Margaret Weis - Druhá generace

Tanis si odfrkl. „Tvrdíš snad, že záležitost mého syna je plánem Jejího temného Veličenstva?“

„Přemýšlej, příteli,“ radil Dalamar. „Jak víš, nijak Porthia nemiluji. V hanbě a pokoření mě vykázal z domova. Na jeho rozkaz mi zavázali oči, spoutali nohy a ruce a odvezli mě na hranice se Silvanestem, jako bych byl zvíře, které vedou lidé na porážku. A tam mě osobně hodil do bahna. Neuronil bych ani slzu, kdyby se totéž stalo jemu.

Ale dokonce i já musím uznat, že Porthios je schopný vůdce. Má odvahu a jedná rychle. A je také přísný, nezlomný a hrdý. Ale tyto chyby během let zmírnily přednosti jeho manželky.“

Dalamarův hlas zněžněl. „Alhana Hvězdbríza. V Silvanestu jsem ji často vídával. Patřil jsem k nízké kastě a ona byla princezna. Mohl jsem na ni pohlížet jen z dálky, ale na tom nezáleželo. Byl jsem do ní trochu zamilovaný.“

„Který muž nebyl?“ zavrčel Tanis. Udělal netrpělivý pohyb. „Přejdi k věci.“

„Mluvím o dohodě Spojených národů Tří ras.“

Tanis zavrtěl hlavou, protože byl zjevně zmatený. „Netuším, o čem mluvíš.“

„Pak dovol, abych ti to objasnil. Jde o spojenectví elfských království Qualinest a Silvanest, lidských království Solamnie, Jižního a Severního Orgothu a trpasličího království Thorbardin. Ty a Laurana jste pracovali skoro pět let, aby se uskutečnilo, od chvíle, co jsi tajně navštívil Bouřnou Pevnost. Porthios se na Alhanino naléhání konečně rozhodl podepsat. Bylo by to mocné spojenectví.“

Dalamar zvedl jemnou ruku a luskl prsty. Po bílé kůži mu přeběhla jiskra modrého plamene, vznesl se obláček kouře, zůstal na okamžik viset ve vzduchu a pak se rozplynul.

„Pryč.“

Tanis na něj ponuře pohlédl. „Jak ses o tom dozvěděl?“

„Spíše se zeptej, příteli, jak se o tom dozvěděl senátor Rashas.“

Tanis na chvíli mlčel, pak začal klít pod vousy. „Rashas ti řekl, že o tom ví? Zradil vlastní lid? Tomu nevěřím. Něco takového by neudělal ani Rashas.“

„Ne, senátor má v sobě pořád jiskřičku cti. Není zrádce — ještě ne. Pověděl mi nějakou ubohou výmluvu, ale myslím, že pravda je očividná. Kdy mělo dojít k podpisu?“

„Příští týden,“ řekl Tanis hořce a zadíval se do plamenů.

„Aha.“ Dalamar pokrčil rameny. „Vidíš?“

Tanis skutečně viděl. Viděl Temnou královnu, jak našeptává svůdná slova do elfských uší. Senátora Rashase by do hloubi duše šokovalo, kdyby někdo naznačil, že ho svádí zlo. Byl přesvědčený, že jedná v zájmu svého lidu — v zájmu elfů, které chtěl udržet v bezpečí, izolované a odloučené od světa.

Veškerá tvrdá práce, nekonečné hodiny cestování tam a zpět, tvrdě vybojovaná jednání: přesvědčit rytíře, aby uvěřili elfům, trpaslíky, aby uvěřili Ergothanům, elfy, aby uvěřili všem ostatním. A všechno zmizelo v obláčku kouře.

A lord Ariakan a jeho strašliví Takhisisini rytíři sílili s každou hodinou.

Naděje na mír utržila strašlivou ránu, ale jediné, nač dokázal Tanis myslet, byl jeho syn. Je Gilthas v bezpečí? Je v pořádku? Ví o Rashasových intrikách? Co udělá, až se vše dozví?

Doufal, že nic. Nic ukvapeného, nic pošetilého. Nic, čím by ohrozil sebe nebo ostatní. Gil se ještě nikdy neocitl v nebezpečí, nemusel se vyrovnávat s problémy. Otec s matkou se o to postarali. Nebude vědět, jak se zachovat.

„Vždy jsme ho chránili,“ řekl Tanis, aniž by si uvědomil, že mluví nahlas. „Možná jsme udělali chybu. Ale byl tak nemocný, tak křehký… Jak bychom mohli jednat jinak?“

„Vychováváme děti proto, aby nás opustily, Tanisi,“ řekl Dalamar tiše.

