Margaret Weis - Druhá generace

„Právoplatné!“ Alhana na něj pohrdavě pohlédla. „Jsem vaše královna. Nemáte právo věznit mě proti mé vůli!“

„Ani královna nestojí nad právem. Víme o tajných jednáních, Vaše Veličenstvo. Víme, že vy a zrádce Porthios jste se spikli s nepřáteli.“

Alhana na něj nechápavě hleděla. „Jednání…“

„Dohoda zvaná Spojené národy.“ Rashas zavrčel. „Dohoda, která by z nás udělala otroky!“

„Ne, senátore. Nerozumíte! Špatně jste to pochopil!“

„Popíráte, že jste potají jednali s lidmi a trpaslíky?“

„Nepopírám,“ odvětila Alhana důstojně. „Jednání muselo probíhat utajeně. Záležitost byla příliš delikátní, příliš nebezpečná. Ve světě se dějí věci, o kterých nic nevíte. Nemůžete pochopit.

„Máte pravdu, má paní,“ přerušil ji Rashas. „Nechápu. Nechápu, jak jste mohla zaprodat nás i naši zemi.“

Alhana zůstala klidná a vznešená. „Jste slepý hlupák, ale na tom nezáleží. Naše jednání byla právoplatná. Neporušili jsme žádné právo.“

„Naopak, má paní!“ Rashas ztrácel trpělivost. „Elfské právo vyžaduje, aby všechny smlouvy odsouhlasila Thalas-Enthie!“

„Předložili bychom ji senátu. Přísahám…“

„Silvanestská přísaha?“ Rashas se pohrdavě zasmál.

„Královno, odpusťte, že vás neposlechnu,“ řekl Samar tiše. Válečník chytil Alhanu a strčil ji ochranitelsky Gilovi do náruče.

Silvanesti pozvedl meč a vrhl se na Rashase.

Obklopily ho qualinestské stráže. Meče se srazily a ocel zařinčela. Rashas se zapotácel zpět do bezpečí kouta. Gil se postavil před Alhanu. S hrůzou přihlížela a nemohla nic udělat.

Qualinesti byli v přesile čtyři na jednoho. Samar bojoval statečně, ale stráže ho přemohly a odzbrojily. Ale bojoval dál. Stráže ho bily pěstmi a plochou stranou mečů, až klesl v bezvědomí na podlahu.

Gil poprvé uviděl někoho krvácet v důsledku násilného činu. Z toho pohledu a z vlastní nemohoucnosti se mu udělalo zle.

Alhana poklekla vedle padlého Samara.

„Je vážně zraněný.“ Podívala se na Qualinesti. „Odneste ho k léčitelům.“

Strážce se otočil k Rashasovi. „Je to vaše přání, senátore?“

Alhana zbledla a kousla se do rtu.

Rashas měl situaci opět pod kontrolou. „Odneste ho k léčitelům. Až s ním skončí, uvrhněte ho do vězení. Za zradu zaplatí životem. Jeden ze stráží se se mnou vrátí do senátu. Musím senátory informovat o tom, co se stalo. Ostatní odvedou Alhanu Hvězdbrízu zpátky do jejích komnat. Ne, vás ne, princi Gilthasi. Chci si s vámi promluvit.“

Gil vzdorovitě zavrtěl hlavou.

Alhana vstala, přistoupila k němu a položila mu ruku na paži. „Jste qualinestský princ,“ řekla upřímně a naléhavě. „A syn Tanise Půlelfa. Máte dost odvahy, abyste to zvládl.“

Gil tak docela nechápal, ale napadlo ho, že by jí mohl způsobit další problémy, kdyby odmítl Rashase poslechnout.

„Budete v pořádku, královno Alhano?“ zeptal se a zdůraznil její titul.

Usmála se na něj. Pak důstojně a v doprovodu stráží opustila komnatu.

Když odešla, senátor se obrátil ke Gilovi.

„Hluboce se omlouvám za tuto nešťastnou událost, můj princi. Přebírám plnou zodpovědnost. Nikdy jsem vás neměl ubytovat s tou lstivou ženskou. Měl jsem předpokládat, že vás přiměje, abyste se podílel na jejím zrádném plánu. Ale teď už jste v bezpečí, můj princi.“ Rashas hovořil uklidňujícím, laskavým hlasem. „Najdu vám na dnešní noc jiné ubytování.“

Gil věděl, co by v takové situaci udělal otec. Namáhavě by polkl a pak by Rashase uhodil.

I pod tlakem se chovej zdvořile.

Kdyby Rashase udeřil, nijak by si nepomohl a jen by tím celou situaci zhoršil. Gil věděl, co by udělala matka.

