Margaret Weis - Druhá generace

Vzala od něj hrnek, postavila ho stranou a objala ho, zatímco on se dávil a lapal po dechu. Objala ho pažemi, jako by držela jeho tělo pohromadě. Srdce měla rozervané lítostí nad ním a jeho utrpením, ale také strachem o sebe. Byl tak slabý! Co když zemře?

Ale křeč konečně povolila. Raistlinovi se podařilo nadechnout a pokynul, aby mu podala hrnek. Amberyl mu ho podržela u úst a nakrčila nos nad odporným zápachem.

Raistlin pomalu srkal. „Přemýšlel jsem, jestli nás tady najdeš,“ zašeptal. „Přemýšlel jsem, jestli tě čarodějové vpustí do lesa.“

„Napadlo mě to samé,“ řekla Amberyl tiše. „A co se týká toho, že jsem tě našla,“ povzdychla si, „kdybych to neudělala, našel bys ty mě. Vrátil by ses ke mně. Nemohl by sis pomoct.“

„Takže tak to je,“ řekl Raistlin. Dýchal už snadněji.

„Tak to je…“ zamumlala Amberyl.

„Pomoz mi ulehnout,“ rozkázal Raistlin a klesl mezi přikrývky. Amberyl ho co nejpohodlněji uložila a zadívala se na skomírající oheň. Náhlý poryv větru odvanul přikrývku ve vchodu stranou. Na rozžhavených uhlících se roztančil a zasyčel sníh.

„Cítím, jak podivně slábnu, jako by ze mě něco vysávalo život,“ řekl mág a schoulil se na mokrých přikrývkách. „Můžou za to čáry?“

„Ano… já to taky cítím. A nejsou to čáry,“ řekla Amberyl a snažila se rozdmýchat plameny. Pak se posadila před mága, objala si nohy pažemi a zadívala se na něj stejně upřeně jako on na ni.

„Sundej si šál,“ zašeptal.

Amberyl pomalu odmotala šála a nechala ho sklouznout na ramena. Potřásla vlhkými vlasy a cítila, jak jí na rukou přistály kapičky vody.

„Jsi tak krásná…“ odmlčel se. „Co se se mnou stane?“ zeptal se Raistlin náhle. „Zemřu?“

„Já… já nevím,“ odvětila Amberyl zdráhavě a zalétla pohledem k ohni. Nedokázala se na něj dívat. Mágovy oči se do ní propalovaly, dotýkaly se jejího nitra a naplňovaly ji sladkou bolestí. „Já… nikdy jsem neslyšela… že by se to stalo… stalo… člověku.“

„Takže nejsi člověk,“ poznamenal Raistlin.

„Ne, nejsem,“ odvětila Amberyl a stále na něj nedokázala pohlédnout.

„Nejsi elfka a nepocházíš ani z žádného jiného národa, o kterém vím, že žije na Krynnu… a říkám ti… Jaké je tvoje jméno?“

„Amberyl.“

„Amberyl,“ řekl pomalu, jako by si ho chtěl vychutnat. Opět se zachvěla.

„Říkám ti, Amberyl,“ zopakoval, „že znám všechny národy na Krynnu.“

„Jsi sice moudrý, mágu,“ zamumlala Amberyl, „ale tajemství, která svět ještě neodhalil, je jako sněhových vloček.“

„Nepovíš mi své tajemství?“

Amberyl potřásla lesklými vlasy. „Není to jen moje tajemství.“

Raistlin mlčel. Amberyl také nepromluvila. Seděli a naslouchali syčení a praskání dříví v ohni a svištění větru mezi stromy.

„Takže… tedy zemřu,“ řekl Raistlin a prolomil konečně ticho. Neznělo to rozzlobeně, jen vyčerpaně a smířeně.

„Ne, ne, ne!“ vykřikla Amberyl. Impulzivně se natáhla, chytla ho za hubenou, vyzáblou ruku a přitiskla si ji na tvář. „Ne,“ zopakovala. „Protože pak bych zemřela i já.“

Raistlin jí ruku vytrhl. Podepřel se na lokti. Zlaté oči se mu leskly, když chraptivě zašeptal: „Takže existuje lék? Dokážeš tyhle… tyhle čáry zlomit?“

„Ano,“ odvětila Amberyl bezhlesně a tvář jí znachověla.

„Jak?“ obořil se na ni Raistlin a sevřel ruku v pěst.

„Napřed,“ řekla Amberyl a polkla, „bych… bych ti měla říct něco o… o Val inu.“

„O čem?“ zeptal se Raistlin rychle. Amberyl viděla, jak se mu zaleskly oči. Dokonce i když čelil smrti, mysl mu pracovala a horečnatě zachytávala a ukládala informace.

