Margaret Weis - Druhá generace

„V tuto chvíli přijímá nový Mluvčí pocty lidu,“ pokračoval Rashas chladně. „Je to významný den v jeho životě. Přece mu ho nepokazíš tím, že ho zahanbíš svojí přítomností, že ne?“

Tanis v duchu pokrčil rameny. Pomyšlení na to, že odejde, aniž by Gilthase spatřil, aniž by mu řekl, že chápe, že je na něj hrdý, pro něj bylo nesnesitelné a pukalo mu při tom srdce. Ale Tanis moc dobře věděl, že Rashas má pravdu. Otec, který byl bastard, a navíc míšenec, by mohl Gilthasovi způsobit potíže a ještě zhoršit situaci, v níž se ocitl.

A ta už byla dost obtížná.

Tanis svěsil ramena. Hořce pokrčil rameny a vypadal přitom zbitý a poražený.

„Odveďte ho na hranice,“ řekl Rashas.

Tanis vyrazil pokorně kolem senátora. Ale pak se před Rashasem zastavil, zprudka se otočil, zahnal se a udeřil. S uspokojením zasáhl kost.

Senátor zavrávoral vzad a přistál na okrasném stromě.

Kagonesti pozvedli meče.

„Nechtě ho být,“ zamumlal Rashas a masíroval si čelist. Z koutku úst mu vytékal pramínek krve. „Takovým způsobem bojují sluhové temnoty proti tomu, co je správné. Neposkytnu mu to zadostiučinění, abych ránu oplatil.“

Senátor vyplivl zub.

Tanis si promnul klouby na ruce a vyšel ze dveří.

Tohle toužil udělat už dvě stě let.

Gryfové odmítli odpovědět na volání qualinestských elfů, což poskytlo Tanisovi pochmurný pocit zadostiučinění, i když musel dojít k hranicím pěšky. Nebylo to však nijak daleko a Tanisovi dělal společnost zástup hořkých, nešťastných myšlenek.

Vířilo jich kolem něj tolik, že si ani nevšímal okolí. Že dorazili na hranice, si uvědomil až tehdy, když qualinestský kapitán zastavil muže.

„Váš meč, pane.“ Kapitán mu zdvořile předal zbraň. „Jedna stezka vede do Ochranova, druhá do Útěšína. Pokud se na křižovatce dáte doleva…“

„Zatraceně, já vím, kam stezka vede,“ řekl Tanis. Kdysi dávno, během války, tudy vstoupil se společníky do Qualinestu.

Vrazil meč do pochvy.

„Chtěl jsem vám poradit, pane, abyste se vyhnul Temnému lesu,“ dodal kapitán zdvořile.

Tanise chování elfa překvapilo, proto se na kapitána upřeně zadíval. Byl do celé věci zapletený? Nebo byl jedním z těch, kdo nesouhlasili? Byl mladý, ale většina elfských vojáků byla mladá. Co si o celé věci mysleli? Podpoří Thalas-Enthii…? Další a další otázky spřádaly sítě v Tanisově mysli.

Rád by se zeptal, ale nevěděl jak. A kromě toho vojáci poslouchali. Mohl by dostat kapitána do potíží. Tanis zamumlal neochotný dík.

Kapitán vážně zasalutoval a čekal, až Tanis překročí neviditelnou hranici, která dělila elfy od zbytku světa.

Tanis ušel šest kroků po stezce, šest kroků, které byly nejdelšími a nejtěžšími kroky, jež v životě udělal. Šest kroků a opustil Qualinest. Ačkoli slunce jasně zářilo, oči mu oslepovaly slzy a nadcházející soumrak. Slyšel, jak kapitán vydal rozkaz a vojáci Odpochodovali pryč.

Tanis si utřel oči a nos, rozhlédl se a najednou si uvědomil, že se má na tomto místě setkat s Alhanou Hvězdbrízou.

Nikde ji však neviděl.

„Hej!“ zakřičel Tanis vztekle a udělal dva dlouhé kroky zpátky k hranici. „Kde je lady Alhana…“

Stromy prosvištěl šíp a zabodl se do země u Tanisových nohou. Jen o vlásek doprava a probodl by mu palec. Zadíval se do stromů, ale nikde elfské lučištníky neviděl. Věděl, že další šíp mu míří na hruď.

„Kapitáne!“ zařval. „Tak elfové drží slovo? Slíbili mi…“

„Příteli,“ ozval se tichý hlas za jeho ramenem.

Tanisovi poskočilo srdce. Zprudka se otočil a spatřil vedle sebe Dalamara.

„Asi… asi bych už měl být na tvá náhlá zjevení zvyklý,“ řekl Tanis.

