Margaret Weis - Druhá generace

„Fistandantilovy knihy zaklínadel, Raistlinovy vlastní knihy, poznámky o bylinách a samozřejmě hůl.

„Jeho hůl?“ zeptal se Palin náhle.

Muži se k němu otočili. Karamon se tvářil vážně, Dalamar poněkud pobaveně.

„Řekl jsi mi, že se strýcova hůl ztratila!“ vyčetl Palin otci.

„A to je také pravda, mladíku,“ odpověděl Dalamar. „Kouzlo, kterým jsem komnatu zamkl, je tak silné, že se k ní nepřiblíží ani krysy. Ten, kdo se pokusí vstoupit, zemře. I kdyby slavná Magiova hůl ležela na dně Krvavého moře, nemohla by být nedostupnější, než je teď.“

„V laboratoři je ještě jedna věc,“ řekl Karamon pomalu, když pochopil. „Brána do Propasti. Když se do laboratoře nedostaneme, tak jak se mám do brány podívat, nebo co to po mně vy kouzelníci vlastně chcete, a dokázat vám, že je mé dvojče mrtvé?“

Dalamar mlčel, zamyšleně protáčel tenkou stopku poháru v prstech a hleděl do dálky. Karamon ho pozoroval a obličej mu rudl vzteky. „Je to léčka!

Nikdy jste nic z toho neměli v plánu! Proč jsi nás sem přivedl? Co ode mě chceš?“

„Od tebe nic, Karamone,“ odvětil Dalamar chladně.

Karamon zbledl. „Ne!“ vykřikl přidušeně. „Mého syna ne! Zatracení kouzelníci! To nedovolím!“ Udělal krok vpřed, popadl Dalamara… a vydechl bolestí. Karamon ucukl a promnul si ruku, protože měl pocit, jako by ho do ní zasáhl blesk.

„Otče, prosím! Nepleť se do toho!“ zamumlal Palin, přistoupil k otci a zadíval se vztekle na Dalamara. „To nebylo nutné!“

„Varoval jsem ho,“ řekl Dalamar a pokrčil rameny. „Víš, Karamone, příteli, zvenku dveře neotevřeme.“ Temný elf se zadíval na Palina. „Ale je tady někdo, pro koho by se dveře mohly otevřít zevnitř!“

Pro mě se brána otevře…

Palin si šeptal tato slova a stoupal vzhůru po temném, točitém schodišti. Palantas zahalila noc, uvěznila město ve tmě a prohloubila věčné šero, které obklopovalo Věž Vysoké magie. Na obloze svítil Solinár, Paladinův milovaný stříbrný měsíc, ale jeho bílé paprsky se Věže ani nedotkly. Její obyvatelé hleděli na jiný měsíc, na temný měsíc, který viděly jen jejich oči.

Kamenné schodiště bylo dokonale temné. Přestože jim Karamon svítil na cestu pochodní, její ubohý, skomírající plamen nedokázal s tmou bojovat. Kdyby v ruce držel hořící stéblo slámy, vydávalo by stejnou zář. Palin si razil cestu vzhůru po hmatu a nejednou zakopl. Srdce se mu pokaždé bolestivě rozbušilo a on se přitiskl ke studené, vlhké zdi a zavřel oči. Střed věže totiž tvořila dutá šachta. Schody se točily vzhůru v závratné spirále a trčely ze zdi jako kosti mrtvého zvířete.

„Jsi v bezpečí, mladíku,“ řekl Dalamar a položil Palinovi ruku na paži. „Věž byla postavena tímto způsobem, aby odradila vetřelce. Nás magie chrání. Nedívej se dolů. Bude to tak snazší.“

„Proč musíme jít pěšky?“ zeptal se Palin a zastavil se, aby popadl dech. Byl sice mladý, ale prudké stoupání ho vyčerpávalo. Bolely ho nohy a plíce ho pálily. Nedokázal si představit, jak se musí cítit otec. Zdálo se, že dokonce i temný elf namáhavě dýchá, i když jeho tvář byla v tlumeném světle stále stejně chladná a bezvýrazná. „Nemohli jsme použít magii?“

„Nebudu plýtvat energií,“ odvětil Dalamar, „hlavně ne dnes v noci.“

Palin cítil, jak ho elfovy studené oči bedlivě pozorují, proto už dál nic nenamítal, opět začal stoupat vzhůru a zrak přitom upíral před sebe a vzhůru.

„Jsme u cíle.“ Dalamar ukázal. Palin vzhlédl a na vrcholu schodiště spatřil malé dveře.

Pro mě se brána otevře…

Raistlinova slova. Palin cítil, jak jeho strach polevuje a žilami mu začíná kolovat vzrušení. Zrychlil krok. Za sebou slyšel Dalamarovy lehké a otcovy mnohem těžší kroky. Rovněž zaslechl, jak Karamon lapá po dechu, a zastyděl se.

