Margaret Weis - Druhá generace

Dívka i poté, co přišla o šál, držela hlavu sklopenou, ale když uslyšela, jak se muž zprudka nadechl, věděla, že je příliš pozdě. Viděl ji. Povzdechla si a vzhlédla. Tvář, kterou před sebou spatřila, ji překvapila asi stejně jako mága ta její.

„Kdo… Co jste za člověka?“ vykřikla a ucukla před ním.

„A co jste vy?“ obořil se na ni čaroděj a sevřel dívku štíhlýma, neuvěřitelně silnýma rukama.

„Já… já jsem… obyčejná,“ vykoktala dívka a upírala vytřeštěné oči na Raistlina.

„Obyčejná!“ Raistlin ji sevřel ještě pevněji, protože se mu chabě pokusila vytrhnout. Nevěřícně hleděl nájemnou tvář s křehkými kostmi a na oči, které byly tmavé, měkké a sametově černé jako noční nebe. „Obyčejná! V náručí držím tu nejkrásnější ženu, jakou jsem za dvacet jedna let života spatřil. A co víc, držím ženu, která nestárne!“ Nevesele se zasmál. „A ona o sobě tvrdí, že je obyčejná!“

„A co vy?“ Dívka se chvěla, ale přesto natáhla ruku a dotkla se Raistlinovy zlaté tváře. „A co myslíte tím, že nestárnu?“

Mág viděl strach, který se objevil dívce v očích, když položila otázku. Přimhouřil oči a pátravě se na ni zadíval. „Zlatá kůže je oběť, kterou jsem přinesl magii, stejně jako mé zdraví. A co se týká vašeho stáří, chci říct, že v mým očích nestárnete. Mé oči se liší od očí jiných lidí, víte…?“ Odmlčel se a zahleděl se na dívku, která se začala pod neochvějným pohledem třást. „Mé oči vidí pomíjivost času a smrt všech živých bytostí. Vidím, jak lidé chřadnou a umírají, stromy na jaře ztrácejí listí a kamení se mění v prach. Jen mladí, dlouhověcí elfové mi připadají normální, ale i je vidím jako vadnoucí květiny. Ale vy…“

„Raiste!“ zařval zdola Karamon. Ozvala se rána. Karamon se pokusil setřást tupého trpaslíka, který mu zakrýval rukama oči, přistál při tom na stole a rozlámal ho na třísky.

Mág ani dívka se nepohnuli. „Vy vůbec nestárnete! Nejste elfka,“ řekl Raistlin.

„Ne,“ zamumlala dívka. S pohledem upřeným na mága se neúspěšně pokusila vyprostit z jeho sevření. „Vy… vy mi ubližujete.

„Co jste?“ naléhal.

Pokrčila rameny, svíjela se a snažila se ho odstrčit. „Člověk jako vy,“ protestovala, vzhlédla a zadívala se do podivných očí. „A děkuji vám za záchranu, ale…“

Najednou ztuhla a přestala se bránit. Hleděli si s Raistlinem do očí. „Ne!“ zasténala bezmocně. „Ne!“ Sténání přešlo v jekot, který přehlušil i vytí vichrů bouře venku.

Raistlin se zapotácel vzad a narazil do stěny, jako by mu do těla zabodla meč. Ale neublížila mu, jen se na něj dívala. Dívka se s divokým výkřikem vyškrábala na nohy, rozběhla se vzhůru po schodech a zanechala mága zhrouceného u stěny. Šokované hleděl prázdnýma očima na místo, kde předtím na schodišti klečela.

„No, postaral jsem se o tu chátru, ale ne díky tobě,“ oznámil Karamon, když se přiblížil k bratrovi. Velký válečník si utřel krev z úst a spokojeně nahlédl přes zábradlí. Na podlaze leželi čtyři muži, nepočítaje v to ničemu, kterého bratr bodl a jenž teď ležel zkroucený u paty schodiště. Tupý trpaslík trčel hlavou dolů v sudu, kopal chabě nohama a jeho ohlušující skřeky ohrožovaly skleněné nádobí.

„Co se škodama?“ obořil se na ně Slegart, když se zadíval na poničený výčep.

„Ať je zaplatí oni,“ zavrčel a mávl rukou na sténající „lovce“. „Tady máš dýku, Raistline,“ řekl válečník a podal mu malý stříbrný nůž. „Očistil jsem ho, jak nejlépe to šlo. Asi jsi nechtěl na ty darebáky plýtvat magií, co? No… Hej, Raistline, jsi v pořádku?“

„Nejsem… zraněný…“ řekl Raistlin tiše a natáhl se, aby se bratra zachytil.

