Margaret Weis - Druhá generace

Les zhoustl. Byl daleko od cesty, sledoval čtyři drakoniány a byl sám. Nejednal zrovna moudře.

Ale šel dál. Měli jeho syna.

Hrdelní hlasy hovořící jazykem, ze kterého ho mrazilo, s sebou přinesly nepříjemné vzpomínky a přiměly Tanise zpomalit. Zadržel dech, plížil se vpřed, pohyboval se od stromu ke stromu a blížil se ke kořisti.

A najednou je uviděl, nebo alespoň většinu z nich. Před vstupem do jeskyně stáli tři drakoniáni a hovořili spolu odpornou řečí. A uviděl i Gilova koně s krásným koženým postrojem a hedvábnými stuhami v hřívě. Zvíře se chvělo strachy a neslo stopy po bití. Nebylo cvičené pro válku, ale zjevně nepodlehlo bez boje. Jeden z drakoniánů klel a ukazoval na krvácející ránu na šupinaté paži.

Ale Gila nikde nezahlédl. Asi byl v jeskyni se čtvrtým drakoniánem. Ale proč? Jaké odporné věci s ním prováděli?

Co mu udělali?

Tanise uspokojilo alespoň to, že jediná krev, kterou na zemi spatřil, byla zelená.

Zamířil na drakoniána, který stál nejblíže. Pohnul se tišeji než vítr, vložil šíp do luku, zvedl ho ke tváři a vystřelil. Šíp zasáhl drakoniána do zad mezi křídla. Tvor zachrchlal bolestí a úžasem a svalil se na zem mrtvý. Tělo se proměnilo v kámen, který šíp nadobro uvěznil. Na drakoniána nikdy neútoč mečem, pokud se tomu můžeš vyhnout.

Tanis rychle vložil do luku další šíp a natáhl tětivu. Druhý drakonián tasil meč a začal se obracet jeho směrem. Tanis vystřelil. Šíp zasáhl drakoniána do hrudi. Tvor upustil meč, popadl násadu šípu spáry a také padl k zemi.

„Ani hnout!“ rozkázal Tanis ostře obecným jazykem, kterému tvorové, jak věděl, rozuměli.

Třetí drakonián ztuhl. Meč měl povytažený z pochvy a korálkovitýma očima těkal ze strany na stranu.

„Mám tady šíp s tvým jménem,“ pokračoval Tanis. „Mířím jím přímo na to, čemu vy slizouni říkáte srdce. Kde je chlapec, kterého jste zajali? Co jste s ním udělali? Máš deset vteřin na to, abys odpověděl, jinak tě potká stejný osud jako tvé kamarády.“

Drakonián něco pronesl vlastním jazykem.

„Nech toho,“ zavrčel Tanis. „Obecným jazykem mluvíš možná lépe než já. Kde je chlapec? Deset vteřin už skoro minulo. Pokud…“

„Tanisi, příteli! Rád tě zase vidím,“ ozval se hlas. „Už je to tak dlouho.“

Z jeskyně vyšel vysoký, pohledný elf s hnědými vlasy a hnědýma očima. Na sobě měl černý háv.

Tanis se ze všech sil snažil udržet luk zvednutý a zamířený, i když se mu třásly ruce, prsty měl zpocené a vnitřnosti mu rval strach.

„Kde je můj syn, Dalamare?“ vykřikl Tanis chraplavě. „Co jsi s ním udělal?“

„Odlož luk, příteli,“ řekl Dalamar jemně. „Nenuť je, aby tě zabili. Nenuť k tomu mě.“

Tanise oslepily slzy vzteku, strachu a bezmoci. Dál držel luk v rukou, připravený vystřelit, a nezajímalo ho, co zasáhne.

Náhle se mu do zad zabořily spáry a strhly ho k zemi. Uhodilo ho něco tvrdého. Do Tanisovy hlavy se zařízla ostrá bolest, a ačkoli bojoval ze všech sil, obklopila ho temnota.

Gil zrovna projížděl obzvláště temnou a ponurou částí lesa a přemýšlel, že by to bylo dokonalé místo pro léčku, když se otvorem v koruně stromu snesl k zemi gryf a přistál na silnici přímo před mladíkem.

Gil nikdy nespatřil úžasné tvory, kteří se přátelili jen s elfy a se žádným jiným národem na Krynnu. Pohled na gryfa ho překvapil a vyplašil. Tvor měl hlavu a křídla orla, ale tělo lva. V očích měl prudký pohled a nesmírně ostrý zobák dokázal podle legend prorazit i dračí šupiny.