„Chceš si odpočinout, otče?“ zeptal se, zastavil se a ohlédl.

„Ne,“ zabručel Karamon. „Skončeme s tím bláznovstvím. Pak se budeme moct vrátit domů.“

Otcův hlas byl drsný, ale Palin v něm zaslechl podtón, který nikdy dřív neslyšel. Palin se pomalu otočil zpět ke dveřím, protože pochopil, oč jde — byl to strach. Otec se bál. Nemohlo za to jen obtížné stoupání nebo hlasy, které šeptaly o zkáze a zoufalství. Bál se naprosto všeho na tomto místě. Palin se v tu chvíli potají zaradoval — cítil se stejně, jako se musel cítit strýc. Jeho otec, Hrdina kopí, nejsilnější muž, jakého znal, který dokonce i nyní dokázal přeprat svalnatého Tanina a odzbrojit zručného šermíře Sturma, jeho otec se bál magie.

Bojí se, uvědomil si Palin, a já ne! Palin zavřel oči, opřel se o studenou zeď věže a poprvé v životě se zcela oddal magii. Cítil, jak ho pálí v krvi, jak mu hladí kůži. Hlasy už nešeptaly o zkáze, ale vítaly ho, zvaly ho dál. Jeho tělo se chvělo magickou extází, a když otevřel oči, viděl stejné pocity v rozvášněných, lesklých očích temného elfa.

„Konečnější ochutnal moc!“ zašeptal Dalamar. „Jdi, Paline, jdi.“

Palin se usmál. Zahalen do euforického tepla zapomněl na všechny obavy a rychle vystoupal po schodech. Pro něj se dveře otevřou. O tom nepochyboval. Nepřemýšlel nad tím, proč nebo kdo je otevře. Nezáleželo na tom. Konečně vstoupí do prastaré laboratoře, z níž vzešla některá z nejúžasnějších kouzel, jaká kdy Krynn viděl. Spatří knihy zaklínadel legendárního Fistandantila, strýcovy knihy. Spatří úžasnou, strašlivou bránu do Propasti. A slavnou Magiovu hůl…

Palin o strýcově holi dlouho snil. Ze všech Raistlinových magických pokladů ho zajímala nejvíce právě ona, možná proto, že ji tak často vídal na obrazech nebo o ní slýchal v legendách a písních. Palin dokonce jeden z obrazů vlastnil (schovával ho zabalený v hedvábí ve svém pokoji). Byl na něm namalován Raistlin v černém plášti, jak s Magiovou holí v ruce bojuje s Temnou královnou.

Kdyby žil a učil mě a já se ukázal hoden, možná by mi hůl dal, pomyslel si Palin toužebně pokaždé, když se zadíval na obraz a na dřevěnou hůl se zlatým dračím spárem, který svíral třpytící se křišťálovou kouli s mnoha fazetami.

Teď ji alespoň uvidím a možná ji i vezmu do ruky! Palin se při té myšlence zachvěl sladkým očekáváním. Co ještě v laboratoři najdeme? přemýšlel. Co uvidíme, až se zadíváme do portálu?

„Všechno bude takové, jak říkal otec,“ zašeptal Palin a bodlo ho u srdce. „Raistlin bude odpočívat v pokoji. Musí! Pokud ne, bude otec strašlivě trpět.“

Pokud Palinovi srdce našeptávalo něco jiného, mladík ho ignoroval. Strýc byl mrtvý. Říkal to otec. Nic jiného nebylo možné. Nic jiného si nepřál.

„Stůj!“ zasyčel Dalamar a sevřel Palinovi paži.

Palin se překvapeně zastavil. Natolik se ztratil v myšlenkách, že vůbec nevnímal, kam jde. Všiml si, že se ocitli na velkém odpočívadle přímo pod dveřmi do laboratoře. Palin se zadíval na krátké schodiště, které ke dveřím vedlo, a zalapal po dechu. Ze tmy na ně zíraly dvě studené bílé oči, oči bez těla, tedy pokud masem, kostmi a krví nebyla sama temnota. Palin o krok ustoupil a vrazil do Dalamara.

„Klid, mladíku,“ rozkázal temný elf a podepřel Palina. „To je Strážce.“

Světlo pochodně za nimi zakolísalo. „Vzpomínám si na ně,“ řekl Karamon chraptivě. „Dokážou zabít pouhým dotykem…“

„Živé bytosti,“ ozval se přízrakův dutý hlas. „Cítím vaši teplou krev. Slyším, jak vám buší srdce. Přistupte blíž. Probudili jste můj hlad!“