Margaret Weis - Druhá generace

Dalamar odstrčil Palina stranou a postavil se před něj. Bílé oči se na okamžik zaleskly, pak se uctivě sklopily.

„Mistře Věže. Necítil jsem vaši přítomnost. Je to už tak dlouho, co jste navštívil toto místo.“

„Nikdo nerušil tvoji hlídku?“ zeptal se Dalamar. „Nikdo se nepokusil vstoupit?“

„Vidíte snad na podlaze kosti? Kdyby se někdo odvážil porušit váš rozkaz, viděl byste je.“

„Výborně,“ řekl Dalamar. „Teď ti dám nový rozkaz. Dej mi klíč k zámku. Pak ustup stranou a nech nás projít.“

Bílé oči se dokořán otevřely a zasvítilo v nich bledé, dychtivé světlo.

„To není možné, Mistře Věže.“

„Proč ne?“ zeptal se Dalamar chladně. Složil ruce do rukávů černého hávu a pohlédl na Karamona.

„Váš rozkaz, mistře, zněl: ,Vezmi si tento klíč a uchovej ho navěky. Nedávej ho nikomu,’ řekl jste, ‚dokonce ani mně. Od této chvíle je tvým úkolem střežit tyto dveře. Nikdo nesmí vstoupit. Ty, kdo se o to pokusí, ztrestej rychlou smrtí.’ To byla vaše slova, mistře, a jak sám vidíte, poslechl jsem.“

Dalamar pokýval hlavou v kápi. „Opravdu?“ zamumlal a udělal krok vpřed. Palin se zprudka nadechl, protože uviděl, jak se oči ještě víc rozzářily. „Co uděláš, když vyjdu po schodišti nahoru?“

„Vaše magie je mocná, mistře,“ řekl přízrak a oči se přiblížily k Dalamarovi, „ale na mě nebude mít vliv. Existoval jen jeden muž, který měl takovou moc…“

„Ano,“ řekl Dalamar podrážděně a s nohou na prvním schodě zaváhal.

„Nechoďte blíž, mistře,“ varovala ho bytost, ale Palin viděl, jak oči září touhou. Měl pocit, jako by se jeho krčícího se těla dotýkaly studené rty a vysávaly z něj život. Otřásl se, objal pažemi své chvějící se tělo a ztěžka se opřel o zeď. Teplý pocit zmizel a nahradil ho chlad strašlivé bytosti, chlad smrti a zklamání. Uvnitř už cítil jen prázdnotu a chlad. Možná to vzdám. Nestojí to za to. Palin sklonil hlavu. Pak na rameni ucítil otcovu ruku, v myšlenkách se mu rozlehl otcův hlas.

„Pojď, Paline,“ řekl Karamon unaveně. „Bylo to zbytečné. Vraťme se domů…“

„Počkejte!“ Oči přesunuly pohled od temného elfa ke dvěma postavám, které se choulily za ním. „Kdo jsou ti dva? Jednoho poznávám.

„Ano,“ řekl Karamon tiše, „mě už jsi viděl.“

„Jeho bratr,“ zamumlal přízrak. „Ale kdo je tohle? Ten mladík? Toho neznám…“

„No tak, Paline,“ rozkázal Karamon drsně a střelil vyděšeným pohledem po očích. „Máme před sebou dlouhou cestu…“

Karamon objal Palina kolem ramen. Mladík cítil, jak ho otec něžně pobízí. Pokusil se odvrátit, ale nedokázal odtrhnout oči od přízraku, který na něj podivně zíral.

„Počkejte!“ rozkázal přízrak a jeho dutý hlas se rozlehl tmou. Po rozkazu utichl dokonce i šepot. „Palin?“ zamumlal tiše a tázavě a zdálo se, jako by mluvil sám se sebou… nebo s někým jiným…

Přízrak zjevně došel k nějakému rozhodnutí, protože pevným hlasem pronesl: „Paline. Pojď sem.“

„Ne!“ Karamon syna pevně sevřel.

„Pusť ho!“ rozkázal Dalamar a střelil po něm vzteklým pohledem. „Říkal jsem, že k tomu možná dojde! Je to naše jediná šance!“ Chladně se na Karamona zadíval. „Nebo se snad bojíš toho, co bychom mohli zjistit?“

„Nebojím!“ odsekl Karamon přidušeně. „Raistlin je mrtvý! Viděl jsem, že odpočívá v pokoji! Ale vám mágům nevěřím! Nevezmete mi syna!“

Palin cítil, jak se otcovo tělo chvěje. Viděl úzkost v jeho očích. Mladíka sevřely soucit a lítost. Na okamžik zatoužil zůstat v bezpečí a pod ochranou otcových silných paží, ale pak tyto pocity spálil žhavý vztek, který vytryskl z hloubi jeho duše, vztek, který živila magie.