Kůň se vyděsil, protože koňské maso patří k největším pochoutkám gryfů. Zvíře zaržálo, vyděšeně se vzepjalo a málem vyhodilo jezdce ze sedla. Gil byl obratný jezdec — jízda na koni prý byla dobrá pro zdraví — a tak koni ihned přitáhl uzdu. Hladil zvíře po šíji, aby ho uklidnil, a šeptal mu laskavá slova.

Jezdec na gryfovi — starší elf v přepychovém šatu — ho pochvalně sledoval. Když Gil koně opět uklidnil, elf sesedl a zamířil k němu. Další elf — ten nejpodivnější, jakého kdy Gil spatřil — zůstal vzadu. Podivný elf na sobě prakticky nic neměl a nahé, svalnaté tělo mu zdobily fantastické, barevné obrazce.

Starší elf se představil.

„Jsem Rashas z Thalas-Enthie. A vy asi musíte být princ Gilthas. Zdravím, vnuku Solostaranův. Zdravím.“

Gil sesedl a zdvořile pozdravil, jak ho učili. Formálně se políbili na pozdrav a pokračovali v rituálu představování. Gryf se zatím zamračeně rozhlížel a pronikavým pohledem pátral ve stínech. V jednu chvíli zaskřípal zobákem, zabořil drápy do země a znechuceně švihl lvím ocasem.

Elf, který Rashase doprovázel, ke gryfovi krátce promluvil a zvíře zakroutilo hlavou, zamávalo křídly a poněkud trucovitě se uklidnilo.

Gil pozoroval gryfa, snažil se uklidnit koně, vrhal kosé pohledy po pomalovaném elfském sluhovi a současně se pokoušel správně a zdvořile odpovídat senátorovi. Není divu, že se cítil zmatený.

Rashas si všiml jeho potíží. „Dovolte, abych se omluvil za to, že jsem vyděsil vašeho koně. To ode mě nebylo moudré. Měl jsem vědět, že váš kůň není na gryfy zvyklý. Koně v Qualinestu jsou vycvičeni tak, aby se jich nebáli, víte? Nikdy mě nenapadlo, že u koní Tanthala Půlelfa tomu tak nebude.“

Gil se zastyděl. Gryfové se s elfy přátelili už od dávných dob. Seznámit se s těmito úžasnými tvory pro něj znamenalo seznámit se s vlastním lidem. Zamýšlel se za otce koktavě omluvit, ale ke svému úžasu zjistil, že říká něco úplně jiného.

„Gryfové nás navštěvují,“ řekl Gil hrdě. „Rodiče si s nimi každoročně vyměňují dary. Otcův kůň je dobře vycvičený. Můj je mladý…“

Rashas ho zdvořile přerušil.

„Věřte mi, princi Gilthasi, že to chápu,“ řekl upřímně a věnoval mu chladně soucitný pohled, který vehnal mladíkovi krev do tváří.

„Opravdu, pane,“ začal Gil, „myslím, že se pletete…“

Rashas pokračoval, jako by ho neslyšel. „Myslel jsem, že by bylo příjemné a zároveň poučné, kdybyste poprvé spatřil Qualinest ze vzduchu, princi Gilthasi. Proto jsem se impulzivně rozhodl pro vás zaletět. Bylo by mi nesmírnou ctí, kdybyste letěl se mnou. Nedělejte si starosti, gryf nás oba snadno unese.“

Gil zapomněl na vztek, který v něm urážka vyvolala. Zadíval se na nádherného tvora s úžasem a touhou. Letět! Zdálo se, že všechny sny se náhle stávaly skutečností! Ale jeho nadšení rychle vyprchalo. Napřed se musel postarat o koně.

„Děkuji za laskavou nabídku, senátore…“

„Říkejte mi Rashasi, můj princi,“ přerušil ho elf.

Gil se uklonil a přijal kompliment. „Nemohl bych tady nechat koně samotného.“ Poplácal zvíře po šíji. „Doufám, že jsem vás neurazil.“

Rashas se naopak zdál potěšený. „Vůbec ne, můj princi. Jsem rád, že berete zodpovědnost vážně. Mnoho mladých lidí to dnes nedělá. Ale kvůli tomu nemusíte propásnout výlet. Můj kagonestský sluha,“ Rashas mávl rukou směrem k podivnému elfovi, „vrátí koně do stájí vašeho otce.“

Kagonesti! Teď už Gil chápal. Byl to jeden z Divých elfů, které znal z legend a písní. Nikdy dřív žádného neviděl.

Kagonesti se uklonil, čímž naznačil, že by ho nic nepotěšilo víc. Gil neobratně kývl a celou dobu přemýšlel, co udělat.

„Vidím, že váháte. Necítíte se dobře? Slyšel jsem, že vaše zdraví je velmi křehké. Možná byste se měl vrátit domů,“ řekl Rashas starostlivě. „Let je namáhavý a mohl by vám uškodit.“