Margaret Weis - Druhá generace

Za temné noci tehdy neochvějně hořely malinké plamínky naděje: Nadějí byla hůl s modrým krystalem a žena, která byla natolik moudrá a silná, aby s ní dokázala zacházet; nadějí byl veselý šotek, který se rozhodl pomoct při „malých věcech“; nadějí byl rytíř, jehož odvaha se stala majákem pro všechny, kdo se krčili ve strachu před hrozivými křídly Temné královny.

Zlatoluna, Tasslehoff a Sturm — oni a zbytek hrdinů byli s Tanisem v této komnatě, v této věži. Cítil jejich přítomnost i teď. Rozhlédl se po komnatě Mluvčího slunce a zaradoval se. Všechno dobře dopadne. Vzhlédl ke kupoli, kterou zdobila jiskřící mozaika modrého nebe a slunce na jedné straně, stříbrného měsíce, rudého měsíce a hvězd na druhé.

„Prosím, bohové,“ modlil se Tanis tiše. „Odvedu tě domů, synu, a začneme zase od začátku. A tentokrát to bude jiné, slibuji.“

Dalamar stál vedle Tanise a také hleděl vzhůru. Temný elf se pobaveně zasmál. „Zajímalo by mě, jestli ví, že teď mají na stropě i černý měsíc?“

Tanis se šokované zadíval na strop. Pak potřásl hlavou. „Je to jenom díra. Několik kachlů vypadlo, to je vše.“

Dalamar mu věnoval postranní pohled. Temný elf se usmál.

Tanisovi nebyl jeho pohled příjemný, a tak se přestal na mozaiku dívat.

Bílé mramorové stěny věže se třpytily v rudém úsvitu. Obrovská kruhová místnost byla zatím prázdná, jen pod kupolí stálo řečniště. Elfové se ještě nesešli, protože čekali, až se slunce zcela vyhoupne nad obzor. Tanis s Dalamarem dorazili brzy, neboť cestovali magickými stezkami — cesta byla krátká, ale bouřlivá a dokonale Tanise zmátla a dezorientovala.

Než opustili Věž Vysoké magie, dal Dalamar Tanisovi prsten vytesaný z průsvitného křemene.

„Nasaď si ho, příteli, a nikdo tě nespatří.“

„Tím chceš říct, že se stanu neviditelným?“ zeptal se Tanis a s pochybami se zadíval na prsten. Nedotkl se ho.

Dalamar navlékl prsten Tanisovi na ukazovák.

„Tím chci říct, že tě nikdo neuvidí,“ odvětil temný elf. „Jen já.“

Tanis nechápal a rozhodl se, že ani pochopit netouží. Držel ruku podivně zkroucenou, protože se neodvažoval prstenu dotknout, aby neporušil kouzlo, a netrpělivě čekal, až obřad začne. Čím dříve začne, tím dříve skončí, a on a Gil budou bezpečně doma.

Jasné sluneční světlo pronikalo dovnitř malými okny a odráželo se od zrcadel zasazených do zářících mramorových zdí. Hlavy Domů začaly zaplňovat komnatu. Několik se jich zastavilo přímo před Tanisem. Ztuhl a čekal, kdy ho objeví. Elfové procházeli těsně kolem něj, ale nikdo si ho nevšímal. Tanis se uvolnil a pohlédl na Dalamara. Viděl temného elfa a temný elf viděl jeho, ale nikdo jiný nemohl. Magie fungovala.

Tanis pátral v davu.

Dalamar se naklonil blíž a tiše promluvil: „Je tady tvůj syn?“

Tanis zavrtěl hlavou. Snažil se přesvědčit sám sebe, že všechno je v pořádku. Pořád bylo brzy. Gil pravděpodobně vstoupí s Thalas-Enthií.

„Nezapomeň na plán,“ dodal Dalamar zcela zbytečně. Tanis během dlouhé, bezesné noci na nic jiného nemyslel. „Musím se ho dotknout, abych ho dokázal přenést. A to znamená, že se musíme odhalit. Možná bude vyděšený a pokusí se utéct. Budeš ho muset uklidnit. Musíme jednat rychle. Jestli nás uvidí nějaký Bílý plášť…“

„Přestaň si dělat starosti,“ řekl Tanis netrpělivě. „Vím, co mám dělat.“

Komnata se rychle zaplnila. Elfové byli rozrušení, napjatí. Zvěsti se šířily rychleji než plevel. Tanis slyšel, jak někteří pronesli jméno Porthios, ale spíše smutně než rozzlobeně. Ale kdykoli se ozvalo jméno Alhany, doprovázela ho kletba. Porthia očividně svedla silvanestská žena. Několik starších elfů, kteří stáli poblíž Tanise, ji označilo za „čarodějnici“.