„Dal jsi Taninovi meč a řekl mu, ať ho zlomí?“ obořil se Palin na otce a vytrhl se mu. „Dal jsi Sturmovi štít a řekl mu, ať se za něj schová? Já vím!“ vyštěkl Palin, když uviděl, že otec zrudl a chystá se promluvit. „Tohle je jiné. Tohle nechápeš. Nikdy jsi mě nechápal, otče, že ne? Kolik let jsem se tě snažil přesvědčit, abys mě poslal do školy, abys mě nechal studovat u mistra, který učil strýce? Když jsi konečně svolil, byl jsem mezi začínajícími studenty nejstarší! Celé roky jsem byl pozadu a snažil se ostatní dohnat. A celou dobu jsem cítil, jak mě s matkou úzkostlivě sledujete. Slyšel jsem, jak si v noci šeptáte, že z toho ,rozmaru’ možná vyrostu. Rozmaru?“ Palinovi se vloudila do hlasu bolest. „Copak to nevidíš? Magie je můj život. Moje láska!“

„Ne, Paline, neříkej to!“ vykřikl Karamon a hlas se mu zlomil.

„Proč ne? Protože mluvím jako strýc? Jemu jsi taky nikdy nerozuměl! Ty nemáš v úmyslu dovolit mi složit Zkoušku, že ne, otče?“

Karamon nehybně stál, mlčel a hleděl pochmurně do tmy.

„Ne,“ zašeptal Palin. „Nemáš. Uděláš vše, co je v tvých silách, abys mě zastavil. Možná dokonce i tohle!“ Mladík se otočil k Dalamarovi a podezřívavě se na něj zadíval. „Možná je to nějaký zvrácený plán, který jsi s přáteli vymyslel, abys mě přinutil to vzdát! Byla by to dokonalá výmluva! No, nebude to fungovat.“ Palin přesunul studený pohled z Dalamara na otce. „Doufám, že se tím udávíš!“

Palin prošel kolem temného elfa, položil nohu na první schod a zadíval se na přízrak, který se vznášel nad ním.

„Pojď, Paline.“ Náhle se odnikud vynořila bledá ruka a kynula mu. „Pojď blíž.“

„Ne!“ vykřikl Karamon vztekle a vrhl se vpřed.

„Udělám to, otče!“ Palin postoupil vpřed.

Karamon se po synovi natáhl. Dalamar pronesl magický rozkaz a velký muž přimrzl ke kamenné podlaze. „Nesmíš zasáhnout,“ řekl Dalamar přísně.

Palin se ohlédl a uviděl, jak se otci řinou po tvářích slzy, jak v bezmocné zuřivosti bojuje s kouzlem, které ho spoutalo. Palinovo srdce se na okamžik sevřelo. Otec ho miluje… Ne. Palin sevřel odhodlaně rty. Už proto by mě měl nechat jít. Dokážu mu, že jsem stejně silný jako Tanin a Sturm. Bude na mě stejně hrdý jako na ně. Dokážu mu, že nejsem dítě, které by potřebovalo ochranu.

Palin viděl, jak Dalamar začíná stoupat po schodech za ním. Ale temný elf se sám zastavil, když se ze tmy vynořily další oči bez těla a obklíčily ho.

„Co to má znamenat?“ vyštěkl Dalamar rozzuřeně. „Odvážíte se mě zastavit? Mě? Mistra Věže?“

„Existuje jen jeden skutečný Mistr Věže,“ řekl Strážce tiše. „Přišel k nám kdysi dávno. Pro něj se brána otevře.“

Když Strážce promluvil, natáhl bledou ruku. Na kostnaté dlani ležel stříbrný klíč.

„Paline!“ vykřikl Dalamar a do hlasu mu pronikly strach a vztek. „Nechoď dovnitř sám! Nic o magickém umění nevíš! Nesložil jsi Zkoušku! Nemůžeš s ním bojovat! Mohl bys nás všechny zničit!“

„Paline!“ žadonil Karamon zmučeně. „Paline, vrať se domů! Copak to nechápeš? Mám tě tak rád, synu! Nemůžu tě ztratit… jako jsem ztratil jeho…“

Hlasy řinčely Palinovi v uších, ale on je neposlouchal. Naslouchal jinému hlasu, tichému, zlomenému hlasu, který mu šeptal v srdci. Pojď ke mně, Paline! Potřebuji tvoji pomoc…

V žilách ho mrazilo vzrušení. Palin se natáhl a vzal si od přízraku klíč. Ruka se mu třásla strachem a nadšením, ale nakonec se mu podařilo vsunout klíč do ozdobného stříbrného zámku.