Margaret Weis - Druhá generace

Tanis popadl syna za paži. „Sundej si medailon!“ rozkázal. „Rychle!“

Dalamar se objevil po Gilově levici. Mladík hleděl omámeně z otce na temného elfa. Elfové v komnatě začali křičet a zmateně mumlat. Gil sevřel v ruce medailon.

Rashas, který stál těsně vedle mladíka, mu něco pošeptal.

„Gile, sundej si medailon,“ zopakoval Tanis tiše a trpělivě. „Neboj! Budeš v bezpečí. Odvedu tě domů.“

Tanisova slova probrala mladíka z netečnosti, ale neudělal to, co Tanis chtěl.

Gil se otci vytrhl. Byl smrtelně bledý, ale hlas měl silný.

„Mýlíš se, otče.“ Gilthas pohlédl na Rashase. „Já už jsem doma.“

Rashas začal volat stráže. Po vypuknutí zmatku vběhla Bílý plášť zpět do síně.

„Rychle, příteli!“ pobízel Dalamar tiše. „Pokud se ovšem nechceš stát svědkem magického souboje, který nám strhne věž na hlavu!“

„Gile, poslouchej mě,“ začal Tanis vztekle.

„Ne, otče, ty poslouchej mě,“ řekl Gilthas klidně. „Vím, co dělám.“

„Jsi dítě!“ zuřil Tanis. „Nemáš tušení, co děláš…“

Gilova tvář zrudla, jako by ho Tanis uhodil. Mlčky hleděl na otce a tiše ho žádal o důvěru, o pochopení. Medailon — posvátný artefakt elfů — mu zářil na hrudi a jasné světlo se mu odráželo v modrých očích.

Kolikrát Tanis jako dítě hledíval na medailon, který nad ním zářil mimo dosah jako slunce?

„Sundej si tu zatracenou věc!“ Natáhl ruku.

Ostře se zablesklo, jako by vybuchlo samotné slunce. Tanisovu ruku spálila ostrá bolest tak příšerná, že mu z ní málem puklo srdce. Chytily ho silné paže, podepřely ho a silný hlas začal odříkávat podivná slova.

Jakoby z dálky slyšel, jak Gilthas říká: „Složím Slib. Stanu se Mluvčím slunce a hvězd.“

Tanis bojoval, aby se osvobodil, ale v komnatě se zešeřilo, kolem začala vířit tma a on si v podrážděném zoufalství uvědomil, že ho uvěznila Dalamarova magie.

V příštím okamžiku přistál Tanis na všech čtyřech na trávníku a mrkal do jasného slunečního světla. Točila se mu hlava, bylo mu zle, paže ho bolela a necítil ruku. Posadil se na paty a rozhlédl se. Dalamar stál nad ním.

„Kde to, u Propasti, jsme?“ obořil se na něj Tanis.

„Tiše! Buď zticha!“ přikázal Dalamar tlumeně. „Jsme u Rashasova domu. Nasaď si prsten! Rychle. Než nás někdo uvidí.“

„Jeho dům?“ Tanis našel prsten v kapse. Levou rukou se snažil nasadit prsten na prst, který necítil. Sice pravou rukou pohnul, ale jako by mu nepatřila. „Proč jsi nás přenesl sem?“

„Brzy pochopíš. Buď zticha a pojď se mnou.“

Dalamar rychle vykročil přes trávník. Tanis si pospíšil za ním.

„Pošli mě zpátky do síně. Půjdu sám!“

Dalamar zavrtěl hlavou. „Jak jsem říkal, příteli, děje se tady něco zlověstného.“

Když měli dům na dohled, Dalamar se zastavil.

Dveře strážil Divý elf.

Dalamar si přiložil ruku ze strany k ústům a v kagoneštině zavolal: „Pojď rychle! Potřebuju tě!“

Strážce vyskočil, otočil se a zadíval se do hájku topolů, které rostly za sídlem.

Dalamara halila magie, takže i když stál přímo naproti terase, jeho hlas doléhal z lesíka.

„Rychle, lenochu!“ zavolal Dalamar znovu a použil přitom oblíbenou kagonestskou nadávku.

Strážce opustil své místo a rozběhl se k hájku.

„Je to jeden ze starých Raistlinových triků. Od svého shalafi jsem se toho hodně naučil,“ řekl Dalamar a tiše se vplížil do domu.

Tanis ho zmateně následoval, protože netušil, po čem by mohl temný elf jít.

Ve vstupní hale právě kagonestská žena vší silou drhla velkou skvrnu na přepychovém koberci. Dalamar ukázal na skvrnu, aby na ni upozornil Tanise.

