozhlédla, pak se vydala ke schodům do příbytku.

Zastavilo ji zaklepání na dveře.

„Jdi domů, Markusi!“ zavolala podrážděně.