Margaret Weis - Druhá generace

Gil nedokázal přijít na nic, čím by jí pomohl nebo utěšil. Podíval se na Alhanu.

„Proč já, má paní? Proč teď?“

„Čekám dítě,“ řekla prostě. „Pokud se naše dítě narodí, bude právoplatným dědicem trůnu. Kdyby se teď stalo něco Porthiovi, dědicem by se stala vaše matka. Ale protože se vaše matka provdala za napůl lidského bastarda…“

Gil se ostře nadechl.

Alhana na něj soucitně pohlédla, ale neomluvila se. „Tak o vašem otci smýšlí většina Qualinestu, Gilthasi. Je to jeden z důvodů, proč se Tanis Půlelf nerad vrací domů. V mládí tady neměl lehký život. A teď by to bylo ještě horší. Co se děje? Copak jste o tom nikdy nepřemýšlel?“

Gil zavrtěl pomalu hlavou. Ne, nikdy o otcových citech nepřemýšlel. Vůbec o Tanisovi nepřemýšlel.

Myslel jen sám na sebe.

Alhana pokračovala. „Sňatek vaší matky ji vyřadil z následnictví…“

„Ale já jsem z části člověk,“ připomněl Gil.

„Ano,“ odvětila Alhana chladně. „Rashas a Thalas-Enthie to nepovažují za problém. Vlastně je možné, že váš původ považují za výhodu — pro ně. Rashas považuje lidi za slabé a povolné. Myslí si, že vás bude moct vodit za nos.“

Gilthas zrudl vzteky. Přestal se ovládat. Sevřel ruce v pěst a vyskočil z křesla.

„U všech bohů! Já Rashasovi ukážu,“ prohlásil Gil nahlas. „Všem jim ukážu. Já… já…“

Otevřely se dveře. Jeden z kagonestských strážců se s kopím v ruce podezřívavě rozhlédl po místnosti.

„Uklidněte se, mladíku,“ poradila mu Alhana tiše silvaneštinou. „Nepouštějte se do boje, který nemůžete vyhrát.“

Gilův vztek zaplál, zaprskal a zhasl jako sfouknutá svíčka.

Kagonesti se na něj zadíval, pak se rozesmál. Řekl něco druhému strážci v kagoneštině a zavřel dveře. Gil nehovořil jazykem Divých elfů, ale kagonestská slova byla natolik promíchaná s qualinestskými, aby pochopil a zrudl hanbou. Říkal něco o štěněti, které se snaží štěkat jako starý pes.

„Takže i když se stanu králem, zůstanu vězněm. Navrhujete, abych si zvykl i na tohle, má paní?“ zeptal se hořce.

Alhana na okamžik ztichla, pak zavrtěla hlavou. „Ne, Gilthasi. Nezvykejte si být pěšákem v jejich hře. Bojujte s nimi! Jste synem Tanthalase a Lauralanthalasy. Jste silný — silnější, než si Rashas myslí. Jak byste nebyl, když vám v žilách koluje tak vznešená krev?“

I když je smíšená, pomyslel si, ale nic neřekl. Její jistota ho potěšila. Rozhodl se, že jí bude hoden, ať už se stane cokoli.

Alhana se na něj usmála, aby ho uklidnila, pak znovu přistoupila k oknu. Roztáhla závěs a podívala se ven.

V tu chvíli ho napadlo, že jen tak neobdivuje výhled.

„Co se děje, má paní? Kdo je tam?“

„Ticho! Mluvte potichu.“

Zatáhla závěs, pak ho znovu roztáhla a zase zatáhla. „Přítel. Dala jsem mu znamení. Viděl, jak vás přivádí. Právě jsem mu řekla, že vám můžeme věřit.“

„Kdo? Porthios?“ Gil byl náhle plný života a naděje. Nic se nezdálo nemožné.

Alhana zavrtěla hlavou. „Jeden z mých vlastních lidí, mladý strážce jménem Samar. Bojoval po boku manžela s noční můrou v Silvanestu. Když Porthia zajali, Samar zůstal veliteli věrný. Porthios poslal Samara, aby mě varoval. Dorazil pozdě; Rashas už mě zajal. Ale Samar všechno zařídil. Dnes v noci se sejde Thalas-Enthie, aby naplánovala zítřejší korunovaci.“

„Zítřejší!“ zopakoval Gil nevěřícně.

„Nebojte se, Gilthasi,“ řekla Alhana. „Pokud si to bude Paladin přát, všechno dobře dopadne. Dnes v noci, až bude Rashas na shromáždění, utečeme.“

„Rashas všechno pečlivě naplánoval. Ty sis měl samozřejmě myslet, Tanisi, že tvého syna unesli drakoniáni,“ řekl Dalamar. „Nechal ses chytit do pasti. Divý elf zavedl koně do lesa a nechal ho jako návnadu před jeskyní. Zbytek znáš.“

Tanis sotva poslouchal. Myslel na Lauranu. Když nedostane zprávu, bude si dělat starosti. Pochopí, že se něco stalo. Vydá se do Qualinestu. Zastaví to…

„Aha, přemýšlíš o manželce,“ řekl Dalamar.

