Margaret Weis - Druhá generace

„Tak vy jste o našem otci slyšel?“ Tanin náhle změnil téma.

„Kdopak by neslyšel o Karamonu Majereovi, Hrdinovi kopí? Na jeho zdraví!“ Trpaslík zvedl džbánek a všichni se zhluboka napili. A když je postavili, chvilku bylo ticho kromě lehkého lapání po dechu, po němž následovalo trojí spokojené říhnutí.

„Setsakra dobré!“ chroptěl Sturm, otvíraje slzící oči.

„Nikdy jsem nepil lepší!“ přísahal Tanin a nadechl se.

„Dopij, chlapče!“ Trpaslík se nahnul k Palinovi. „Zajisté připiješ vlastnímu otci, že ano?“

„Ovšem že připije. Že to uděláš, Paline?“ Taninův hlas byl nebezpečně milý.

Palin poslušně otci připil na zdraví douškem vína. Přestali si ho všímat, pohrouženi do hovoru o krajích světa, jež nedávno procestovali, a co se tam dělo. Palin neměl nic, čím by do konverzace přispěl, studoval tedy trpaslíka. Dougan byl vyšší než kdokoliv z jeho rasy, s nímž se setkal, a ačkoliv si říkal starý, mohlo mu být nejvýš něco přes sto roků, což byl věk, jenž se pokládal za pravou vyzrálou dospělost. Jeho vous byl očividně pýchou a radostí; nápadně často si jej hladil, aby si ho každý všímal. Byl leskle černý, silný a hustý a vlnil se mu přes hruď až pod pas. I jeho kučeravé vlasy byly smolně černé a takřka stejně dlouhé. Jako většina z jeho rodu byl obtloustlý a po léta si přes kulaté bříško asi neviděl na nohy. Na rozdíl od většiny trpaslíků byl oblečený v bohatém oděvu, jenž by slušel i vládci Palantasu.

Byl na něho úžasný pohled — rudá sametová vesta, rudé sametové kalhoty, černé botky s rudými podpatky a hedvábná košile s nabíranými rukávy — košile, která kdysi zářila bělostí, ale teď byla poskvrněná pivem, špínou a něčím, co vypadalo jako pozůstatky oběda. Byl pozoruhodný i v jiném ohledu. Trpaslíci byli většinou nevrlí a uzavření ve styku s jedinci jiné rasy, leč Dougan byl žoviální, umluvený a okouzlující cizinec, s jakým se bratři na svých cestách nesetkali. A zdálo se, že i on se těší z jejich společnosti.

„U Reorxe,“ řekl s obdivem, když viděl, s jakou chutí Tanin a Sturm vyprázdnili džbánky, „vy jste hoši podle mého gusta. Je radost popíjet s opravdovými muži.“

Sturm se zasmál. „S námi je těžko držet krok,“ naparoval se a pokývl Douganovi, aby naléval. „Ale vy byste měl dát pozor a pít pomaleji.“

„Pomaleji! Hleďme, kdo promluvil!“ Trpaslík řval tak hlasitě, že všechny oči v místnosti se na ně upřeně zahleděly, včetně těch malých tvorů v hnědých hábitech. „Hej! Na světě není člověka, který by trpaslíka přepil jeho vlastním pivem!“

Tanin pohlédl na Sturma, mrkl, ale udržel vážnou tvář. „Tak teď jste je právě potkal, Dougane Kladivo!“ Opřel se v židli dozadu, až zavrzala pod jeho váhou. „Mnohého trpaslíka jsme upili, až spadl pod stůl, a pořád jsme byli dost střízliví, abychom ho dopravili do postele.“

„A já,“ opáčil Dougan se zaťatými pěstmi a obličej pod vousy mu žhavě zrudnul, Jsem statné muže upil, že se octli pod stolem, a dotáhl jsem je nejen k posteli, převlékl do noční košile, ale navíc jsem jejich pokoje i uklidil!“

„S námi se to nestane!“ prohlásil Tanin.

Chcete se vsadit?“ ječel trpaslík a jazyk mu už trochu nesloužil.

„Vsadíme se?“ zařval Sturm.

„Vsadíme!“ křikl Dougan.

„Řekněte pravidla a sumu!“ Tanin na židli poposedl.

Dougan si rozvážně hladil vousy. „Vyrovnám se každému z vás, páni, džbánek za džbánek.

„Ha, ha!“ Sturm vyprskl smíchem.

„…džbánek za džbánek,“ pokračoval nerušeně trpaslík, „až vaše oholené brady prásknou o zem.“

„Spíš váš vous zamete podlahu, a ne vaše brady,“ paličatě odvětil Sturm. „O co se vsadíte?“

Dougan Kladivo rozmýšlel. „Vítězi se dostane ohromného zadostiučinění tím, že pomůže těm, co prohrají, do postele,“ řekl po chvíli, namotávaje si vous kolem prstu.

