Margaret Weis - Druhá generace

„Jsem poctěn, že se o mě zajímáš," začal Palin. Hlas se mu zlomil, pro­to si nervózně odkašlal. „Ale musíš znát pravdu. Já… nevyhledal jsem tě, abych… získal moc. Slyšel jsem, jak prosíš o pomoc, a tak… a tak jsem při­šel, abych…"

„Přišel jsi z lítosti a ze soucitu," řekl Raistlin a křivě se usmál. „Pořád je v tobě hodně z otce. Ale tuto slabost můžeš překonat. Jak už jsem říkal, Paline. Přiznej sám sobě pravdu. Co jsi cítil, když jsi vstoupil na toto místo? Co jsi cítil, když jsi se dotkl hole?"

Palin se pokusil odvrátit. Přestože bylo v laboratoři chladno, potil se. Ale Raistlin ho držel pevně a nutil mladíka hledět do zlatých, třpytících se očí.

Viděl v nich vlastní odraz… Říká pravdu? Palin hleděl na svůj odraz v arcimágových očích. Viděl v nich mladíka v hávu, jehož barva se neustále mě­nila a nedala se přesně určit. V jednu chvíli byla bílá, pak rudá a teď tmav­la…

Paže, za kterou ho Raistlin držel, sebou trhla v křeči.

Palin si uvědomil, že Raistlin cítí jeho strach, proto se snažil potlačit chvění.

Bojíš se? ptaly se zlaté oči. Může za to strach, nebo vzrušení?

Palin viděl v očích odraz hole, kterou držel. Stál v jezírku ostrého světla, jež vrhala. Čím déle držel hůl v rukou, tím jasněji cítil magii uvnitř ní… a uvnitř sebe. Zlaté oči se pohnuly a Palin se zadíval stejným směrem. Na polici uviděl knihy zaklínadel v černých deskách. Opět ho zachvátilo vzrušení, které pocítil, když poprvé vstoupil do laboratoře. Olízl si suché, vyprahlé rty jako muž, který po dlouhé pouti pouští našel studenou vodu, jež utiší jeho palčivou žízeň. Zadíval se zpět na Raistlina a spatřil sám sebe jakoby v zrcadle, stál před mágem v černém plášti.

„Co… co máš v plánu?“ zeptal se Palin chraptivě.

„Je to velmi prosté. Jak už jsem řekl, měl jsem spoustu let na to, abych zvážil své chyby. Moje ctižádost byla příliš velká. Odvážil jsem se stát bohem, což smrtelníkům nepřísluší, jak mi Temná královna připomínala každé ráno, když mi rvala spáry tělo.“

Palin viděl, jak arcimág na okamžik ohrnul úzký ret, jak se mu zaleskly zlaté oči. Štíhlá ruka se sevřela vztekem a vzpomínkou na agónii a bolestivě stiskla mladíkovi paži. „Poučil jsem se,“ řekl Raistlin hořce a chraptivě a roztřeseně se nadechl. „Rozhodl jsem se svoji ctižádost omezit. Už se netoužím stát bohem. Spokojím se se světem.“ Sardonicky se pousmál a poplácal Palina po ruce. „Nebo bych spíš měl říct, že my se spokojíme se světem.“

„Já…“ Slova se zadrhla Palinovi v hrdle. Omámily ho zmatek a strach a divoké vzrušení. Ale když pohlédl zpátky na portál, srdce mu zahalil stín. „Ale co královna? Neměli bychom bránu zavřít?“

Raistlin zavrtěl hlavou. „Ne, učedníku.“

„Ne?“ Palin na něj vyplašeně pohlédl.

„Ne. Bude to můj dar. Vpustím ji do světa a dokazují tak svoji věrnost. Ona bude vládnout a já… já budu sloužit.“ Raistlin slova téměř vyplivl a roztáhl rty v napjatém, neveselém úsměvu. Palin vycítil nenávist a vztek, které kolovaly křehkým tělem, a zachvěl se.

Raistlin na něj pohlédl. „Nemáš na to žaludek, synovce?“ zavrčel a pustil Palinovu paži. „Ze slabochů se nikdy nestanou mocní…“

„Chtěl jsi, abych řekl pravdu,“ řekl Palin a ustoupil od Raistlina. Ulevilo se mu, že pálící dotyk zmizel, ale zároveň podivným způsobem toužil ho znovu pocítit. „Tak to udělám. Bojím se! Bojím se o nás o oba! Vím, že jsem slaboch…“ Sklonil hlavu.

