Margaret Weis - Druhá generace

Palin zalapal po dechu a zavřel oči, aby hrozivou scénu neviděl, ale bylo příliš pozdě. Viděl ji a na vždy ji bude vídat ve snech, stejně jako bude navždy slyšet strýcův křik plný agónie. Palinovi se zatočila hlava a podlomila se mu kolena. Klesl na zem, objal si břicho a zvracel.

Závojem mdloby a hrůzy si Palin najednou uvědomil, že si ho královna všimla! Cítil, jak po něm pátrá, naslouchá, čenichá… Ani nepomyslel na to, že by se před ní ukryl. Neexistovalo místo, kde by se mohl schovat, kde by ho nenašla. Nedokázal bojovat ani na ni pohlédnout. Neměl na to sílu. Dokázal se jen krčit na písku, třást se strachy a čekat na smrt.

Nic se nestalo. Stín zmizel a spolu s ním i Palinův strach.

Paline… pomoc… Hlas plný agónie šeptal mladíkovi v mysli. A co bylo ještě horší, slyšel, jak teče krev…

„Ne!“ Mladík zasténal, zavrtěl hlavou a hrabal v písku, jako by v něm mohl zmizet. Ozval se další tlumený výkřik a Palin opět zvracel, vzlykal hrůzou, lítostí a odporem nad vlastní slabostí. „Co můžu udělat? Nejsem nic. Nemám sílu pomoct ti!“ mumlal a v rukách svíral hůl. Přitáhl si ji blíž a kymácel se vpřed a vzad, nedokázal otevřít oči, nedokázal se podívat.

„Paline…“ Muž lapal po dechu a každé slovo mu zjevně působilo velkou bolest. „Musíš být… silný. Kvůli sobě… i kvůli… mně.“

Palin nedokázal promluvit. Hrdlo měl rozedřené a bolavé, zalykal se hořkou žlučí.

Buď silný. Kvůli němu…

Palin pomalu sevřel hůl a s její pomocí se postavil. Cítil pod rukama chladné dřevo, které mu dodávalo odvahu, proto se obrnil a otevřel oči.

Raistlinovo tělo viselo ochable za zápěstí ze zdi, černý háv měl roztrhaný, hlava mu klesla vpřed a dlouhé bílé vlasy mu zakrývaly tvář. Palin se snažil hledět jen na strýcovu tvář, ale nedokázal to. Nedokázal zabránit tomu, aby mu oči sklouzly k zakrvácenému, rozdrásanému trupu. Dračí spáry rozsápaly Raistlina od hrudníku po rozkrok a odhalily živé vnitřnosti. Zvuk, který Palin slyšel, vydávala krev, která kapku po kapce padala do velké kamenné prohlubně u jeho nohou.

Mladíkovi se opět obrátil žaludek, ale nezůstalo mu v něm už nic, co byl mohl vyzvracet. Palin zatnul zuby, dál vrávoral pískem ke stěně a opíral se přitom o hůl. Ale když dorazil ke strašlivému jezírku, slabé nohy ho odmítly nést dál. Obával se, aby při pohledu na strašnou scénu před sebou neomdlel, proto klesl na kolena a sklonil hlavu.

„Podívej se na mě…“ řekl hlas. „Znáš mě… Paline?“

Mladík zvedl zdráhavě hlavu. Zíraly na něj zlaté oči a zorničky ve tvaru přesýpacích hodin měly rozšířené agónií. Zakrvácené rty se otevřely, ale nevyšla z nich žádná slova. Křehké tělo se otřáslo.

„Znám tě… strýčku…“ Palin se schoulil, začal vzlykat, ale v mysli přitom křičel: „Otec lhal! Lhal mi! Lhal sám sobě!“

„Paline, buď silný!“ zašeptal Raistlin. „Můžeš mě… osvobodit. Ale musíš si… pospíšit…“

Silný… Musím být silný…

„Ano.“ Palin spolkl slzy. Utřel si tvář, vrávoravě se postavil a zadíval se strýci do očí. „Já… omlouvám se. Co musím udělat?“

„Použij… hůl. Dotkni se zámků…na mých zápěstích… Rychle! Královna…“

„Kde… kde je Temná královna?“ vykoktal Palin. Opatrně obešel krvavé jezírko, zastavil se kousek od strýce, natáhl se a zářícím krystalem na holi se dotkl jednoho z pout, za které Raistlin visel na zdi.