Gil si lítostivě povzdechl, nasadil klidný, mírný výraz, který nejednou spatřil na matčině tváři a který neprozrazoval, nač myslí.

„Děkuji za váš zájem, senátore.“

Rashas kývl, pak hladce pokračoval: „Členové Thalas-Enthie se nesmírně touží s vámi setkat, princi Gilthasi. Požádali mě, abych vás přivedl na dnešní shromáždění. Proto jsem se vrátil tak brzy. Poslali mě, abych vás přivedl do senátní síně. Měli jsme štěstí, nemyslíte? Zdá se, že bohové stojí na mé straně.“

Alespoň jeden bůh, pomyslel si Gil pochmurně. Nebo bych spíš měl říct bohyně?

„Ale nevypadáte nejlépe,“ řekl Rashas s ustaraným soucitem. „Nepřekvapuje mě to. Ta zrádná ženská vás přivedla do velkého nebezpečí.“ Ztišil hlas. „Říká se, že je čarodějnice. Ne, ne. Nesnažte se mluvit, můj princi. Předám vaši omluvu senátu.“

„Prosím, udělejte to, senátore,“ řekl Gil. Tuhle hru mohli hrát dva. Jen litoval, že nezná lépe pravidla.

Rashas se uklonil. „Dobře se dnes v noci vyspěte, princi Gilthasi. Zítřek bude namáhavý. Ne každý den jste korunován na krále.“

Senátor přivolal jednoho z kagonestských sluhů. „Odveď Jeho Výsost do nových komnat — pryč od čarodějnice. A postarej se, aby ho nikdo nerušil.“

Gil ležel celou noc v posteli a plánoval další krok. Krátce poté, co ho odvedli do pokoje, ho napadlo, že si s Alhanou dělají zbytečné starosti. Věděl, co dělat, jak situaci zvládnout. Bylo to velmi prosté. Jen litoval, že nemůže Alhaně říct, že se nemá čeho bát.

Gil si v mysli několikrát zopakoval, co Rashasovi řekne. Uklidnil se a usnul.

Probudilo ho zaklepání. Posadil se a vyhlédl z okna. Ještě pořád byla tma.

Kagonestský strážce otevřel dveře a vpustil do Gilova pokoje tři služebné. Jedna z žen nesla velké umyvadlo s vodou vonící po růžích; na hladině plavaly pomerančové květy. Druhá přinesla lampu a jídlo na podnose. Třetí držela v rukou opatrně měkký žlutý háv.

Kagonestská žena, která přinesla jídlo, byla velmi mladá, nemohla být starší než Gil. A byla také velmi krásná. Na rozdíl od starších elfů neměla pomalované tělo. Buďto se jí to nelíbilo, nebo zvyk mezi mladými vymíral. Ale měla tmavou kůži svého lidu a vlasy jako leštěné zlato. Její oči byly v měkkém světle lampy velké a hnědé. Když pokládala tác na stolek vedle postele, stydlivě se na něj usmála.

Gil se také usmál, vůbec o svém gestu nepřemýšlel. Hluboce ho tedy zahanbilo, když se starší ženy rozesmály a pronesly něco ve svém melodickém jazyce. Mladá dívka se začervenala a rychle ustoupila od Gilovy postele.

„Jíst. Umýt. Obléknout,“ řekla jedna starší žena a doplnila hrubou qualineštinu pohyby rukama. „Pán brzy přijde za vámi. Před východem slunce.“

„Chci vidět královnu Alhanu,“ prohlásil Gil pevně a snažil se, aby to znělo co nejdůstojněji, i když ho ženy prakticky lapily v posteli.

Kagonestská žena sklouzla pohledem ke strážci, který sál ve dveřích a vše pozorně sledoval. Zamračil se, vyštěkl rozkaz a ženy rychle vyběhly ven.

„Chci…“ začal Gil znovu nahlas, ale strážce jen zabručel a zabouchl dveře.

Gil se zhluboka nadechl. Brzy se bude muset postavit Rashasovi. Umyl se a znovu a znovu si v mysli procházel svoji řeč. Žlutému hávu – obřadnímu šatu Mluvčího slunce a hvězd — sotva věnoval pohled a oblékl si cestovní šaty, v nichž přijel do Qualinestu a ve kterých se rovněž zamýšlel vrátit domů.

Domů! Do očí mu vyhrkly slzy. Tak rád by se vrátil a už nikdy neodešel. Pohled mu zalétl k podnosu s jídlem. Vzpomněl si na krásnou dívku, která ho přinesla, na její oči a úsměv.