Margaret Weis - Druhá generace

„Ráno,“ řekla.

Raistlin zvedl třesoucí se ruku a odhrnul jí z jemné tváře krásné vlasy. „Oheň dohoří dlouho předtím.“

„Ano,“ řekla Amberyl tiše, začervenala se a vtiskla tvář mágovi do ruky. „Už… už je tady zima. Budeme se muset nějak zahřát… jinak zmrzneme…“

Raistlin pohladil její hladkou kůži a prstem jí přejel po měkkých rtech. Zavřela oči a naklonila se k němu. Pohnul rukou a dotkl se dlouhých řas, jemných jako elfská krajka. Přitiskla se k němu. Cítil, jak se chvěje. Objal ji paží a přitáhl šiji blíž. Když to udělal, poslední plamínek v ohništi zaprskal a zhasl. Zahalila je tma teplejší a měkčí než přikrývky. Slyšeli, jak se venku směje vítr a stromy si šeptají.

„Jinak zmrzneme…“ zamumlal Raistlin.

Amberyl se probrala z neklidného spánku a na okamžik přemýšlela, kde je. Zavrtěla se a cítila mágovu paži, kterou ji ochranitelsky objímal, teplo jeho těla, které leželo vedle ní. Povzdychla si, položila mu hlavu na rameno a naslouchala mělkému, příliš rychlému dechu. Ležela obklopená jeho teplem a odkládala nevyhnutelné tak dlouho, jak jen to šlo.

Venku už nesvištěl vítr a ona poznala, že bouře skončila. Tma ustupovala úsvitu. V šedém příšeří dokázala sotva rozeznat zčernalé zbytky ohniště. Pootočila se a zadívala se na Raistlinovu tvář.

Měl lehký spánek. Sotva se pohnula, zavrtěl se, něco zamumlal, začal kašlat a probouzet se. Amberyl se lehce dotkla špičkami prstů jeho víček. Zhluboka si povzdychl, uvolnil se a vrásky bolesti ve tváři se mu ve spánku vyhladily.

Vypadá tak mladě, pomyslela si. Tak mladě a zranitelně. Hluboce ho ranili. Proto se ukrývá za arogancí a necitlivostí. Ale bolí ho to, protože na to není zvyklý. Něco mi však říká, že si zvykne, než jeho krátký život skončí.

Pohybovala se opatrně a tiše, aby ho nevyrušila — byl to spíše instinkt, protože se nebála, že by ho probudila z čarovného spánku. Amberyl mu vyklouzla z náruče, posbírala věci a opět si obtočila kolem hlavy šál. Pak poklekla vedle spícího čaroděje a naposledy se zadívala Raistlinovi do tváře.

„Mohla bych zůstat,“ zašeptala. „Mohla bych s tebou chvíli zůstat. Ale pak by mě ovládla samotářská povaha, odešla bych a ublížila ti.“ Náhle ji něco napadlo a zachvěla se. Zavřela oči a zavrtěla hlavou. „Nebo by ses mohl dozvědět pravdu o mém národu. Kdybys ji někdy zjistil, nenáviděl bys mě, opovrhoval mnou! A co hůř, nenáviděl bys naše dítě.“ Do očí jí vyhrkly slzy.

Amberyl něžně pohladila mága po předčasně bílých vlasech a zlaté kůži. „Něco mě na tobě děsí,“ řekla rozechvěle. „Nerozumím tomu. Možná to budou vědět moudří…“ Po tváři jí skanula slza. „Sbohem, mágu. To, co teď udělám, ušetří bolesti nás oba.“ Sklonila se a políbila ho na tvář. „A také dítě, které by mělo přijít na svět bez břemene.“

Amberyl položila mágovi ruku na spánky, zavřela oči a začala pronášet slova v prastarém jazyce. Pak načrtla do hlíny jméno Karamon a pronesla nad ním stejná slova. Poté rychle vyskočila na nohy a vyrazila k východu z jeskyně. Tam se zastavila. Jeskyně byla vlhká a studená. Slyšela, jak mág kašle. Ukázala na oheň a znovu promluvila. Ze studeného kamene vyšlehl žhavý plamen a naplnil jeskyni teplem a světlem. Amberyl se naposledy otočila, naposledy si povzdychla a vyšla z jeskyně mezi bdělé, zmatené stromy magického Lesa Žďárské cesty.

Když se Karamon konečně vrátil do jeskyně, na čerstvě napadaném sněhu se už třpytil úsvit.

„Raiste!“ volal vyděšeným hlasem, když se blížil. „Raiste! Omlouvám se! Prokletý les!“ Klel, ale zároveň se nervózně rozhlížel po stromech. „Tohle… mizerné místo. Půlku noci jsem se honil za nějakým hloupým světlem, které zmizelo, když vyšlo slunce. Jsi… jsi v pořádku?“ Karamon byl vyděšený, mokrý a vyčerpaný. Potácel se sněhem a poslouchal, jestli mu bratr odpoví… zakašle… cokoli.