Neklidně se pohnul a bylo pro něj nesmírně těžké se ovládnout. Dal by veškeré své bohatství za to, aby mohl vtlouct do hlav těch starých pošetilců trochu rozumu.

„Klid, příteli,“ varoval ho Dalamar tiše a položil Tanisovi ruku na paži. „Neprozraď nás.“

Tanis stiskl čelist a uklidnil se. Na protější straně síně se rozpoutala hádka. Několik mladých elfu — stali se Hlavami Domů díky nečekané smrti rodiče — se hlasitě dohadovalo se staršími.

„Světem dují vichry změny a přinášejí s sebou nové nápady, čerstvé myšlenky. Elfové by měli otevřít okna, vyvětrat domy a zbavit se zatuchlých, nepružných zvyků,“ prohlašovala jedna mladá žena.

Tanis mladým mužům a ženám v duchu tleskal, ale s lítostí viděl, že je jich jen pár a starší mladistvé hlasy snadno překřičí.

Stříbrný zvon jednou zazvonil. Shromáždění ztichlo. Dorazili členové Thalas-Enthie. Ostatní elfové senátorům uctivě uvolnili cestu. V obřadních rouchách utvořili kruh kolem řečniště.

Tanis zapátral ve skupině, ale nikde Gila neviděl.

Čarodějka v bílém hávu, členka Thalas-Enthie, zvedla hlavu. Ostře se rozhlédla a zamračila se.

„Do Propasti,“ zamumlal Dalamar a zatahal Tanise za rukáv. „Dávej pozor na čarodějku, příteli. Cítí, že něco není v pořádku.“

Tanis se zatvářil vyplašeně. „Vidí tě? Nás?“

„Ne, ještě ne. Ale jsem pro nijako smrdutý zápach,“ řekl Dalamar. „Stejně jako ona pro mě.“

Bílý plášť dál pátrala v davu, ale pak stříbrný zvon zazněl čtyřikrát. Všichni elfové začali natahovat krky a ti menší stáli na špičkách, aby viděli přes hlavy a ramena vyšších. Soustředili se na malý výklenek přiléhající k síni a Tanis si náhle vzpomněl. Tam v komnatě čekal i on s přáteli, až je zavolají, aby předstoupili před starého Solostarana, Mluvčího slunce a hvězd, Lauranina otce a nevlastního otce Tanise.

Tanisovi se bolestivě stáhlo srdce. Věděl, že tam ve výklenku je jeho syn.

Do komnaty vstoupil Gilthas.

Tanis zapomněl na nebezpečí, zapomněl na všechno. Cítil jen starost, úžas a připustil si, že i hrdost.

Chlapec, který utekl z domova, už neexistoval. Jeho místo zaujal mladý muž s vážným, slavnostním výrazem, mladý muž, který stál vzpřímeně a důstojně ve žlutém, třpytivém hávu Mluvčího.

Elfové si mezi sebou začali mumlat. Zjevně je ohromil.

Tanis byl také ohromený. Jeho syn z dálky vypadal jako rozený král.

A pak Gilthas vstoupil do jasného slunečního světla. Otcovy milující oči si všimly, jak se mu chvěje zatnutá čelist, jak je bledý a že jeho výraz je úmyslně a opatrně prázdný. Rashas a čarodějka v bílém se postavili vedle něj.

„To je Gilthas. Pojďme.“

Tanis položil ruku na meč a vyrazil. Dalamar ho však popadl a strhl zpátky.

„Co je?“ obořil se na něj Tanis, ale pak si všiml výrazu temného elfa. „Co se děje?“

„Má na krku sluneční medailon,“ řekl Dalamar.

„Co? Kde? Nevidím ho.“

„Ukrývá ho pod hávem.“

„No a?“ Tanis nechápal, kde je problém.

„Medailon je posvátný a požehnal mu samotný Paladin. Chrání ho před lidmi, jako jsem já. Nemůžu se ho dotknout.“

Temný elf přistoupil blíž a pošeptal Tanisovi do ucha: „Nelíbí se mi to, příteli. Proč má Gilthas sluneční medailon? Může ho nosit jen Mluvčí sluncí a hvězd. Porthios by se ho dobrovolně nevzdal a díky jeho posvátným vlastnostem mu ho nikdo nemůže odebrat násilím. Děje se tady něco zlověstného.“

„To je další důvod, proč dostat Gila pryč! Co uděláme?“

„Tvůj syn si musí medailon sundat, Tanisi. A musí to udělat dobrovolně.“