Margaret Weis - Druhá generace

„…Tanis Půlelf je jedním z velkých mužů naší doby. Znají ho a váží si ho v celém Ansalonu. Každý z národů ho uctil nejvyššími poctami, a to včetně elfů, senátore. Hrdí Solamnijští rytíři se mu v úctě klanějí. Ctěná dcera Crysanie z Paladinova chrámu v Palantasu ho považuje za přítele. Trpasličí král z Thorbardinu ho nazývá bratrem…“

Rashas si odkašlal. „Ano, Vaše Veličenstvo,“ řekl suše. „A jestli to chápu správně, pak má půlelf přátele i mezi šotky.“

„Ano, má,“ odvětila Alhana chladně. „A je rád, že získal jejich nevinnou úctu.“

„Což neznamená, že má vkus,“ řekl Rashas a ohrnul ret.

Alhana neodpověděla. Zadívala se na Gila a zamračila se, jako by ji napadla nová a nepříjemná myšlenka.

Gil netušil, co se děje. Byl příliš ohromený a otřesený. Nikdy neslyšel, že by otce někdo tak chválil, a už vůbec ne královna Qualinestu a Silvanestu. Jeho otec — jeden z největších mužů naší doby… hrdí rytíři se mu klaní… trpasličí král ho nazývá bratrem… nejvyšší pocty všech národů…

To Gil nevěděl. Nic z toho nevěděl.

Najednou si uvědomil, že se v komnatě rozhostilo ohlušující ticho. Cítil se mimořádně nepříjemně a přál si, aby někdo něco řekl. A najednou se vyděsil.

Možná to jsem já! řekl si zděšeně a snažil si vzpomenout na matčiny lekce o tom, jak bavit krále. Možná bych měl něco říct já.

Alhana si ho bedlivě prohlížela. Její nádherné oči ho připravily o hlas. Gil se pokusil něco říct, ale zjistil, že nedokáže pronést ani slovo. Pohlédl na senátora, pak zpátky na královnu a v tu chvíli pochopil, že něco není v pořádku.

Do místnosti nesměly proniknout sluneční paprsky. Okna byla zatažená. Stíny mu zpočátku připadaly chladné a konejšivé, ale náhle se staly hrozivé a zneklidňující jako oblak, který se rozprostře jako plášť nad světem, než se rozpoutá divoká bouře. I samotný vzduch byl nebezpečný a nabitý blesky.

Ticho přerušila Alhana. Fialové oči jí potemněly, až vypadaly jako černé.

„Takže to je váš plán,“ řekla Rashasovi qualinestsky s jemným přízvukem, který, jak Gilthas rozpoznal, patřil jejímu lidu, Silvanesti.

„Je dobrý, nemyslíte?“ odvětil Rashas. Její vztek ho nechával klidným.

„Je to jen chlapec!“ vykřikla Alhana tiše.

„Povedou ho a bude mít po boku moudrého rádce,“ odpověděl Rashas.

„Samozřejmě vás,“ řekla kousavě.

„Thalas-Enthie zvolí regenta. Já samozřejmě rád nabídnu své služby.“

„Thalas-Enthie! Máte tu tlupu starců a stařen omotanou kolem prstu!“

Gil cítil, jak se mu stáhl žaludek a v hlavě mu začala bušit krev. Dospělí o něm opět mluvili a přitom si ho vůbec nevšímali. Klidně mohl být jedním ze stromů, které vyrůstaly z podlahy.

„Neví to, že?“ řekla Alhana a zadívala se na Gila se soucitem.

„Možná ví víc, než dává najevo,“ řekl Rashas a lstivě se usmál. „Sel se mnou dobrovolně. Kdyby nechtěl, nebyl by tady. A teď, Vaše Veličenstvo,“ řekl s jemnou uštěpačností, „pokud mě s princem Gilthasem omluvíte, čeká mě neodkladná práce jinde. Na zítřejší ceremonii toho musím ještě spoustu připravit.“

Senátor se uklonil, obrátil se na podpatku a opustil místnost. Sluhové za ním ihned zavřeli dveře.

„Chtít co?“ Gil byl zmatený a zlobil se sám na sebe. „O čem to mluví? Já nechápu…“

„Opravdu?“ řekla mu.

Než mohl odpovědět, Alhana se odvrátila. Stála ztuhlá, ruce svírala v pěst a nehty měla zaryté do kůže.

Gil se cítil jako dítě, které rodiče zavřeli do pokoje, aby mohli uspořádat hostinu. Vyrazil ke dveřím a trhnutím je otevřel.

Dva vysocí, silní Kagonesti mu zastoupili cestu. Každý držel v rukou oštěp.