Skvrna byla čerstvá a voda ve vědru a hadr v rukou služebné byly rudé.

Krev. Tanis pohnul rty.

Dalamar neodpověděl. Stál u paty schodiště a hleděl nahoru. Začal stoupat vzhůru a pokynul Tanisovi, aby se k němu připojil. Služebná si jich ani nevšimla a drhla dál.

Tanis sevřel jílec meče. Levou rukou sice nijak dobře bojovat neuměl, ale měl na své straně moment překvapení. Žádný nepřítel ho neuvidí přicházet.

Plížili se vzhůru po schodech a opatrně našlapovali. Každý schod pečlivě vyzkoušeli, než na něj vstoupili. V domě panovalo hrobové ticho, takže by je jediné zaskřípání prkna prozradilo. Ale schody se ukázaly být silné a pevné.

„Pro senátora Rashase jen to nejlepší,“ zamumlal Tanis a vyrazil vpřed rychleji. Teď už začínal tušit, proč sem přišli.

Když dorazili na vrchol schodiště, Dalamar zvedl ruku. Tanis se zastavil. Otevřené dveře odhalovaly prostornou chodbu. Ústily do ní troje dveře, jedny na opačném konci, dvoje po stranách. Stráže stály jen u jedněch, a to u těch na konci. Hlídali je dva Kagonesti s oštěpy v nikách. Tanis pohlédl na Dalamara.

„Ty si vezmi muže nalevo,“ řekl temný elf. „Já toho vpravo. Zaútoč rychle a potichu. Uvnitř komnaty jich bude asi víc.“

Tanis uvažoval, že by použil meč, ale pak se rozhodl jinak. Postavil se přímo před nic netušícího Kagonesti, sevřel ruku v pěst a zasadil mu prudkou ránu do čelisti. Divý elf netušil, co ho zasáhlo. Tanis zachytil omráčeného strážce a položil ho podlahu. Otočil se a uviděl, že druhý Kagonesti spí na podlaze a bezvědomé tělo má posypané pískem.

Tanis položil ruku na kliku. Dalamar sevřel míšenci zápěstí štíhlými prsty.

„Pokud tuším správně,“ zašeptal Dalamar Tanisovi do ucha, „bylo by smrtící ty dveře otevřít. Ne pro nás,“ dodal, když si všiml Tanisova užaslého pohledu. „Pro osobu uvnitř. Použijeme magické chodby.“

Tanis se zamračil a zavrtěl hlavou. Procházka „chodbami“ mu způsobovala nevolnost a dezorientovala ho. Dalamar se chápavě usmál.

„Zavři oči,“ poradil temný elf. „Pomáhá to.“

Dalamar držel Tanise pevně za zápěstí a pronesl rychle několik slov. Tanis sotva zavřel oči, když ucítil, jak se mu prsty zabořily do paže a nabádaly ho, aby se rozhlédl. Otevřel oči a zamrkal do ostrého světla.

Ocitl se ve velkém, sluncem prozářeném skleníku. Na gauči u okna seděla žena. Zápěstí a kotníky měla spoutané hedvábným provazem. Seděla vzpřímeně, královsky a vznešeně a tváře měla nachové — ne strachem, nýbrž vzteky. Tanis šokované poznal Alhanu Hvězdbrízu.

Přímo naproti Alhaně stál kagonestský strážce ozbrojený lukem a šípy. Luk držel zvednutý a šíp měl připravený k vystřelení. Kagonesti jím mířil Alhaně přímo na hruď.

„A mě vyhnali!“ pronesl Dalamar tiše.

Tanis neodpověděl. Sotva dokázal rozumně uvažovat, natož aby promluvil. Teď už chápal, čím Porthiovi pohrozili, jak ho přinutili vzdát se slunečního medailonu — stejná hrozba přiměla Gilthase medailon přijmout. Hrůza a pohoršení, šok a zuřivost a vzpomínka na strašlivé věci, které řekl synovi, Tanise málem přemohly. Cítil se stejně ochromený a otupělý jako jeho paže. Dokázal jen stát a mdle a nevěřícně zírat.

Dalamar zatahal Tanise za rukáv a ukázal na kagonestského strážce, který k němu stál otočený zády. Temný elf udělal gesto zatnutou pěstí.

Tanis kývl na znamení, že chápe, pak přemýšlel, co má Dalamar v plánu. Při prvním šelestu, který způsobí, Kagonesti vystřelí. I kdyby se jim podařilo ho zabít, prsty by se mu mohly křečovitě sevřít a vypustit šíp.