„O Valinu. Tak tomu v našem jazyce říkáme. Znamená to…“ Odmlčela se, zamračila a snažila se přemýšlet. „No, významově nejbližší je asi životní druh.“

Mág se zatvářil tak překvapeně, až se Amberyl nervózně zasmála. „Počkej, nech mě to vysvětlit,“ řekla a cítila, jak jí tvář víc a víc rudne. „Před dávnými lety, na které už si nikdo nevzpomíná, Uprchl můj lid z jistých důvodů z této země a usadil se na místě, kde nás nikdo neruší. Jak jsi sám poznal, jsme dlouhověký národ. Ale nejsme nesmrtelní. A jako všechny ostatní národy se musíme množit, abychom přežili. Ale bylo nás jen pár, a jak čas běžel, ještě nás ubývalo. Země, ve které jsme se rozhodli žít, je velmi drsná. Jsme samotáři, žijeme o samotě a i s vlastními lidmi se stýkáme jen zřídka. Neznáme to, čemu vy říkáte rodina. Viděli jsme, jak se náš národ zmenšuje, a starší poznali, že brzy vymřeme. Proto vymysleli Valin, aby zajistili, že naši mladí… že…“

Raistlin nezměnil výraz tváře a dál na ni hleděl. Ale Amberyl nedokázala pod upřeným pohledem podivných oči, které ani nezamrkaly, pokračovat.

„Rozhodla ses odejít z domova?“ zeptal se Raistlin. „Nebo tě vyhnali?“

„Do této země mě poslali… starší. Jsou tady i další…“

„Proč? Z jakého důvodu?“

Amberyl zavrtěla hlavou. Vzala do ruky klacek, prohrábla oheň a měla tak důvod odvrátit se.

„Ale starší přece museli vědět, že se něco takového stane, když se vydáte do jiných zemí,“ řekl Raistlin hořce. „Nebojsou pryč už tak dlouho?“

„Ani netušíš, před jak dlouhou dobou odešli,“ řekla Amberyl tiše a zírala do ohně, který přes veškerou její snahu skomíral. „A ne, nemělo se to stát. Ne s někým, kdo nepatří k mému národu.“ Znovu pohlédla na Raistlina. „A teď jsem na řadě já, abych kladla otázky. Čím se ty lišíš od ostatních lidí? Protože je na tobě něco, něco víc než jen zlatá kůže a oči, které vidí v živých smrt. Když se na tebe dívám, vidím stín někoho jiného. Jsi mladý, ale je v tobě jistá bezvěkost. Kdo jsi, Raistline, že k tomu mezi námi došlo?“

K jejímu úžasu Raistlin zbledl, vytřeštil vyděšeně oči, pak je podezřívavě přimhouřil. „Zdá se, že oba máme tajemství.“ Pokrčil rameny. „A jak to tak vypadá, Amberyl, už nikdy nezjistíme, co se vlastně stalo. Jediné, co by nás mělo doopravdy zajímat, je, jak se zbavit toho… toho Valinu.“

Amberyl zavřela oči a olízla si rty. V ústech jí vyschlo a jeskyně se náhle zdála nesnesitelně studená. Chvěla se a znovu a znovu se pokoušela promluvit.

„Co?“ Raistlinův hlas zaskřípal.

„Musím… porodit… tvé dítě,“ řekla Amberyl slabě a hrdlo se jí stáhlo.

Na dlouhou dobu se rozhostilo ticho. Amberyl se neodvažovala otevřít oči a pohlédnout na mága. Styděla se a bála, a tak schovala tvář do paží. Ale podivný zvuk ji přiměl vzhlédnout.

Raistlin ležel na zádech na přikrývkách a smál se. Byl to skoro neslyšný smích, spíše sípáni a dávení, ale přesto smích — posměšný, rezavý smích. A Amberyl si s lítostí v srdci uvědomila, že jeho ostří namířil sám proti sobě.

„Ne, prosím, ne,“ řekla Amberyl a připlazila se blíž.

„Podívejte se na mě, paní!“ vydechl Raistlin, smích se mu zadrhl v hrdle a rozkašlal ho. Nevesele se usmál a ukázal ven. „Raději byste měla počkat na mého bratra. Karamon se brzy vrátí…“

„Ne, nevrátí,“ řekla tiše a připlížila se blíž k Raistlinovi. „Tvůj bratr se vrátí až ráno.“

Raistlin pootevřel rty. Oči, do kterých mu náhle vstoupil hlad, hltaly její tvář. „Ráno,“ zopakoval.