Margaret Weis - Druhá generace

Tanis se lítostivě zasmál a zavrtěl hlavou. „Ale byl jsem tak otrhaný, že se na mě žádný lupič dvakrát nepodíval. Nemohl jsem si dovolit spát v hostincích, proto jsem se nezapletl do žádné rvačky. V noci jsem kráčel pod hvězdami a měl jsem pocit, že se poprvé v životě dokážu zhluboka nadechnout.

Ach, Gile,“ povzdechl si Tanis. „Udělal jsem přesně to, co jsem si stokrát slíbil neudělat. Spoutal jsem tě, sešněroval. Byly to hedvábné řetězy vyrobené z lásky, ale přesto řetězy. Ale jak bych mohl udělat něco jiného? Jsi mi tak drahý, synu! Mám tě moc rád. Kdyby se ti něco stalo…

Nech toho, Tanisi!“ pokáral se přísně. „Jen vyhledáváš potíže a víš, jak vysokou cenu bys mohl zaplatit. Je krásný den. Gil se pěkně projede. A dneska v noci si promluvíme, opravdu promluvíme. Tedy, ty budeš mluvit, synu, a já poslouchat. Slibuji.“

Tanis dál sledoval stopy koně. Viděl, kde Gil dal zvířeti volnost, kde šíleně pádili, kůň i jezdec nadšeni svobodou. Ale mladík pak zpomalil a pokračoval rozumnější rychlostí, aby zvíře neunavil.

„Dobře, chlapče,“ řekl Tanis hrdě.

Aby si přestal dělat starosti, začal přemýšlet o tom, co řekne Rashasovi z Thalas-Enthie. Tanis elfa dobře znal. Byl skoro stejně starý jako Porthios, miloval moc a nic ho netěšilo tolik jako politické intriky. Byl nejmladším elfem, který kdy usedl v senátu. Říkalo se, že tak dlouho pronásledoval otce, až se starý elf pod tlakem zhroutil a přenechal místo synovi. Během Války kopí byl Rashas trnem pod sedlem Solostarana, Mluvčího slunce. A teď se s buřičem musel vyrovnat Solostaranův nástupce Porthios.

Rashas neustále trval na tom, že se elfové musí izolovat od zbytku světa. Nijak se netajil tím, že souhlasí s králem-knězem Ištaru, který nabízel odměnu za hlavy trpaslíků a šotků. Rashas by ale udělal jednu změnu: Na seznam by přidal i lidi.

Proto byla celá záležitost tak záhadná. Proč se mazaný starý pavouk snažil vlákat do sítě zrovna Gilthase, který byl ze čtvrtiny člověk?

„V každém případě,“ zamumlal si Tanis pod vousy, „mi poskytneš šanci vyrovnat staré účty, Rashasi, příteli z dětství. Pamatuji si každou jedovatou poznámku, každou zašeptanou urážku, každý krutý žertík. To, jak jsi mě s přáteli bil. Tehdy mi zakázali tě uhodit, ale tentokrát mě, u Paladina, nikdo nezastaví!“

Tanis se hodnou část dopoledne bavil představou, jak Rashasovi vrazí jednu do špičaté brady. Netušil, co Rashas s jeho synem zamýšlel, ale nemohlo to být nic dobrého.

„Škoda, že jsem Gilovi o Rashasovi neřekl,“ přemýšlel Tanis. „Škoda, že jsem mu nikdy neřekl o mládí v Qualinestu. Možná jsem udělal chybu, když jsem ho tam nikdy nevzal. Kdybych to udělal, poznal by Rashase a muže, jako je on. Nenaletěl by senátorovi na prohnaný plán. Ale já tě toužil chránit, Gile. Nechtěl jsem, abys trpěl jako já. Já…“

Tanis zastavil koně a obrátil ho. „Do Propasti s tím.“ Zahleděl se na polní cestu a srdce se mu sevřelo ledovou hrůzou.

Sklouzl z koně, aby se podíval zblízka. Bahno v ostrém slunci rychle tvrdlo a vyprávělo jasný příběh. Na Krynnu existoval jen jeden tvor, který zanechával takové stopy: tři přední drápy a jeden zadní se hluboko zabořily do hlíny, do které se otiskla také stopa po ještěřím ocase.

„Drakoniáni… čtyři.“

Tanis si stopy prohlédl. Kůň je očichal a s odporem ucouvl.

Tanis zvíře chytil a přitáhl mu nos ke stopám, dokud si na pach nezvyklo. Znovu nasedl a sledoval stopu. Možná je to náhoda, říkal si. Možná drakoniáni jen cestují stejným směrem jako Gil.

Ale po další míli nabyl Tanis jistoty, že tvorové syna sledují.