V jeskyni však panoval strašidelné ticho. Karamon si pospíšil vpřed a ve spěchu přitom strhl přikrývku ve vchodu.

Jakmile vstoupil dovnitř, zastavil se a užasle hleděl.

Uvnitř jasně hořel příjemný, veselý oheň. Jeskyně byla teplá, teplejší než pokoj v nejlepším hostinci. Dvojče tvrdě spalo a na tváři mělo mírumilovný výraz, jako by se mu zdál sladký sen. Ve vzduchu se vznášela jarní vůně šeříku a levandule.

„Ať je ze mě tupý trpaslík,“ vydechl Karamon užasle a náhle si všiml, že oheň hoří na holé skále. Velký muž se zachvěl a rozhlédl. „Mágové!“ zamumlal a držel se od podivného ohně dál. „Myslím, že čím dříve vypadneme z tohohle divného lesa, tím lépe. Ne že bych nebyl vděčný,“ dodal rychle. „Vypadá to, že jste, vy čarodějové, zachránili Raistovi život. Jenom přemýšlím, proč jste mě poslali honit se za přeludem.“ Klekl si a zatřásl bratrovi ramenem.

„Raiste,“ zašeptal Karamon něžně. „Raiste. Probuď se!“

Raistlin otevřel doširoka oči. Zprudka se posadil a rozhlédl se. „Kde je…" začal.

„Kde je kdo? Co?" vykřikl Karamon vyplašeně. Ucouvl, položil ruku na jílec meče a rozhlédl se po malé jeskyni. „Věděl jsem…"

„Je… je…" Raistlin se zarazil a zamračil.

„Asi nikdo," řekl mág tiše a zvedl ruku k hlavě. Točila se mu. „Klid, bra­tře," obořil se podrážděně na Karamona a vzhlédl. „Kromě nás dvou tady ni­kdo není."

„Ale… oheň…" řekl a podezřívavě se zadíval na plameny. „Kdo…"

„Já sám," odvětil Raistlin. „Když jsi utekl a nechal mě tady, co jiného jsem měl dělat? Pomoz mi vstát." Mág natáhl křehkou ruku, chytil se bratro­vy silné a pomalu vstal z hromádky přikrývek na podlaze.

„Nevěděl… nevěděl jsem, že něco takového dokážeš!" řekl Karamon a zadíval se na oheň, jehož palivem byl kámen.

„Hodně toho o mně nevíš, bratře," namítl Raistlin. Zahalil se do teplého pláště a díval se, jak Karamon rychle balí přikrývky.

„Pořád jsou vlhké," zabručel velký muž. „Asi bychom měli zůstat a usu­šit je…"

„Ne," řekl Raistlin. Chvěl se. Chopil se Magiovy hole, kterou předtím opřel o stěnu jeskyně. „Nechci strávit v Lese Žďárské cesty už ani chvíli."

„S tím souhlasím," prohlásil Karamon ohnivě. „Zajímalo by mě, jest­li jsou tady v okolí nějaké dobré hostince. Slyšel jsem, že jeden stojí pří­mo u lesa. Mrzoutův hostinec, nebo tak nějak." Oči velkého muže se rozzá­řily. „Dneska večer budeme mít možná pro změnu horké jídlo a dobré pivo. A vyspíme se v posteli!"

„Možná." Raistlin pokrčil rameny, jako by na tom nezáleželo.

Karamon dál vyprávěl, co o hostinci slyšel, a sebral přitom přikrývku, kterou pověsil do vchodu, složil ji a přidal k ostatním v brašně. „Půjdu kus před tebou," řekl bratrovi. „Prošlapu ti cestu."

Raistlin kývl, ale nic neřekl. Zamířil k východu z jeskyně, zastavil se a díval se, jak se silné dvojče brodí sněhem a prošlapává cestičku slabému. Raistlin ohrnul hořce ret, ale potlačil zavrčení, obrátil se a znovu se zadíval do jeskyně. Jakmile Karamon odešel, oheň téměř ihned zhasl. Dovnitř už opět pronikal chlad.

Ale ve vzduchu se stále vznášela vůně šeříku a jara…

Raistlin pokrčil rameny a vyšel do zasněženého lesa.

Mrzoutův hostinec vypadal nejlépe v létě, kdy všechno a každý vypadá dobře. Po zdi hostince se plazil hustý břečťan, objímal budovu zelenými pažemi a skrýval tak její největší nedostatky. Střecha pořád potřebovala opravit. To napadlo Slegarta pokaždé, když pršelo a nebylo tedy možné vyjít ven a něco s tím udělat. Během suchého počasí samozřejmě dovnitř nepršelo, proto nebylo třeba díry opravovat. Okenní tabule byly stále popraskané, ale v letním vedru byl vánek, který jimi pronikal dovnitř, vítaný.