Temný elf se usmál. „Vlastně jsem nepoužil žádnou magii. Cekal jsem na tebe u stezky celou hodinu. Tolik jsi křičel, že jsi mě vůbec neslyšel.“ Zadíval se do listnatých korun topolů. „Pojďme odsud. Jsem docela lákavým terčem. Ne že by mi jejich ubohé zbraně mohly ublížit, ale nerad plýtvám energií.

Odpovím ti na otázky,“ dodal, když uviděl, jak se Tanis mračí. „Musíme si promluvit o spoustě věcí.“

Tanis věnoval elfům poslední zlý pohled, pak doprovodil Dalamara mezi obrovské duby, které rostly na okraji Temného lesa, v němž strašilo už jen v legendách. Ve stínech bylo chladno. Dalamar roztáhl na mýtině bílý ubrus. Rozložil na něj víno, chléb a sýr. Tanis se posadil a napil se vína, ale nedokázal nic sníst. Neustále sledoval stezku.

„Nabídl jsem lady Alhaně občerstvení, než vyrazí na cestu,“ řekl Dalamar. Měl nepříjemný zvyk odpovídat na Tanisovy nevyslovené otázky. Temný elf se pohodlně usadil na polštáři na trávě.

„Takže odešla?“ Tanis vyskočil na nohy. „Sama?“

„Ne, příteli. Prosím, posaď se. Bolí mě za krkem, když musím zaklánět hlavu. Paní má s sebou rytíře, který ji doprovodí až na místo. Samar je poněkud pochroumaný a zakrvácený, ale odvážný a silný.“

Tanis na něj zmateně hleděl.

„Krev, kterou jsme našli na podlaze, patřila silvanestskému bojovému mágovi,“ vysvětlil Dalamar. „Samar se pokusil pomoct Alhaně a tvému synovi utéct. Uvrhli ho do vězení jako špeha a čekala ho poprava. Unesl jsem ho přímo před nosem Bílému plášti, kterou poslali, aby ho hlídala.“ Dalamar usrkl vína. „Velmi příjemný zážitek.“

„Kam půjdou?“ zeptal se Tanis s pohledem upřeným na stezku mezi stromy, která mohla Alhanu zavést jen do temnoty.

„Do Silvanestu,“ řekl Dalamar.

„To je šílenství!“ protestoval Tanis. „Copak si neuvědomuje…“

„Uvědomuje, příteli. A myslím, že bychom ji měli doprovodit. Proto jsem na tebe čekal. Zamysli se, než odmítneš. Rashas čelil vzpouře. Teď už ví, že se mu někteří lidé mohou postavit. Bojí se. Moje strašlivá královna miluje ty, kdo jsou vyděšení, Tanisi. Zabořila do něj spáry a bude ho stahovat hlouběji a hlouběji do temnoty.“

„Co to říkáš?“ obořil se na něj Tanis.

„Jen to, že Rashase určitě napadne, že ho Porthios může ohrozit a vyhnanství ho nezastaví.“

„Takže nesmí dovolit, aby Porthios žil.“

„Správně. Možná přijdeme pozdě,“ dodal Dalamar věcně a pokrčil rameny.

„Pořád říkáš ,my’. Nesmíš vstoupit do Silvanestu. I se svojí mocí bys měl problém vypořádat se se všemi mágy. Bez zaváhání tě zabijí.“

„Můj lid mě neuvítá s otevřenou náručí,“ odvětil Dalamar a lstivě se usmál. „Ale nemohou mi zabránit vstoupit. Víš, příteli, dostal jsem svolení Silvanest navštívit. Odměna za poskytnuté služby.“

„Porthios tě ani za mák nezajímá.“ Chlad temného elfa Tanise náhle rozzlobil. „O co ti jde?“

Dalamar mu odpověděl s postranním pohledem. „O hodně, tím si můžeš být jistý. Ale nečekej, že ti odhalím karty. Pro tuto chvíli jsme partnery.“ Opět pokrčil rameny. „Tak co, Tanisi Půlelfe? Stačí, abych luskl prsty, a budeme u tebe doma. Určitě si toužíš pohovořit s manželkou. Povědět Lauraně, co se stalo. Bude nás muset doprovodit. Potřebujeme, aby si promluvila se svým upjatým bratrem.“

Domov. Tanis si povzdychl. Opravdu toužil vrátit se domů, zavřít se v krásném sídle a… dělat co? Copak na tom teď ještě záleželo? K čemu?

„Až Alhana dorazí do Silvanestu,“ řekl Tanis pomalu, protože si domyslel, jak hořké rozuzlení bude situace mít, „Silvaneští už budou vědět, jak Qualinesti urazili jejich královnu. Dojde ke krveprolití. Tentokrát tomu Alhana nezabrání. Kdysi dávno spolu elfové bojovali. Naznačuješ, že se rozpoutá nová bratrovražedná válka.“