V jednu chvíli svedl Gil koně ze stezky na břeh malého potoka. Drakoniáni opustili cestu na stejném místě. Drakoniáni neodbytně sledovali otisky koňských kopyt dolů k potoku, pak podél proudu a zpátky nahoru na cestu.

Tanis našel náznaky toho, že se drakoniáni snaží držet z dohledu. Šlépěje s drápy na několika místech opustily stezku a vyhledaly úkryt v podrostu.

Po silnici mnoho lidí necestovalo, ale využívali ji farmáři a občas i nějaký rytíř. Kdyby byli drakoniáni obyčejní lupiči, neváhali by přepadnout osamělého farmáře a uloupit mu vůz a koně. Tito drakoniáni se před poutníky ukrývali; zjevně plnili nějaký úkol.

Ale jaké bylo spojení mezi drakoniány a Rashasem? Elf měl jistě své chyby, ale nikdy by se nespikl se stvořeními temnoty.

Tanis pobídl koně vyděšeně vpřed. Stopa byla stará několik hodin, ale Černá labuť už nebyla daleko. Hostinec se nacházel v docela zámožném městě Krásné Pole. Čtyři drakoniáni by se nikdy neodvážili vstoupit do tak zalidněné oblasti. Ať už plánovali cokoli, tak by na Gila zaútočili ještě před hostincem.

A to znamenalo, že Tanis dost možná přijde pozdě.

Jel mírným klusem podél stezky a bedlivě sledoval stopy — ty s drápy i podkovy Gilova koně. Mladík očividně vůbec netušil, že ho někdo sleduje. Jel pomalu a užíval si okolí a nově nalezené svobody. Drakoniáni se ani na okamžik neodklonili ze směru.

Tanis věděl, kde zaútočí.

Několik mil před Krásným Polem se cesta táhla hlubokým lesem. Koruny dubů a ořešáků se hustě proplétaly a klenuly nad cestou, takže nepropouštěly ani paprsek slunce a udržovaly cestu v hlubokém stínu. Říkalo se, že se les v dobách po Pohromě stal útočištěm lupičů, a dodnes se mu mezi lidmi říkalo Země zlodějů. Kopce byly plné jeskyní, kde se mohli muži ukrýt a jásat nad lupem. Bylo to dokonalé místo pro léčku.

Tanis byl tak vyděšený, až se mu udělalo zle. Nechal stopování a pobídl koně do cvalu. Málem povalil překvapeného farmáře, který na něj zakřičel a divil se, co se děje. Tanis neztrácel čas s odpovědí. Les už měl na dohled, dlouhý pás tmavé zeleně, který se táhl přes cestu přímo před ním.

Stíny stromů se nad ním zavřely a během jediného okamžiku se den proměnil v soumrak. Teplota znatelně poklesla. Tu a tam se převislými větvemi stromů prodraly sluneční paprsky. Ve srovnání s tmou kolem bylo jejich světlo téměř oslepující. Ale brzy zmizely i poslední paprsky. Obklopily ho stromy.

Tanis zpomalil. Ačkoli litoval ztraceného času, neodvažoval se přehlédnout jakoukoli stopu.

Brzy se měl dovědět, jak vše skončilo.

Neminul by to místo, i kdyby jel jakkoli rychle. Země tu byla rozdupaná a rozsekaná do takové míry, že nedokázal říct, co se vlastně stalo. Stopy koňských podkov zakrývaly drakoniánské šlépěje a zdálo se mu, že zahlédl i otisk štíhlé elfské nohy. A ještě jiné šlápoty s drápy. Připadaly mu povědomé, ale nedokázal říct, komu patří.

Sesedl a prohledal okolí. Přinutil se být trpělivý a nepřehlédnout ani ten nejmenší detail. To, co našel, ho neuklidnilo, a naopak ještě posílilo jeho hrůzu. Od rozdupané země nevedly dál cestou žádné stopy.

Gil se dostal jen sem a dál už ne.

Ale co se s ním při všem svatém stalo?

Tanis se znovu zadíval na zem a rozšířil pátrání mezi stromy. Jeho trpělivost byla odměněna.

Koně odvedli z hlavní cesty mezi stromy. Otisky kopyt následovaly drakoniánské šlépěje.

Tanis drsně zaklel. Vrátil se ke koni, přivázal ho u okraje cesty a sundal ze sedla dlouhý luk a toulec se šípy. Uvolnil meč v pochvě a vstoupil do lesa.

Ihned se mu vrátily všechny dovednosti v lovu a sledování. Byl rád, že byl natolik prozíravý — nebo za to snad mohla vidina v Bouřné Pevnosti? — že si obul měkké kožené boty a vzal si s sebou luk a šípy, které v dobách míru nosíval už jen zřídka. Prohlížel zemi před sebou. Bezhlučně se pohyboval mezi stromy a křovím, našlapoval lehce a opatrně, aby nezapraskala ani větvička a ani jediná větev nezašustila, když pod ní procházel.