Margaret Weis - Druhá generace

„Poslouchám. Mluv.“ Tanisův hlas zjemněl a skoro se zlomil. „Je můj syn v pořádku? Nestalo se mu nic?“

„Samozřejmě. Gilthas by svým věznitelům jinak k ničemu nebyl. To by tě mělo uklidnit, příteli. A já jsem tvůj přítel,“ dodal temný elf, když viděl, jak se Tanisovi vztekle zablýsklo v očích. „Ačkoli přiznávám, že všechno hovoří proti mně.“

„A co se týká tvého syna,“ pokračoval Dalamar, „je přesně tam, kde toužil být — doma v Qualinestu. Je to jeho domov, Tanisi, i když to nerad slyšíš, že? Chlapec se má velice dobře a určitě se k němu chovají se vší úctou. Je jen přirozené, že s ním elfové jednají uctivě a s ohledy — protože se má stát jejich králem.“

Tanis nedokázal uvěřit tomu, co slyší. Opět vyskočil na nohy. „Tohle je špatný vtip. Co chceš, Dalamare? O co ti doopravdy jde?“

Temný elf se postavil. Připlul blíž a položil Tanisovi ruku něžně na paži.

„Nežertuji, příteli. A pokud je to vtip, pak se nikdo nesměje. Gilthas není v tuto chvíli v žádném nebezpečí. Ale mohl by být.“

Tanisovi opět vyvstala na mysli vidina, kterou spatřil v Bouřné Pevnosti — temná mračna vířící kolem jeho syna. Tanis sklopil hlavu, aby skryl slzy. Dalamarův stisk zesílil.

„Vzchop se, příteli. Nemáme moc času. Jde o každou minutu. Musím ti toho hodně vysvětlit. A spolu pak vymyslíme plán,“ dodal Dalamar tiše.

„Král?“ zopakoval Gil užasle. Nevěřícně se na Alhanu zadíval. „Mluvčí slunce a hvězd! Já? Ne, to nemůžete myslet vážně. Já… já nechci být králem!“

Žena se usmála. Její úsměv mu připomněl paprsky zimního slunce na silném ledu — rozzářil jí tvář, ale nezahřál. A nezahřál ani jeho.

„Obávám se, že na vašem přání nezáleží, princi Gilthasi.“

„Ale vy jste královna.“

„Královna!“ Znělo to hořce.

„Strýc Porthios je Mluvčí,“ pokračoval Gil nechápavě a — i když by to nepřiznal — vystrašeně. „Já… Nedává to smysl!“

Alhana na něj chladně pohlédla, pak zamířila zpět k oknu. Roztáhla závěs a zadívala se ven a on spatřil ve světle její tvář. Ve stínech vypadala chladná a povýšená. Ve sluneční záři byla vyčerpaná, ustaraná, vyděšená. Také se bála, ale on cítil, že se nebojí o sebe.

Nechci být králem, fňukal Gil jako dítě, které posílají do postele. Zrudl.

„Omlouvám se, lady Alhano. Tolik se toho stalo… a já ničemu nerozumím. Říkáte, že mě sem Rashas přivedl, aby mě korunoval na Mluvčího slunce a hvězd a udělal ze mě krále Qualinestu. Nechápu, jak by to bylo možné…“

„Opravdu?“ zeptala se a podívala se na něj. Fialové oči měla tvrdé a potemnělé podezřením.

Gilthas byl šokovaný. „Má paní, přísahám! Nevím… Prosím, věřte mi.

„Kde jsou vaši rodiče?“ zeptala se Alhana nečekaně. Opět hleděla ven.

„Asi doma,“ řekl Gil a hrdlo se mu stáhlo city. „Pokud otec nevyrazil za mnou.“

Do Gilova srdce vstoupila naděje. Otec za ním určitě přijde. Tanis najde pozvánku přesně tam, kde ji Gil nechal (jako prohlášení práva dělat, co se mu zlíbí). Tanis se vydá do Černé labutě a… zjistí, že tam Gil nikdy nedorazil.

„Přenechal jsem Rashasovu sluhovi koně! On… mohl rodičům navykládat cokoli!“ Gil klesl sklíčeně do křesla. „Byl jsem takový hlupák!“

Alhana pustila závěs. Na okamžik se na mladíka upřeně zadívala. Pak se k němu přiblížila a špičkami prstů se dotkla jeho ramene. Dokonce i přes košili cítil, jak je její dotyk ledový.