Gil se chystal protlačit mezi nimi.

Elfové se ani nepohnuli.

„Promiňte, možná nechápete. Odcházím,“ řekl Gil zdvořile, ale pevně, aby bylo jasné, že mluví vážně.

Udělal krok vpřed. Elfové nic neřekli, jen překřížili oštěpy a zatarasili mu cestu.

Rashas zrovna mizel dolů po schodišti.

„Senátore!“ zavolal Gilthas a snažil se zůstat klidný. Plamen jeho vzteku se začínal třepotat v ledovém větru strachu. „Došlo k nedorozumění. Vaši sluhové mě odmítají propustit!“

Rashas se zastavil a ohlédl se. „Takové mají rozkazy, můj princi. Zjistíte, že komnaty, o které se budete dělit s Její Výsostí, jsou velice pohodlné, vlastně nejlepší v mém domě. Diví elfové vám přinesou, co budete chtít. Stačí požádat.“

„Chci odejít,“ řekl Gilthas tiše.

„Tak brzy?“ zeptal se Rashas mile a usmál se. „To nemohu dovolit. Teprve jste dorazil. Odpočiňte si a uvolněte se. Podívejte se z okna a užijte si výhled.

A mimochodem,“ dodal senátor a vyrazil dolů po schodech, takže se jeho slova nesla z dálky, „jsem opravdu rád, že se vám v Qualinestu tak líbí, princi Gilthasi. Budete tady žít hodně, hodně dlouho.“

„Dalamare!“ Tanis zabušil na dveře. „Zatraceně, Dalamare, já vím, že tam jsi! Vím, že mě slyšíš! Chci s tebou mluvit! Chci…“

„Ach, příteli,“ ozval se hlas téměř u jeho ucha. „Jsem rád, že jsi se konečně probral.“

Při neočekávaném zvuku Tanis málem proskočil kamennou zdí. Jakmile mu přestalo bušit srdce, obrátil se k temnému elfovi, který stál ve středu komnaty a jeho tenké rty se usmívaly.

„Přestaň křičet. Rušíš moji hodinu. Studenti se nedokáží soustředit na zaříkadla.“

„Tví studenti mě nezajímají! Kde je můj chlapec?“ zakřičel Tanis.

„Je v bezpečí,“ odvětil Dalamar. „Napřed.

Tanis se přestal ovládat. Bez ohledu na následky se vrhl po temném elfovi a chňapl mu rukama po hrdle.

Modře se zablesklo a vzduch zapraskal. Tanis odlétl vzad. Bolestivě narazil do dveří. Ochromil ho magický šok. Údy mu cukaly a v hlavě mu bzučelo. Chvíli mu trvalo, než se vzchopil, podrážděn vlastní bezmocností, ale znovu vyrazil k Dalamarovi.

„Nech toho, Tanisi,“ řekl temný elf přísně. „Chováš se jako blázen. Postav se skutečnosti. Jsi vězněm Věže Vysoké magie — mé věže. Jsi neozbrojený, a i kdybys měl zbraň, nemohl bys mi ublížit.“

„Vrať mi meč,“ řekl Tanis a namáhavě dýchal. „A uvidíme.“

Dalamar se skoro zasmál. „No tak, příteli. Řekl jsem ti, že tvůj syn je v bezpečí. Jak dlouho to tak zůstane, záleží jen na tobě.“

„Vyhrožuješ mi?“ obořil se na něj Tanis ponuře.

„Vyhrožuje ten, kdo se bojí. Já shrnuji fakta. No tak, příteli! Co se stalo s tvojí slavnou logikou, s legendárním zdravým rozumem? Vyletěly z okna, když do nich vletěl čáp?“

„Je to můj syn. Drakoniáni… bál jsem se…“ Tanis to vzdal. „Jak bys to dokázal pochopit? Nikdy jsi nebyl otcem.“

„Pokud otcovství znamená, že se ze mě stane tupý idiot, pak se postarám o to, abych nikdy nedosáhl tak pochybného postavení. Prosím, posaď se. Promluvíme si jako rozumní muži.“

Tanis zamračeně zamířil k pohodlnému křeslu, které stálo poblíž hřejivého ohně. I za teplého jarního dne byla Věž Vysoké magie temná a studená. Pokoj, ve kterém ho uvěznili, byl zařízen se vším přepychem a poskytli mu i jídlo a pití. Drobná zranění — povětšinou škrábance, které mu způsobili drakoniáni spáry, a ránu na hlavě — měl pečlivě ošetřeny.

Dalamar se usadil do křesla naproti. „Pokud mě trpělivě vyslechneš, povím ti, co se děje.“