Margaret Weis - Druhá generace

„Pomohly nám,“ řekl Dalamar a pokrčil štíhlými rameny. „Díky legendám o Raistlinovi a jeho ,oběti’ už se lidé magie nebojí a mágy neopovrhují. Naše školy vzkvétají a lidé si žádají našich služeb. Město Kalaman nás dokonce vyzvalo, abychom u nich postavili novou Věž Vysoké magie.“ Temný elf se hořce usmál. „Je to ironie, že?“

„Co?“

„Tvůj bratr selhal, ale přesto splnil to, co si zamanul,“ poznamenal Dalamar s křivým úsměvem. „Jistým způsobem se z něj opravdu stal bůh…“

„Paline, trvám na tom, abys mi řekl, co se děje.“ Tanin položil Palinovi ruku na rameno.

„Slyšel jsi je, Tanine,“ řekl Palin vyhýbavě a kývl na Justaria, který hovořil s jejich otcem. „Vydáme se do Věže Vysoké magie v Palantasu a… podíváme se do brány. To je všechno.“

„A já jsem tupý trpaslík!“ zavrčel Tanin.

„Někdy se tak i chováš,“ vyštěkl Palin, ztratil trpělivost a odstrčil bratrovu ruku stranou.

Tanin zrudl. Na rozdíl od veselého Sturma zdědil po matce spolu s rusými kudrnami i výbušnou povahu. Také bral roli staršího bratra velmi vážně a podle Palinova názoru to někdy až přeháněl. Ale mladík si musel přiznat, že to bratr dělá proto, že ho má rád.

Zhluboka se nadechl, povzdechl si a stiskl bratrovi ramena. „Tanine, teď zase poslouchej na chvíli ty mě. Sturm má pravdu. Když jsi vyrazil do první bitvy, taky jsem ,nevyváděl’. Aspoň ne někde, kde jsi mě mohl vidět. Ale celou noc jsem o samotě probrečel. Myslíš si, že nevím, že pokaždé, když vyrážíš do boje, nemusíš se vrátit? Kolikrát tě zranili? V poslední bitvě minul minotaurův šíp jen na dva prsty tvé srdce.“

Tanin se zachmuřeně zahleděl na vlastní nohy. „To je něco jiného,“ zamumlal.

„Jak říká děda Tas: ,Kuře, kterému zakroutíš krkem, je jiné než kuře, kterému usekneš hlavu, ale copak na tom kuřeti záleží?’“ Palin se usmál.

Tanin pokrčil rameny a pokusil se zazubit. „Asi máš pravdu.“ Položil Palinovi ruce na ramena a upřeně se mu zadíval do tváře. „Vrať se s námi domů, chlapče! Vzdej se magie!“ zašeptal prudce. „Nestojí to za to! Kdyby se ti něco stalo, pomysli, co by to udělalo s matkou… s otcem…“

„Já vím,“ řekl Palin a do očí mu vyhrkly slzy, i když s nimi bojoval. „Já na to myslím! Musím to udělat, Tanine. Snaž se mě pochopit. Pověz matce, že ji… že ji mám moc rád. A děvčata taky. Pověz jim, že… že jim přivezu dárek, jako to děláváte vy se Sturmem…“

„Co? Mrtvou ještěrku?“ zavrčel Tanin. „Plesnivá netopýří křídla?“

Palin si utřel oči a usmál se. „Jo, to jim řekni. Už radši jdi. Otec se dívá.“

„Dávej na sebe pozor, bráško. A taky na něj.“ Tanin pohlédl na otce. „Bude to pro něj těžké.“

„Já vím.“ Palin si povzdychl. „Věř mi, já vím.“

Tanin zaváhal. Palin viděl v bratrových očích další napomenutí, další pokus přesvědčit ho.

„Prosím, Tanine,“ řekl tiše. „Už dost.“

Tanin rychle zamrkal, utřel si nos a kývl. Poplácal bratra po tváři a pocuchal mu kaštanové vlasy, pak se vydal přes temnou komnatu k východu, kde už stál Sturm.

Palin se díval, jak odchází, pak se obrátil a vydal se opačným směrem, do přední části velké síně, aby se rozloučil se dvěma kouzelníky.

„Takže s tebou Dalamar mluvil,“ řekl Justarius, když před něj mladík předstoupil.

„Ano,“ řekl Palin pochmurně. „Řekl mi pravdu.“

„Opravdu?“ zeptal se Dunbar náhle. „Nezapomínej na jedno, mladíku. Dalamar je Černý plášť. Je ctižádostivý. Ať už dělá cokoli, věří, že mu to v konečném důsledku přinese zisk.“

„Můžete říct, že lhal? Že mě nechcete použít jako vnadidlo, abyste uvěznili ducha mého strýce, pokud ještě žije?“

Justarius pohlédl na Dunbara a ten zavrtěl hlavou.