Tanise zneklidnilo, že dal najevo své myšlenky, proto pokrčil rameny a zalhal: „Jen jsem přemýšlel, že bych jí poslal zprávu a oznámil, že jsem v pořádku. Aby si nedělala starosti…“

„Ano, samozřejmě,“ řekl Dalamar a pousmál se, aby ukázal, že se nenechal oklamat. „Pozorný manžel. Pak tě určitě potěší, že už jsem se o to postaral. Poslal jsem jednoho ze sluhů z Černé labutě se vzkazem k tvojí ženě. Stojí v něm, že je všechno v pořádku a že se synem potřebujete strávit nějaký čas o samotě. Měl bys mi poděkovat…“

Tanis odpověděl několika slovy v lidské řeči, která rozhodně nemohla být výrazem vděčnosti.

Dalamarův úsměv potemněl. „Opakuji, že bys mi měl poděkovat. Možná jsem Lauraně zachránil život. Kdyby se vydala do Qualinestu a pokusila se zasáhnout…“ Odmlčel se a pokrčil štíhlými rameny.

Tanis pochodoval po místnosti. Zastavil se před Dalamarem. „Naznačuješ, že by mohla být v nebezpečí? Že by ji mohli ohrozit Rashas a Thalas-Enthie? Nevěřím ti. U všech bohů, mluvíme o elfech…“

„Já jsem taky elf, Tanisi,“ řekl Dalamar tiše. „A jsem jedním z nejnebezpečnějších mužů, jaké znáš.“

Tanis se chystal něco říct, ale jazyk mu přimrzl k patru. Stáhlo se mu hrdlo, takže nemohl dýchat. Polkl a chraplavě zašeptal: „Co to říkáš? A jak si mám být jistý, že ti můžu věřit?“

Dalamar ihned neodpověděl. Pronesl slovo a v ruce se mu objevila karafa s vínem. Vstal a zamířil ke stolu, na kterém stál stříbrný podnos se dvěma křišťálovými sklenicemi na tenké stopce. „Dáš si? Víno je elfské, velmi jemné a velmi staré, ze zásob mého zesnulého shalafi.“

Tanis se chystal odmítnout. Když se ocitnete ve vězení Věže Vysoké magie s temným elfským čarodějem, je moudřejší nic nejíst ani nepít.

Ale Tanisova „slavná logika“ mu napověděla, že když se bude chovat jako tupý nevychovanec, ničeho nedosáhne. Kdyby se ho Dalamar chtěl zbavit, už by to dávno udělal. A Dalamar se rovněž zmínil o Raistlinovi, svém shalafi. Raistlin s Tanisem kdysi bojovali na stejné straně. A Dalamar s Tanisem také. Temný elf se zmínil o tom, že musí vymyslet plán.

Tanis mlčky přijal sklenici.

„Na stará spojenectví,“ řekl Dalamar jakoby v ozvěně Tanisových myšlenek. Přiložil sklenici ke rtům a napil se.

Tanis udělal totéž, pak sklenku odložil. Nepotřeboval zastřenou, horečnatý mysl. Tiše čekal.

Dalamar podržel sklenici proti plamenům a zadíval se do rudé barvy vína. „Vypadá jako krev, že?“

Přesunul pohled na Tanise. „Chceš vědět, co se děje? Povím ti to. Temná královna je opět ve hře. Urovnává kameny na hrací desce a přesunuje je z místa na místo. Natáhla ruku a vyslala svůdné volání. Mnozí cítí její dotyk a slyší její hlas. Mnozí ji poslouchají — aniž by si uvědomili, že pro ni pracují.

Ale na druhou stranu,“ dodal Dalamar ironicky, „ti neříkám nic, co už bys sám nevěděl, že ano, příteli?“

Tanis se ze všech sil snažil udržet bezvýraznou tvář.

„Bouřná Pevnost?“ naléhal temný elf. „Přece jsi nezapomněl na návštěvu Ariakanovy pevnosti.“

„Proč mi to říkáš?“ obořil se na něj Tanis. „Nechystáš se snad změnit háv?“

Dalamar se zasmál. „Bílá není moje barva. Neboj, příteli. Neprozrazuji žádné z tajemství mé královny. Takhisis chápe, že v minulosti udělala chyby. Poučila se z nich. Už je nezopakuje. Postupuje pomalu, skrytě a zcela neočekávaným způsobem.“