„Tvrdíte, že o tom vaši rodiče nic nevěděli?“

„Nevěděli, má paní,“ přiznal Gil zahanbeně. „Říkali, abych nikam nejezdil. Já… neposlouchal. Utekl jsem. Odešel jsem… v noci.“

„Myslím, že byste mi měl raději povědět všechno pěkně od začátku.“ Alhana se posadila — vzpřímeně a vznešeně — do křesla naproti.

Gilthas poslechl. Překvapilo ho, že když skončil, její tvář se uvolnila. Přejela si rukou přes oči.

„Bála jste se, že celou věc naplánovali moji rodiče!“ uvědomil si náhle Gil.

„Ne naplánovali,“ řekla Alhana a povzdychla si, „ale že s tím souhlasili. Odpusťte mi, princi. Kdyby tady byli váš otec s matkou, také bych je poprosila o odpuštění.“

Natáhla se a uchopila ho za ruku. „Už tak dlouho jsem sama. Začínala jsem si myslet, že mě zradili všichni, komu jsem důvěřovala. Ale zdá se, že jsme v tom spolu.“ Něžně mu stiskla ruku, pak ji pustila. Opřela se, zadívala se slepě na zastřené okno, pak si opět povzdychla.

„Otec i matka ví, že jsem se chystal do Qualinestu. Určitě ví, že jsem tady, bez ohledu na to, co jim sluha řekl. Přijdou pro mě, má paní,“ řekl Gil rozhodně a doufal, že ji potěší. „Oba nás zachrání.“

Ale Alhana zavrtěla hlavou. „Ne, Rashas je příliš chytrý, než aby to dovolil. Určitě vymyslel způsob, jak vašim rodičům zabránit, aby se k vám dostali.“

„Mluvíte, jako by nám mohli ublížit! Senátor Rashas? Naši lidé?“

Zvedla k němu oči. „Nejsou to vaši lidé, Gilthasi. Jste jiný. Proto si vás zvolili.“

Jste z části člověk. Slova zůstala viset nevyslovená ve vzduchu. Gil na ni zíral. Věděl, že ho nechtěla urazit, obzvláště ne poté, co chválila Tanise. Za všechno mohl zvyk, tisíciletá výchova, dobrovolná izolace a víra — jakkoli mylná — že elfové jsou vyvolení, miláčci bohů.

Gil to věděl, ale přesto se mu z hrdla drala prudká slova. Věděl, že pokud je vysloví, jen tím celou situaci zhorší. Ale přesto…

I pod tlakem se chovej zdvořile, drahoušku!

Gil slyšel matčina slova a viděl, jak položila ruku Tanisovu na paži. Gil vzpomínal na schůzky, které se konaly u nich v domě, na to, jak matka důstojně a klidně proplouvala bouří politických intrik. Vzpomínal, co říkala otci, jak mu připomínala, že musí zůstat klidný a ovládat se. Gil vzpomínal, jak otec zrudl a namáhavě polkl.

Nyní namáhavě polkl Gil.

„Myslím, že byste mi měla povědět, co se děje, má paní,“ řekl tiše.

„Je to opravdu velmi prosté,“ odvětila Alhana. „Mého manžela Porthia vězní v Silvanestu. Zradili ho mí lidé. Mě zradili ti jeho a vězní mě tady.

„Ale proč?“ Gil nechápal.

„Elfové nemají rádi změny. Bojíme se jich a nevěříme jim. Ale svět se mění velmi rychle. Musíme se změnit s ním — nebo zchřadneme a zemřeme. To nás naučila Válka kopí. Nebo jsem si to alespoň myslela. Mladší elfové s námi souhlasí, starší ne. A moc drží v rukou ti starší jako senátor Rashas. Ale nikdy jsem si nemyslela, že se odváží zajít tak daleko.“

„Co se stane s vámi a se strýcem Porthiem?“

„Vyženou nás,“ řekla tiše. „Nepřijme nás žádné království.“

Gil toho o svém lidu věděl dost, aby si uvědomil, že vyhnanství je horší trest než poprava. Z Alhany a Porthia se stanou „temní elfové“ — elfové, kteří byli „vyhnáni ze světla“. Vypoví je z domova a zakážou jim stýkat se s vlastními lidmi. Nikde na Ansalonu nebudou mít žádná práva, proto budou v neustálém nebezpečí. Ti, kdo se stanou temnými elfy, ať už po právu, nebo ne, jsou považováni za zlé. Jsou štváni, pronásledováni, hnáni od jednoho města k druhému. Stávají se oběťmi lovců odměn, zlodějů a další chátry. Nebylo tedy překvapením, že většina temných elfu vyhledala úkryt ve stínu Takhisis, aby přežila.