Strýc byl vyčerpaný a na pokraji smrti a už nedokázal mluvit. Ale jeho slova se ozývala Palinovi v mysli. Tvůj příchod ji přinutil odejít. Nebyla připravena čelit někomu, jako jsi ty. Ale to nebude trvat dlouho. Vrátí se. To už musíme být… oba pryč…

Palin se dotkl druhého pouta a Raistlin, vysvobozený z řetězů, se zhroutil vpřed do mladíkovy náruče. Palin strýce chytil a jeho hrůzu přemohly lítost a soucit. Něžně uložil potrhané, krvácející tělo na zem.

„Ale jak bys mohl někam jít?“ zamumlal Palin. „Umíráš…“

Ano, odvětil Raistlin bezhlesně a zkroutil úzké rty do pochmurného úsměvu. Za několik okamžiků zemřu, jako jsem zemřel už tolikrát předtím. Až padne tma, znovu ožiji a strávím noc čekáním na ráno, kdy se královna opět vrátí, roztrhá moje tělo a opět v mukách ukončí můj život.

„Co můžu udělat?“ vykřikl Palin bezmocně. „Jak ti mohu pomoct?“

„Už mi pomáháš,“ řekl Raistlin a jeho hlas sílil. Chabě pohnul rukou. „Podívej…“

Palin se zdráhavě zadíval na strýcovu strašlivou ránu. Zavírala se! Hojila se! Mladík užasle zíral. I kdyby byl vysokým knězem Paladina, nedokázal by vykonat větší zázrak. „Co se děje? Jak…“ zeptal se nechápavě.

„Tvé milosrdenství, tvá láska,“ zašeptal Raistlin. „Tak by mě zachránil i můj bratr, kdyby sebral odvahu a vstoupil do Propasti sám.“ Hořce ohrnul ret. „Pomoz mi vstát…“

Palin polkl, ale nic neřekl, a pomohl arcimágovi vstát. Co mohl říct? Jeho duši naplnil stud, styděl se za otce. No, však on všechno napraví.

„Podej mi ruku, synovce. Dokážu jít. Pojď, musíme dorazit k portálu dřív, než se královna vrátí.“

„Určitě to zvládneš?“ Palin objal Raistlinovo tělo paží a cítil podivný, nepřirozený žár, který z něj vyzařoval a zahříval jeho vlastní studenou kůži.

„Musím. Nemám na vybranou.“ Arcimág se opřel o Palina, sebral roztrhaný černý háv a spolu se synovcem klopýtal co nejrychleji pískem k bráně, která stála ve středu narudlé krajiny.

Ušli však sotva pár kroků, když se Raistlin zastavil a jeho křehké tělo zachvátil tak silný kašel, až lapal po dechu.

Palin stál vedle strýce, držel ho a ustaraně na něj hleděl. „Tady,“ nabídl. „Vezmi si hůl. Opři se o ni…“

Raistlinovy oči ve tvaru přesýpacích hodin se zadívaly na hůl v mladíkově ruce. Natáhl štíhlou, zlatou ruku, dotkl se hladkého dřeva a polaskal ho. Pak pohlédl na Palina, usmál se a zavrtěl hlavou.

„Ne, synovce,“ řekl tichým, zmučeným hlasem. „Hůl je tvá, dar od strýce. Jednou by ti stejně připadla,“ dodal a hovořil spíše sám k sobě. „Vycvičil bych tě, doprovodil tě na Zkoušku. Byl bych na tebe hrdý… tak hrdý…“ Pokrčil rameny a zadíval se na Palina. „Co to říkám? J á jsem hrdý, synovče. Jsi tak mladý, a přesto jsi vstoupil do Propasti…“

Náhle na ně padl stín, jako by nad nimi přelétla temná křídla, a připomněl jim, kde jsou a v jakém nebezpečí se nacházejí.

Palin vylekaně vzhlédl. Pak se zadíval na portál, který se náhle zdál mnohem dál, než si pamatoval. Zalapal po dechu. „Neutečeme jí!“

„Počkej!“ Raistlin se nadechl a do tváří se mu vrátila barva. „Nemusíme utíkat. Podívej se na portál, Paline. Soustřeď se na něj. Představ si, že je přímo před tebou.“

„Nerozumím.“ Palin na Raistlina zmateně pohlédl.

„Soustřeď se!“ zavrčel arcimág.

Stín byl stále temnější. Palin se zadíval na bránu a snažil se udělat přesně to, co po něm strýc žádal, ale před sebou neustále viděl otcovu tvář, draka, který rval strýcovo tělo… Stíny potemněly, až byly černější než noc, černé jako jeho strach.

„Neboj se.“ Strýcův hlas k němu dolehl temnotou. „Soustřeď se.“

Palinovi pomohla disciplína magického výcviku. Přinutil se soustředit na slova zaklínadla. Zavřel oči a potlačil naprosto vše, strach, hrůzu i lítost, a představil si v mysli bránu přímo před sebou.