Margaret Weis - Druhá generace

„Já?“ odporoval Palin. „Byl jsi to ty, kdo nás do té věci zatáhl. Dobrodružství vždycky začíná na takovémhle místě,“ mladý kouzelník napodobil hlas staršího bratra.

„Hej, pánové,“ začal Sturm uklidňujícím tónem.

„Ach, sklapni!“ Oba bratři se k němu otočili. „Byl jsi to ty, kdo uzavřel tu pitomou sázku!“

Tři bratři tu stáli a vztekle na sebe hleděli; dvěma starším ostrá slaná bríza metala do očí kučeravé rezavé vlasy, mladšímu cloumala bílým pláštěm kolem štíhlých nohou.

Přerušil je zvonivý křik, přehlušující tančící vody.

„Na shledanou, chlapci! Na shledanou! Stálo to za to! Třeba si to někdy zopakujeme!“

„Jen přes mou mrtvolu!“ utrousili všichni tři přesvědčeně, zvedli ruce, párkrát neurčitě zamávali a kysele se ušklíbli.

Sturm se začal uchechtávat. „To je jedna věc, na které se můžeme shodnout. A vím ještě o druhé.“ Bratři vděčně odvrátili zrak od plavidla, skřípajícího mezi vlnami.

„A to je….?“

„Že do smrti smrťoucí o tomhle nikdy nikomu neřekneme!“ řekl Sturm přidušeně. Jeho bratři se ohlédli po kolemstojících divácích na molu, kteří pozorovali loď a smáli se. Někteří si na bratry ukazovali prstem s potlačovaným smíchem.

Tanin se žalostným pokusem o úsměv napřáhl před sebe ruku. Sturm na ni položil pravici a Palin přitiskl svou na ruce sourozenců.

„Přísaháme,“ pronesli slavnostně.

„Dobrodružství vždycky začíná na takovémhle místě,“ prohlásil Tanin a se spokojeným výrazem si prohlížel hostinec.

„To nemyslíš vážně,“ zhrozil se Palin. „V tomto špinavém brlohu bych neustájil ani koně, natož abych se tu ubytoval!“

„Skutečně,“ hlásil Sturm, obcházeje roh budovy po inspekční prohlídce, „stáje jsou v porovnání s hostincem čisté a voní setsakra lépe. Navrhuji, abychom v nich přespali a koně poslali dovnitř.“

Hospoda umístěná v docích přímořského města Sankristu vyhlížela každým coulem tak hrozivě a zpustle jako těch pár hostů, které mladíci viděli courat uvnitř. Okna, obrácená k molu, byla maličká, jako by je dlouholeté zírání na moře navěky zamhouřilo. Nahromaděnou špínou stěží prosvítala záře lamp. Větrem a pískem ošlehané stavení se krčilo na konci malé uličky jako lupič číhající na svou příští oběť. I její jméno, Stočená kosatka, nevěstilo nic dobrého.

„Cekal jsem, že si malý bratříček bude stěžovat,“ řekl kysele Tanin, sesedl a pohlížel zlostně přes hrušku sedla na Sturma. „Chybí mu čisté bílé peřiny a maminka, aby ho na noc pečlivě přikryla. Od tebe, Sturme Majere, bych očekával něco víc.“

„Ach, já nemám žádné námitky,“ pronesl lehce Sturm, sklouzl ze sedla a jal se odvazovat cestovní vak. „Jenom jsem hlásil výsledek prohlídky. Stejně nemáme moc na vybranou,“ dodal, vytáhl malý kožený váček a zatřásl jím. Místo zvonění kovových mincí se ozval jen pochmurný náraz. „Dnes žádná lněná prostěradla, Paline,“ usmál se křivě na mladšího bratra, jenž zůstal smutně sedět na koni.

,Ale pomysli na zítřek — budeme na hradě Uth Wistan jako hosté pana Guntara. Nejen bílé ložní prádlo, ale postele poseté dokonce i růžovými plátky.“

„Nemyslel jsem na bílé prádlo,“ odsekl popíchnutý Palin. „Vůbec nějaká prostěradla by fakt byla vítanou změnou! A dávám přednost posteli, jejíž matrace nejsou živé!“ Podrážděně se poškrábal pod bílým hábitem.

