Margaret Weis - Druhá generace

„Stane se z něj výborný mág,“ pronesl s tichou hrdostí. „Největší mág, jaký kdy žil. Přinese našemu povolání čest a slávu. Díky němu magie přežije a bude vzkvétat.“ Arcimág ztišil hlas. „Všechno štěstí a radost, které jsem v životě zažil, Paline, mi přinesla magie. Magie, kterou teď předám tobě…“

Raistlin hůl ještě chvíli držel a tiskl si její hladké dřevo k tváři. Pak vyslovil rozkaz a poslal ji pryč. Zmizela, spolkla ji nekonečná noc. Raistlin sklonil vyčerpaně hlavu. Dotkl se rukou sametového závěsu, uložil se opět ke spánku a splynul s temnotou, tichem a prachem.

Palin se probíral jen pomalu. Zalila ho hrůza. Žhavý výboj, který se mu vpálil do těla, ho nezabil! Přijde další. Raistlin ho nenechá naživu. Palin zasténal, schoulil se na podlaze a vystrašeně čekal na slova magického zaklínadla, na praskání jisker na špičkách štíhlých prstů, čekal na další zážeh ostré bolesti…

Kolem panovalo ticho. Palin pozorně naslouchal, zadržoval dech, chvěl se strachem, ale pořád nic neslyšel.

Opatrně otevřel oči. Obklopovala ho tma tak neprostupná, že neviděl vůbec nic, ani vlastní tělo.

„Raistline?“ zašeptal Palin a opatrně zvedl hlavu z vlhké kamenné podlahy. „Strýčku?“

„Paline!“ vykřikl hlas.

Palinovo srdce se zastavilo strachy. Nedokázal se nadechnout.

„Paline!“ zavolal znovu hlas plný lásky a úzkosti.

Palin zalapal po dechu úlevou, klesl zpět na podlahu a vzlykal radostí.

Slyšel dunivé mužské kroky, které se blížily vzhůru po schodišti. Tmu zahnala zář pochodně. Kroky se zastavily a světlo se zakymácelo, jako by se ruka, která pochodeň držela, třásla. Pak se muž rozběhl k němu a spolu s ním se blížila i zář pochodně.

„Paline! Synu!“ Otec sevřel Palina v náruči. „Co ti to provedli?“ vykřikl Karamon přidušeně, zvedl syna z podlahy a přitiskl si ho na silnou hruď.

Palin nedokázal promluvit. Opřel si hlavu o otcovu hruď, slyšel, jak mu srdce po namáhavém výstupu na věž prudce buší, cítil známý pach kůže a potu a naposledy se schoulil v útočišti otcových paží. Pak si Palin tiše povzdychl, zvedl hlavu a zadíval se do Karamonovy bledé, vyděšené tváře.

„Nic, otče,“ řekl tiše a něžně se odtáhl. „Jsem v pořádku. Opravdu.“ Posadil se a zmateně se rozhlédl. „Ale kde to jsme?“

„Venku… dostal jsi se ven… z toho místa,“ zavrčel Karamon. Pustil syna, ale dál ho bedlivě a úzkostně sledoval.

„Laboratoř,“ zamumlal Palin nechápavě a zalétl pohledem k zavřeným dveřím a dvěma bílým nehmotným očím, které se před nimi vznášely.

Mladý muž začal vstávat.

„Opatrně!“ řekl Karamon a znovu syna objal.

„Říkám ti, otče, že jsem v pořádku.“ prohlásil Palin pevně, setřásl otcovu paži a bez pomoci se postavil. „Co se stalo?“ Zadíval se na zamčené dveře laboratoře.

Oči přízraku na něj nehybně a bez mrkání hleděly.

„Vešel jsi… dovnitř,“ řekl Karamon, stáhl zamračeně obočí a rovněž se zahleděl na zamčené dveře. „A… dveře se zabouchly! Snažil jsem se dostat dovnitř… Dalamar použil nějaké kouzlo, ale dveře zůstaly zavřené. Pak se objevili další… tvorové“ ukázal na oči a zamračil se ještě víc, „a já… pak už si na nic nevzpomínám. Když jsem se probral, byl jsem s Dalamarem ve studovně…“

„A tam se teď taky vrátíme,“ pronesl hlas za nimi, „pokud mě poctíte společností při snídani.“

„My teď půjdeme jenom domů,“ řekl Karamon přísným, tichým hlasem a otočil se k temnému elfovi, který se za nimi zjevil. „A už žádnou magii!“ zavrčel a zlostně se na Dalamara zadíval. „Půjdeme pěšky, pokud budeme muset. Ani já, ani můj syn se už nikdy do žádné z těchhle prokletých Věží nevrátíme…“

Dalamar nevěnoval Karamonovi ani pohled, prošel kolem něj a zamířil k Palinovi, který stál mlčky po otcově boku. Mladík měl ruce složené v rukávech a hlavu skloněnou, jak se slušelo v přítomnosti vysoce postaveného kouzelníka.