„A kdo prohraje, zaplatí všechnu útratu,“ dodal Tanin.

„Ujednáno,“ potvrdil Tanin se Sturmem. Oba potřásli Douganovou pravicí, načež se trpaslík s nataženou rukou otočil k Palinovi.

„Dejte mi s tím pokoj! Já se nezúčastním!“ řekl důrazně a zlostně si měřil bratry. „Tanine,“ řekl potichu, „mysli na naše fondy. Jestli prohrajete, budeme…“

„Bratříčku,“ přerušil ho hněvem zrudlý Tanin, „příště mi připomeň, abych tě nechal doma a vzal s sebou Paladinova kněze! Bude míň kázání a pravděpodobně víc legrace!“

„Nemáš žádné právo se mnou takhle mluvit,“ vzepřel se Palin.

„Ach, buďto v tom jedete všichni tři, nebo sázka neplatí,“ skočil jim do řeči Dougan a zavrtěl hlavou. „Přepít dva mužské pro mne není žádná soutěž. A musí to být můj trpasličí nápoj. Vždyť ten chlapec by mohl pít stejně dobře mateřské mléko jako tuhle elfí vodičku!“ (Elfí voda — název, který trpaslíci užívají pro víno, které nesnášejí.)

„Já nebudu pít ten…“ začal Palin.

„Paline, ty nás zahanbuješ! Jestli nesneseš trochu legrace, jdi do svého pokoje!“ Taninův hlas zněl přísně a mrazivě.

Rozjitřený mladík se chystal vstát, ale Sturm ho chytil za rukáv.

„Ach, nechej ho, Paline,“ řekl vesele, „uvolni se! Pro Reorxovy fousy! Otec nehodlá právě vstoupit do dveří!“ Tahal za Palinův rukáv, až se bratr pomalu posadil. „Přespříliš jsi studoval. Tvůj mozek je samá pavučina. Na, napij se trochu. Víc nechceme. Jestli ti to nebude chutnat, pak už o tom přestaneme mluvit.“

Postrčil před něho plný džbánek, naklonil se a šeptal mu do ucha: „Nenaštvi Tanina. Ano? Víš, jak potom trucuje, a my to budeme odnášet odtud až k panu Guntarovi. Velký bratr to s tebou myslí dobře. Já taky. Chceme jenom, abys měl trochu dobré zábavy, to je všechno. Tak se trochu snaž, jo?“

Palin pohlédl na Tanina a viděl jeho nešťastný, zamračený obličej. Možná má Sturm pravdu, přemítal. Možná bych se měl trochu uvolnit a užít si legrace. Tanin to myslel skoro doopravdy, když řekl, že mě příště nechá doma. Nikdy dřív takhle nemluvil. Já jsem jenom chtěl, aby mě brali vážně, aby se mnou přestali jednat jako s dítětem. Možná jsem zašel moc daleko…

Palin se nucené usmál a zvedl nápoj. „Na zdraví mým bratrům,“ řekl dojatě a potěšilo ho, když se Taninovy zelené oči rozjasnily a po Sturmově tváři se rozlil široký úsměv. Přiložil džbánek ke rtům a usrkl hlt nechvalně známého piva, nazývaného trpasličí kořalka.

Nechutnalo špatně. Bylo ve skutečnosti příjemné s jakousi temnou, zemitou vůní, jež v jeho očích vyvolala vidinu trpaslíkova podzemního domova v Thorbardinu. Převaloval je na jazyku, mile překvapen přikývl a polkl…

Mladý mág v tom okamžiku myslel, že mu v hlavě vybuchla ohnivá koule. Plameny prošlehly jeho ústy. Oheň mu vyrazil z nosu i z uší, burácel dolů jeho hrdlem a žhnul mu v žaludku. Nemohl dýchat, vidět… věděl, že umírá… každou chvilku… tady, v té špinavé, bohy zapomenuté putyce…

Kdosi — Palin měl mlhavý dojem, že to byl Sturm — mu bušil do zad a konečně byl schopen nabrat dech.

„Rád vidím muže, jemuž likér chutná,“ prohlásil Dougan s vážností. „Teď jsem na řadě já. Připíjím mladému mágovi!“ Přiložil džbánek ke rtům, zaklonil hlavu a jedním dlouhým hltem jej vyprázdnil. Když jej odložil, oči měl podlité krví a cibulovitý nos zčervenal. „Ach,“ vydechl, mrkavě potlačil slzy a otřel si ústa koncem černého vousu.