Margaret Weis - Druhá generace

Gil vzpomínal, jak matka s otcem hovořili o sňatku Alhany s Porthiem. Nebylo to šťastné manželství. Manžel a manželka se vídali jen zřídka. Porthios bojoval s Lorakovým snem v Silvanestu. Alhana přejížděla sem a tam mezi královstvími a snažila se je udržet pohromadě. Ale mluvila o manželovi s úctou a hrdostí, když už ne s láskou.

Gil se na ni zadíval zbožňujícíma očima. Dokázal bych žít jen z její krásy. Kdyby byla moje, nic jiného bych nepotřeboval. Přežil bych i bez vody a jídla. Jak ji mohl někdo nemilovat? Porthios musel být pořádný hlupák.

Dole se rozlehl výbuch veselí. Hlasy začaly utichat.

„Odchází,“ řekla Alhana. „Teď se stráže uvolní.“

Dům ztichl. Jakmile si byli kagonestští strážci jistí, že Rashas odešel, začali spolu hovořit a smát se. Kopí zarachotila o podlahu. Další smích a podivné cvakání.

Gil pohlédl zmateně na Alhanu.

„Ten zvuk vydávají hůlky, které hází na podlahu. Kagonesti hrají hru. Dělají to pokaždé, když Rashas odejde, ale nemysli si, že polevují v ostražitosti,“ varovala. „Jakmile by ses pokusil otevřít dveře, vyměnili by hůlky za kopí.“

„Tak jak utečeme?“

Zahrada se nacházela hluboko pod nimi; Gil už se díval.

„Samar všechno naplánoval,“ řekla Alhana a odmlčela se.

Čas ubíhal. Gil byl nervózní, neklidný.

„Jak dlouho trvá shromáždění Thalas-Enthie?“

„Dlouho do noci,“ odvětil Alhana tiše. „Koneckonců plánují vzpouru.“

Hra Divých elfů se podle výbuchů smíchu a občasných přátelských hádek stávala stále víc a víc vzrušující. Gil přistoupil ke dveřím a přitiskl na ně ucho, aby lépe slyšel. Jednou by se k takové hře rád připojil, a tak přemýšlel, jak se asi hraje. Hůlky zarachotily, pak se na několik okamžiků rozhostilo naprosté ticho, po kterém následoval výdech úlevy nebo podrážděné výkřiky. Vítěz radostně výskal a ten, kdo prohrál, dobrosrdečně klel.

Pak se ozval neznámý hlas. „Dobrý večer, pánové. Kdo vyhrává?“

Alhana smrtelně zbledla a vstala. „To je Samar,“ zašeptala. „Ustupte od dveří! Rychle!“

Gil uskočil. Slyšel výkřiky a zmatek za dveřmi. Rychlá, podivná slova v jazyce, který neznal, zvuky utišila a proměnila je v tlumené sténání. Ozvaly se rány, jak těla dopadla na podlahu. Na deset zabušení srdce — rychlých a vyděšených — se rozhostilo dokonalé ticho.

Dveře se otevřely. Do komnaty vstoupil mladý elfský válečník.

„Samaře! Věrný příteli.“ Alhana se na něj usmála. Elegantně a klidně k němu natáhla ruku, jako by byla v audienční komnatě.

„Má královno!“ Samar před ní padl na koleno. Uctivě sklonil hlavu.

Gil vyhlédl zvědavě ze dveří. Diví elfové leželi na podlaze v bezvědomí. Někteří stále svírali oštěpy. Ve středu místnosti hořelo něco, co vypadalo jako kus srolovaného pergamenu. Gil se díval, jak oheň polyká pergamen, dokud celý neshořel. Ve vzduchu se vznášel zelený kouř.

Gil se chystal vyjít ven a podívat se zblízka.

„Opatrně, mladý muži,“ varoval Samar. Rychle vyskočil na nohy a strhl Gila zpátky. „Nepřibližujte se k dýmu, jinak usnete stejně hluboce jako oni.“

„Princ Gilthas, syn Laurany Solostaran a Tanise Půlelfa,“ představila ho Alhana. „Toto je Samar z Domu ochránců.“

Samar přelétl Gila studeným, hodnotícím pohledem a Gil se náhle vedle zkušeného válečníka cítil slabý a křehký. Samar pozdravil mladíka chladným kývnutím, pak se ihned otočil ke královně.

„Všechno je připraveno, Vaše Veličenstvo. V lese čekají gryfové. Zuřili, když zjistili, že vás Rashas uvěznil.“ Samar se ponuře usmál. „Myslím, že už se na gryfovi neproletí. Pokud jste připravená, půjdeme. Kde máte věci? Ponesu je.“

„Cestuji nalehko, příteli,“ řekla Alhana. Roztáhla prázdné ruce.