„Tak o co jde,“ zeptal se Karamon zmateně. „Vypadáš, jako bys viděl ducha. A kde je to děvče?“ Rozhlédl se kolem. „Copak nemohla aspoň počkat a poděkovat?“

„Já… poslal jsem ji do pokoje,“ řekl Raistlin, zmateně mrkal a hleděl na Karamona, jako by si nedokázal vzpomenout, kdo je. Vzal dýku z bratrovy ruky a vsunul ji do chytře vymyšlené pochvy, kterou měl přivázanou k zápěstí. „A my bychom taky měli jít do pokoje, bratře,“ řekl pevně, když uviděl, jak Karamon toužebně hledí na džbán piva, který zůstal stát na stole. „Podej mi ruku,“ dodal mág a sevřel pevněji hůl. „Jsem vyčerpaný.“

„Ach, jistě, Raiste,“ řekl Karamon, který pro starost o bratra na žízeň docela zapomněl.

„Číslo třináct,“ zafuněl Slegart, který rváčům pomáhal odtáhnout zraněného kamaráda do kouta.

„No jasně,“ zamumlal Karamon a pomáhal bratrovi vzhůru po schodech. „Hej, prohlédl sis to děvče dobře? Je hezká?“

„Proč se ptáš mě, bratře?“ odvětil Raistlin tiše. Opět si stáhl kápi do obličeje a vyhnul se odpovědi na bratrovu otázku. „Víš, co moje oči vidí!“

„Ano, promiň, Raiste.“ Karamon se začervenal. „Zapomínám. Zatraceně! Když jsem se sklonil, jeden z těch darebáků mi přerazil židli o záda. Určitě mám třísky…“

„Ano, bratře," zamumlal Raistlin a dál už neposlouchal. Pohled mu zalé­tl ke dveřím na konci chodby označeným číslem šestnáct.

Za dveřmi přecházela Amberyl neklidně sem a tam, svírala a opět rozvírala ruce a občas tiše, plačtivě zasténala.

„Jak se to mohlo stát?" ptala se horečnatě a pochodovala sem a tam po malé komnatě. Pokoj byl tmavý a studený. Amberyl nechala v roztržitosti vy­hasnout oheň v krbu. „Proč se to stalo? Jak se to mohlo stát? Proč to žádný z moudrých nepředpověděl?" Opakovala slova znovu a znovu a v podobném kruhu se točily i její kroky na špinavé dřevěné podlaze.

„Musím ho vidět," řekla si najednou. „Je koneckonců mág. Možná bude vědět… bude vědět… jak pomoct… Ano! Půjdu za ním."

Sebrala šál, obtočila si ho opět kolem tváře a pootevřela dveře. Chodba byla prázdná, takže se opatrně vyplížila z pokoje, náhle si však uvědomila, že neví, který pokoj je jeho.

„Možná ani nezůstal přes noc," řekla a zoufale se opřela o veřeje. „A co bych mu vlastně řekla?" Obrátila se a chystala se vrátit zpět do komnaty, ale pak se zastavila. „Ne. Musím ho vidět!" řekla a rozhodně zavřela dve­ře, aby už necítila pokušení vrátit se. „Pokud ještě nevyšel nahoru, půjdu za ním dolů.“

Amberyl se plížila chodbou a u každých dveří pozorně poslouchala. Za některými slyšela sténání a tiché kletby. Od takových rychle ustoupi­la, protože si uvědomila, že se uvnitř nacházejí muži, kteří na ni zaútočili, a zotavují se z bitky s mágem a jeho bratrem. Za dalšími zaslechla proni­kavý smích ženy a hluboké zasmání muže. Amberyl pokračovala ke dve­řím s číslem třináct.

„Ale no tak, Raiste! Co mám tomu děvčeti říct? ,Pojďte se mnou do na­šeho pokoje. Můj bratr vás chce?'"

Amberyl hlas poznala. Přitiskla se ke dveřím a nastražila uši.

„Pokud tě nic jiného nenapadne, tak řekni tohle."

Septem pronesené zavrčení, které nebylo přes vytí vichru skoro slyšet, se bolestivě zabodávalo do Amberylina těla jako malé jehličky. Chvěla se, ale přitiskla se ještě blíž.

„Nezajímá mě, co uděláš, jenom ji přiveď!"

Amberyl uslyšela zašoupání a nesouhlasné odkašlání. „Hm, Raiste, ne­vím, jak vděčná si myslíš, že bude, ale z toho, co jsem viděl…"

„Karamone," zašeptal hlas, „jsem unavený, nemocný a ztrácím trpělivost s tvojí tupostí. Řekl jsem ti, abys tu dívku přivedl. Tak to udělej…“ Hlas se vytratil, umlčen kašlem.