„Ne, synovce,“ řekl Raistlin tiše, „nejsi slabý, jen mladý. A vždycky se budeš bát. Ale já tě naučím, jak strach ovládnout a využít jeho sílu. Jak ho přinutit, aby ti sloužil, ne naopak.“

Palin vzhlédl a uviděl v arcimágově tváři něhu, kterou poznal jen málokdo. Z očí mu zmizel obraz mladíka v černém hávu a nahradila ho touha a hlad po lásce. Palin se natáhl a uchopil Raistlina za ruku. „Zavři bránu, strýčku!“ žadonil mladík. „Vrať se domů a žij s námi! Pokoj, který pro tebe otec v hostinci zařídil, tam ještě pořád je. Matka si ponechala plaketu s kouzelnickou značkou! Schovala ji do truhlice, ale já ji viděl. Držel jsem ji v rukou a tolikrát o ní snil! Vrať se domů! Nauč mě všechno, co víš! Budu si tě vážit a ctít tě! Mohli bychom cestovat, jak jsi říkal. Mohl bys mi ukázat zázraky, které jsi viděl…“

„Domů.“ Slovo uvízlo Raistlinovi na rtech, jako by ho ochutnával. „Domů. Kolikrát jsem o tom snil!“ Zlatýma očima, které svítily děsivým světlem, se zadíval na zeď. „Hlavně když se blížilo ráno…“

Pak se Raistlin zahleděl ze stínů kápě na Palina a usmál se. „Ano, synovce,“ řekl tiše. „Myslím, že se s tebou vrátím domů. Musím si odpočinout, nabýt sil a zbavit se… starých snů.“ Palin viděl, jak zlaté oči potemněly vzpomínkou na bolest.

Raistlin se rozkašlal a pobídl mladého muže, aby mu pomohl. Palin opatrně opřel hůl o stěnu a pomohl Raistlinovi do křesla. Raistlin do něj ochable klesl a pokynul Palinovi, aby mu nalil další sklenici vína. Arcimág si opřel hlavu unaveně o Polstrování. „Potřebuji čas…“ pokračoval a navlhčil si rty vínem. „Čas, abych tě mohl vycvičit, učedníku. Abych vycvičil tebe… a tvé bratry.“

„Mé bratry?“ zopakoval Palin užasle.

„Samozřejmě, chlapče.“ Raistlin vypadal pobaveně a zadíval se na mladíka, který stál vedle jeho židle. „Potřebuji generály pro své legie. Tví bratři budou ideální…“

„Legie!“ vykřikl Palin. „Ne, to nemůžeš myslet vážně! Musíš se vrátit domů a žít s námi v klidu a míru. Zasloužil sis to! Obětoval ses pro svět…“

„Já?“ přerušil ho Raistlin. „Já že se obětoval pro svět?“ Arcimág se začal smát. Byl to děsuplný, hrozivý smích, který roztančil stíny v laboratoři jako démony. „To o mně říkají?“ Raistlin se smál, až se začal dusit. Zachvátil ho doposud nejhorší kašel.

Palin bezmocně přihlížel, jak se strýc svíjí bolestí. Mladíkovi v uších pořád zvonil jeho posměšný smích. Když křeč polevila, Raistlin se nadechl, zvedl hlavu a chabě Palinovi pokynul, ať přistoupí blíž.

Palin uviděl na kapesníku ve strýcově ruce a na jeho popelavě šedých rtech krev. Mladíka ovládl odpor a hrůza, ale stejně přistoupil blíž a fascinovaně poklekl vedle strýce.

„Věz jedno, Paline!“ zašeptal Raistlin, hovořil namáhavě a jeho slovům bylo sotva rozumět. „Já se obětoval… pro sebe!“ Opřel se o opěradlo a zalapal po dechu. Když se opět dokázal pohnout, natáhl třesoucí se, zakrvácenou ruku a popadl Palina za bílý háv. „Viděl jsem… co se ze mě… stane… když uspěju. Nic! To… bylo… vše. Prostě bych se… vytratil. Svět… mrtvý… Takhle…“ Chabě ukázal na zeď, na ohavné jezírko pod ním a oči mu horečnatě zahořely. „Pořád existovala… šance… že se… vrátím…“

„Ne!“ vykřikl Palin a pokusil se Raistlinovi vytrhnout. „Nevěřím ti!“

„Proč ne?“ Raistlin pokrčil rameny. Hlas mu sílil. „Sám jsi jim to řekl. Copak si nevzpomínáš, Paline? ,Člověk musí postavit na první místo magii, svět až na druhé…’ To jsi jim řekl tam ve věži. Na světě ti záleží stejně málo jako mně! Na ničem nezáleží, ani na tvých bratrech, ani na otci! Jen na magii! Na moci! Na tom jediném nám dvěma záleží!“

„Já nevím!“ vykřikl Palin zlomeně a vzpíral se Raistlinovu sevření. „Nedokážu přemýšlet! Pusť mě! Pusť mě…“ Prsty mu zchromlé sklouzly z Raistlinových zápěstí a hlava mu klesla do dlaní. Do očí mu vyhrkly slzy.