„Ale vaše šperky, královno…“

„Mám všechno, co je pro mě důležité.“ Dotkla se prstenu na ruce. „Symbol víry a důvěry, který jsem dostala od manžela. Nic jiného nepotřebuji.“

Samar se zamračil. „Sebrali vám šperky, že ano, královno? Jak se odvážili?“

Alhanin hlas byl jemný, ale přísný. „Šperky patří lidu Qualinestu. To je podružné, Samaře. Máš pravdu. Měli bychom jít.“

Válečník se uklonil v tichém souhlasu. „Zbavil jsem se i stráží pod schody. Půjdeme tudy. Zakryjte si nos a ústa, královno. Vy také, princi,“ rozkázal Gilovi krátce. „Nenadechněte se magického kouře.“

Alhana si přitiskla na tvář vyšívaný hedvábný kapesník, Gil lem pláště. Samar je vedl a ruku měl položenou na jílci meče. Překročili spící těla Divých elfů a opatrně obešli doutnající popel magického svitku. Když dorazili na vrchol schodiště, Samar je zastavil.

„Zůstaňte tady,“ zašeptal.

Sestoupil ze schodů, rozhlédl se, a když se ujistil, že vzduch je čistý, pokynul Alhaně a Gilovi, aby ho následovali.

V půlce schodiště Samar náhle Alhanu popadl a strhl ji do stínů. Divoký pohled a naléhavé „Zpátky!“ Gila varovaly, aby udělal totéž.

Přitiskl se ke stěně a neodvažoval se ani dýchat.

Ze dveří přímo pod nimi vyšla Divá elfka. Nesla stříbrnou mísu s ovocem. Broukala si písničku, prošla vstupní halou a zamířila na nádvoří, které osvětlovala malinká třpytivá světýlka. Další kagonestský sluha se s ní setkal u dveří. Chvíli spolu hovořili. Gil zachytil qualinestské slovo „hostina“. Zmizeli na nádvoří.

Gil žasl. Jak, ve jménu Paladina, slyšel Samar ženu přicházet? Šla bosky a až na písničku se pohybovala tiše jako vítr. Gil se na válečníka zadíval s neskrývaným obdivem. Samar se tiše omlouval královně.

„Odpusťte mi moji hrubost, Vaše Veličenstvo.“

„Nemusíš se omlouvat, Samaře. Pospěšme si, než se vrátí.“

Rychle a tiše se rozběhli dolů ze schodů.

Samar položil ruku na kliku.

Dveře se rozlétly, ale neotevřel je válečník.

Ve dveřích stál senátor Rashas.

„Co je to?“ obořil se na ně užasle a zadíval se na válečníka a Alhanu. Senátorova tvář se zkroutila vzteky. „Stráže! Chopte se jich!“

Qualinestští elfové v uniformách městské stráže se protáhli kolem Rashase. Samar tasil a vrhl se před královnu. Stráže zvedly zbraně.

Gil nebyl ozbrojen, ale i kdyby nějakou zbraň měl, ani by nevěděl, co s ní dělat. V uších mu bušila krev. Když se Rashas objevil, strach ho skoro ochromil. Ale teď vyprchal. Gilova krev se rozpálila. Cítil se lehký a klidný, připravený bojovat. Napnul se a připravil se skočit…

„Zanechte toho šílenství!“

Alhana se vrhla mezi bojující. Něžnýma, bílýma rukama popadla čepel Samarova meče a odstrčila stranou zbraň, kterou ho ohrožoval jeden ze strážců.

„Samaře, schovej zbraň,“ rozkázala silvaneštinou a hlas se jí třásl city a vztekem.

„Ale královno!“ namítl prosebně.

„Samaře! To je rozkaz!“ prohlásila.

Samar pomalu a zdráhavě sklonil meč. Ale nezasunul ho do pochvy.

Alhana se obrátila k Rashasovi.

„Takže to došlo tak daleko,“ řekla. „Elf zabíjí elfa. To chcete, Rashasi?“

Alhana zvedla ruce. Měla je pořezané a krvácely.

Ale Rashase nedojala. Tvářil se tvrdě a chladně. Ale qualinestské stráže zneklidněly, sklonily zbraně a o krok ustoupily. Gil se zahleděl na krev na královniných rukou a hluboce se zastyděl za svoji krvežíznivost.

„Nezpůsobil jsem to já, má paní,“ řekl Rashas chladně, „ale vy. Pokusila jste se utéct a porušila tak právoplatné rozhodnutí Thalas-Enthie.“