„Válečník si musí na takové věci zvyknout,“ prohlásil Tanin hlasem světa znalého staršího bratra, jenž v Palinovi vzbudil touhu vhodit ho do koňského žlabu. „Jestli tě na tvé první výpravě napadnou jen štěnice, můžeš se počítat mezi šťastlivce.“

„Jaká výprava?“ mumlal hořce Palin a sesedl z koně. „Doprovázím vás na hrad Uth Wistan, abyste se mohli připojit k rytířskému řádu. Tomu říkáš výprava? Jsme jako šotci na nějakém výletě a otec i vy jste to věděli, když jste se rozhodli, že mohu jet s vámi! Vždyť jediným nebezpečím, se kterým jsme se od odjezdu z domova setkali, byla jenom ta ubohá služka, která se snažila uříznout Sturmovi obě uši řeznickým nožem.“

„Takový omyl se může stát každému,“ zarděl se Sturm. „Pořád vám to říkám! Chtěl jsem jen uchopit její džbánky. Dalo by se říct, že to byla prsatá holka, a když se nade mnou s tácem sklonila, nedával jsem přesně pozor, co dělám…“

„Och, ty jsi věděl přesně, co děláš!“ opáčil Palin zachmuřeně. „I když se po tobě hnala s nožem, museli jsme tě odtamtud doslova odtáhnout. A oči jsi měl vykulené, že byly velké jako tvůj štít.“

„Nu, já se aspoň o tyto věci zajímám,“ odsekl brunátný Sturm. „Ne jako někteří lidé, o nichž bych se nerad šířil, kteří si o sobě myslí, že jsou příliš dobří…“

„Mám vysoká měřítka!“ odporoval Palin. „Nesložím se hned před nějakou prsatou blondýnou, která jimi na mne zatřepe…“

„Přestaňte! Oba!“ rozkázal Tanin unaveně. „Sturme, vezmi koně a postarej se, aby byli vyhřebelcovaní a nakrmení. Ty, Paline, půjdeš se mnou.“

Palin a Sturm se tvářili vzdorovitě a Taninův tón zvážněl. „Vzpomeňte si, co říkal otec.“

Oba sourozenci si pamatovali — brblající Sturm uchopil do ruky otěže a vedl koně ke stájím. Palin spolkl štiplavou poznámku a bratra poslechl.

Tanin zdědil prudkou povahu po matce, ale jiné dědičné znaky se neprojevily. Temperamentem se víc podobal muži, na jehož počest dostal jméno — Tanis Půlelf byl nejdražším přítelem jeho rodičů. Tanin ho zbožňoval a ze všech sil se snažil svému hrdinovi vyrovnat. A proto tento mladý, čtyřiadvacetiletý muž bral úlohu vůdce a staršího bratra velmi vážně, což ale vyhovovalo jen jednomu z mladších sourozenců. Sturm, milující legraci, byl téměř ztělesněním svého otce, podědil po Karamonovi žoviální, bezstarostnou povahu, a protože nerad nesl odpovědnost, poslouchal obvykle Tanina bez protestů. Ale jednadvaceti lety Palin se narodil s bystrou myslí a intelektem svého mocného, nechvalně proslulého strýčka, arcimága Raistlina. Palin bratry miloval, ale nesnášel, co pokládal za

Taninovo poručnické šikanování, a Sturmův lehkomyslný přístup k životu ho nesmírně dráždil.

Tohle však byla Palinova první výprava — což mu Tanin oznamoval nejméně jednou za hodinu. Od nesmírně obtížné Zkoušky ve Věži Vysoké magie v Palantasu uplynul měsíc. Mladý mág byl nyní platným členem řádu kouzelníků na Krynnu, ale nijak ho to neuspokojovalo. Cítil se zklamaný, deprimovaný. Po léta měl před sebou nejvyšší cíl, složit Zkoušku, a až toho cíle dosáhne, otevřou se mu nespočetné dveře.

Neotevřely se ani jedny. Připustil, že je mladý mág. Měl zatím málo moci, byl schopen vyvolávat jen menší kouzla. Ideálně by se měl doučit u nějakého kvalifikovaného arcimága, který by převzal jeho další výuku. Jenže žádný arcimág si jeho služeb nežádal a Palin byl dost chytrý, aby věděl proč.

Jeho strýc, Raistlin, byl největší čaroděj, jaký kdy žil. Oblékl Černý plášť zla a v touze ovládnout svět vyzval samotnou Královnu Temnot. Byl to pokus, který skončil jeho smrtí. Ač Palin nosil bílý plášť Dobra, byl si dobře vědom, že někteří v Rádu mu nedůvěřují a asi nikdy nebudou. Nosil strýcovu hůl — mocnou Magiovu hůl, kterou za tajuplných okolností dostal v Palantasu na Věži Vysoké magie. Konkláve už bzučelo dohady, jak se k ní Palin mohl dostat. Byla přece v uzamčené místnosti, navíc zajištěné mocnou kletbou. Ne, cokoliv dosáhne — věděl v hloubi duše Palin — dosáhne stejnou cestou jako jeho strýc — studiem, prací a osamělým bojem.