„Někdy musíš hledat pravdu tady, Paline,“ odpověděl Dunbar, natáhl ruku a něžně se dotkl Palinovy hrudi, „v srdci.“

Palin ohrnul pohrdavě ret, ale věděl, že musí vysoce postaveným kouzelníkům projevit úctu, proto se prostě uklonil. „Dalamar s otcem už čekají. Loučím se s vámi. Pokud si to bohové budou přát, za rok, za dva se vrátím, abych složil Zkoušku. Doufám, že se pak znovu setkáme.“

Justariovi jeho uštěpačnost neunikla stejně jako hořký, rozzlobený výraz mladíkovy tváře. Vzpomněl si na jiného zahořklého, rozzlobeného mladého muže, který přišel do Věže skoro před třiceti lety…

„Nechť tě provází Gilean, Paline,“ řekl arcimág tiše a založil si ruce do rukávů hávu.

„Ať tě provází Paladin, podle něhož tě pojmenovali, Paline,“ řekl Dunbar. „A pokud už bys tohohle starého námořního kouzelníka víckrát neviděl,“ dodal a po černé tváři se mu rozlil úsměv, „zapamatuj si jedno. Možná zjistíš, že službou světu sloužíš hlavně sám sobě.“

Palin neodpověděl. Opět se uklonil, obrátil se a opustil je. Jak přecházel místnost, zdálo se mu, jako by komnata tmavla. Mohl tady být stejně dobře sám. Na chvíli neviděl vůbec nikoho, ani bratry, ani Dalamara, ani otce… ale jak tma houstla, jeho bílý háv zářil stále jasněji jako první hvězda na večerním nebi.

Na okamžik Palina ovládl strach. Copak ho všichni opustili? Zůstal v širé temnotě sám? Pak se nedaleko zablýskl kov, otcova zbroj, a Palin vydechl úlevou. Zrychlil krok, a když se zastavil vedle otce, komnata jako by se rozjasnila. Viděl temného elfa, který stál vedle Karamona, a ve stínech z něj byla vidět jen jeho bledá tvář. Palin viděl bratry, viděl, jak zvedli ruku a zamávali mu na rozloučenou. Palin se chystal také zamávat, ale pak Dalamar začal pronášet zaklínadlo a zdálo se, jako by najednou Palinův bílý šat a Karamonovu lesklou zbroj zahalil černý mrak. Tma houstla a vířila kolem, až byla hluboká jako černá díra, vyříznutá do stínů komnaty. Potom vše zmizelo. Do věže se vrátilo studené, strašidelné světlo a zaplnilo prázdnotu. Dalamar, Palin a Karamon byli pryč.

Bratři si přehodili brašny přes rameno a vydali se na dlouhou, podivnou cestu magickým Žďárským lesem domů. V srdcích je jako těžká trpasličí zbroj tížily myšlenky na to, jak povědí rusovlasé, výbušné, milující matce, co se stalo.

Justarius s Dunbarem zůstali stát na velkém kamenném schodišti a v pochmurném mlčení je sledovali. Pak pronesli magický příkaz a zmizeli a Věž Vysoké magie ve Žďárském lese ovládly stíny a vzpomínky, které se toulaly jejími chodbami.

„Přišel uprostřed tiché, černé noci,“ šeptal Dalamar. „Na nebi svítil měsíc, který viděly jen jeho oči.“ Temný elf se zadíval na Palina z černé kápě, která mu zakrývala hlavu. „To říká legenda o návratu tvého strýce do Věže.“

Palin nic neřekl — slova se mu ozývala v srdci. Ukrývala se v něm už od dob, kdy byl dost starý na to, aby snil. V úžasu hleděl na obrovskou bránu, která jim zabraňovala vstoupit, a snažil si představit, jak před ní stál strýc a přikázal jí, aby se otevřela. A když to udělala… Palin zvedl zrak výš k samotné temné věži.

V Palantasu byl den. Věž Vysoké magie ve Žďárském lese, jež byla od Palantasu vzdálená stovky mil směrem na jih, opustili v půlce dopoledne. A stále byla půlka dopoledne, protože magická cesta netrvala déle než jedno nadechnutí. Slunce se blížilo k zenitu a stálo přímo nad věží. Mezi dvěma krvavě rudými minarety na vrcholu věže visela zlatá koule, takže vypadaly jako zakrvácené prsty, které se chamtivě tahají o minci. Slunce mohlo být rovněž pouhou mincí, protože nevydávalo žádné teplo. Sluneční paprsky nedokázaly zlé místo zahřát. Obrovská budova z černého kamene, která byla vytržena z kostí země magickými zaklínadly, stála ve stínu kouzelného Soikanova háje, shluku masivních dubů, které střežily věž lépe, než kdyby každý nahradila stovka ozbrojených rytířů. Působily tak hrozivě, že se k nim nikdo nedokázal ani přiblížit. Bez ochrany temného kouzla nedokázal nikdo vstoupit ani odejít živý.