Tanis na temného elfa překvapeně pohlédl. „To říkal i Karamon.“

„Ano, řekl mi to poté, co Palin podstoupil zkoušku. ,Naše děti jsou nám dány jen nakrátko. Během té doby je musíme naučit, jak se o sebe postarat, protože tady nebudeme navždy.’“

„Moudrá slova.“ Tanis si vzpomněl na přítele a láskyplně a smutně se usmál. „Ale ani Karamon se jimi nedokázal řídit, když šlo o jeho vlastního syna.“

Na okamžik ztichl, pak zašeptal: „Proč mi to všechno říkáš, Dalamare? O co ti jde?“

„Její temné Veličenstvo si tě velmi váží, Tanisi Půlelfe. Ani jí, ani mně nebude ku prospěchu, když tvůj syn usedne na elfský trůn. S Porthiem bychom na tom byli líp,“ dodal Dalamar suše.

„A co dohoda?“

„To vítězství už je naše, příteli. Ať už mezi elfy dojde k čemukoli, dohoda nemá ani cenu papíru, na kterém je napsaná. Porthios Silvanestu nikdy neodpustí, že ho zradil. Teď už nepodepíše. To víš sám. A když odmítnou podepsat elfové, odmítnou i trpaslíci z Thorbardinu. A pokud odmítnou trpaslíci…“

„Do háje s trpaslíky!“ řekl Tanis netrpělivě. „Znamená to, že mi pomůžeš dostat Gilthase domů?“

„Korunovace tvého syna je naplánovaná na zítřek,“ řekl Dalamar a pozvedl sklenku v posměšném pozdravu. „Tak slavnostní událost by si žádný otec neměl nechat ujít.“

Soumrak elfskou zemi ještě zkrášlil. Měkká zář zapadajícího slunce pronikala hedvábnými závěsy a zlatila všechny předměty v komnatě. Gil si však krásy kolem nevšímal. Celé hodiny přecházel neklidně sem a tam.

Dům byl tichý. Kagonesti spolu hovořili jen zřídka, a to ještě ve vlastním jazyce, který zněl jako křik divokých ptáků. Stráže přinesly večeři: misky s ovocem a chlebem, víno a vodu. Pak se krátce, pátravě rozhlédly po komnatě, odešly a zavřely za sebou dveře. Alhana nedokázala nic sníst.

„Chutná to jako popel,“ řekla.

I přes potíže, v nichž se Gilthas ocitl, měl hlad. Snědl nejen vlastní porci, ale — když viděl, že královna jíst nebude — také její.

Alhana se pousmála. „Nezlomnost mládí. Ráda ji vidím. Jste budoucností našeho národa.“ Přitiskla si ruku na břicho. „Dáváte mi naději.“

Qualinest nesměla nikdy ovládnout noc. Tmu rozjasňovaly tisíce třpytivých světel mezi stromy. Alhana ulehla, zavřela oči a snažila se odpočinout si před dlouhou a možná i nebezpečnou cestou.

Gil dál pochodoval sem a tam ve tmě a snažil se rozplést zmatené klubko myšlenek.

Domov! Tolik ho toužil opustit. Bylo zvrácené, že se nyní chtěl vrátit.

„Otec se za mnou vydal. Vím to. A možná se kvůli mně ocitl v nebezpečí.“ Gil si povzdychl. „Nadělal jsem tolik problémů. Jestli se otci něco stane, bude to moje vina. Varoval mě, abych sem nejezdil. Proč jsem ho neposlechl? Co to se mnou jenom je? Proč dělám tak strašné věci? Já.

Zastavil se. Zdola k němu dolehl hluk a hlasy hovořící qualineštinou. Gila to vyplašilo, protože ho napadlo, že Alhanin plán možná odhalili, a přemýšlel, jestli ji má probudit.

Ale ona už byla vzhůru, seděla a hleděla na něj doširoka otevřenýma očima. Chvíli poslouchala, pak si s úlevou oddychla.

„Jsou to jen členové Thalas-Enthie — Rashasovi komplicové. Plánují vstoupit do komnat senátu spolu, aby dali najevo jednotu.“

„Takže všichni senátoři s Rashasem nesouhlasí?“

„Mladší členové stojí proti němu, ale je jich příliš málo, než aby na tom záleželo. Ale mnoho starších je na vážkách. Kdyby tady byl Porthios, Rashas by neměl šanci, a on to ví.“

„Co se stane zítra, až zmizíte a já tady nebudu, aby mě mohli korunovat?“

Alhana se zatvářila pohrdavě. „Lid se probudí a zjistí, že nemá vládce. Rashas bude muset poslat pro Porthia. Ten Thalas-Enthii pokárá a my budeme žít dál jako obvykle.“