Dalamar se natáhl a sevřel mladíkovi ramena.

„Quithain, Magus,“ řekl temný elf, usmál se a naklonil se k Palinovi, aby ho políbil na tvář, jak bylo elfským zvykem.

Palin zrudl a zmateně se na něj zahleděl. Elfova slova mu vířila myslí a nedávala žádný smysl. Otcův přítel Tanis ho sice naučil trochu elfsky, ale po všem, co se mu stalo, se mu elfština vykouřila z hlavy. Horečnatě si snažil vzpomenout, protože Dalamar stál před ním, hleděl na něj a zubil se.

„Quithain…“ zopakoval Palin. „Znamená… blahopřeji. Blahopřeji, Mágus…“

Zalapal po dechu a nevěřícně se na Dalamara zadíval.

„Co to znamená?“ obořil se Karamon na temného elfa a zamračil se. „Nerozumím…“

„Teď už je jedním z nás, Karamone,“ řekl Dalamar tiše, uchopil Palina za paži a vedl ho pryč. „Složil Zkoušku.“

„Je nám líto, že jsme tě museli nechat tím vším znovu projít, Karamone,“ řekl Dalamar velkému válečníkovi.

Karamon seděl naproti nádherně vyřezávanému stolu v přepychové studovně temného elfa, tváře měl nachové a čelo stále nakrčené starostí, strachem a vztekem.

„Ale všem nám bylo jasné,“ pokračoval Dalamar, „že uděláš vše, co bude v tvých silách, abys synovi zabránil podstoupit Zkoušku.“

„Divíš se mi?“ zeptal se Karamon drsně. Vstal, přistoupil k velkému oknu a zadíval se do tmavých stínů Soikanova háje pod věží.

„Ne,“ řekl Dalamar, „nedivím. A proto jsme připravili tuhle léčku, abychom tě oklamali.“

Karamon se vztekle zamračil, obrátil se a ukázal prstem na Dalamara. „Neměli jste na to právo! Je příliš mladý! Mohl zemřít!“

„Pravda,“ řekl Dalamar tiše, „ale tomu riziku čelíme všichni. Stejně tak riskuješ, když vysíláš starší syny do bitvy…“

„To je něco jiného.“ Karamon se odvrátil a tvář mu potemněla.

Dalamar obrátil oči k Palinovi, který seděl v křesle a v ruce držel pohár s vínem, jehož se ještě ani nedotkl. Mladý mág se omámeně rozhlížel, jako by ještě stále nedokázal uvěřit tomu, co se stalo.

„Kvůli Raistlinovi?“ Dalamar se usmál. „Palin je skutečně nadaný, Karamone, stejně nadaný, jako byl jeho strýc. Pro něj stejně jako pro Raistlina existovala jen jediná možnost — magie. Ale Palinova láska k rodině je silná. Učinil by rozhodnutí, ale zlomilo by mu srdce.“

Karamon sklopil hlavu a sepnul ruce za zády.

Palin uslyšel jeho potlačené vzlyknutí, proto odložil sklenici, vstal, zamířil k otci a postavil se vedle něj.

Karamon napřáhl ruku a přitáhl si syna blíž. „Dalamar má pravdu,“ řekl velký muž zastřeným hlasem. „Chtěl jsem pro tebe to nejlepší a… a bál jsem se… bál jsem se, že mi tě magie vezme, jako mi vzala jeho… Já… omlouvám se, Paline. Prosím, odpusť mi.“

Palin otce místo odpovědi objal a Karamon sevřel mága v bílém plášti pevně v silných pažích.

„Takže jsi uspěl! Jsem na tebe tak hrdý, synu!“ zašeptal Karamon. „Tak hrdý…“

„Děkuji, otče!“ řekl Palin a hlas se mu zlomil. „Nemám ti co odpouštět. Konečně jsem pochopil…“ Zbytek mladíkových slov umlčelo otcovo pevné objetí. Karamon poté poplácal syna po zádech, pustil ho, znovu se zahleděl z okna a mračil se na Soikanův háj.

Palin se otočil zpět k Dalamarovi a zmateně se na něj zadíval.