Margaret Weis - Druhá generace

Ruka mu z něj však sklouzla a ochable dopadla na oltář.

Dvakrát zahlaholila trubka.

Lord Ariakan stál na nádvoří Bouřné Pevnosti a čekal, aby pasoval temného paladina na rytíře mečem jeho otce.

Ocel Uth Matar Ostromeč, Rytíř lilie, syn Sturma Ostromeče, Rytíře koruny, syn Dračího velmistra Kitiary Uth Matar.

Ocel zvedl přilbu se šklebící se lebkou a nasadil si ji na hlavu. Pak poklekl před oltářem a vděčně se pomodlil ke královně Takhisis.

Nakonec hrdě vstal, rozpřáhl paže a pokynul panošovi, aby mu připjal lesklý černý náprsní krunýř.

Karamon stál v obrovské obsidiánové komnatě. Byla tak velká, že se její stěny i strop, který nepodpíraly žádné sloupy, ztrácely ve stínech. Neosvětlovala ji žádná světla. Ale přesto zde světlo bylo, i když nikdo nedokázal říct, odkud vyzařuje. Bylo bledé a bílé, ne žluté, studené a pochmurné, a nevydávalo žádné teplo.

Karamon v komnatě nikoho neviděl a žádný zvuk nerušil těžké ticho, které jako by zde panovalo už celá staletí, přesto, však věděl, že zde není sám. Cítil, že ho pozorují oči, jako ho pozorovaly tehdy před lety, a tak netečně stál a trpělivě čekal, až rozhodnou, že nastal správný okamžik ho oslovit.

Uhádl, co dělají, a usmál se, ale jen v duchu. Zvědavé oči dál viděly jen hladkou, bezvýraznou tvář. Nespatří žádnou slabost, žal nebo hořkou lítost. Vzpomínky k němu sice vztahovaly ruce, ale jejich dotyk byl teplý a něžný. Už před dvaceti pěti lety se smířil sám se sebou.

Osoby, které s ním v obrovské komnatě byly, se náhle odhalily, jako by mu četly myšlenky, což, jak Karamon tušil, možná opravdu udělaly. Komnata se nerozjasnila, nezvedla se mlha ani se nerozestoupila tma, nic z toho se nestalo. Karamon měl naopak pocit, jako by teprve vstoupil, přestože už tu postával déle než čtvrt hodiny. Dvě postavy v hávech, které se před ním objevily, byly součástí tohoto místa stejně jako magické světlo a prastaré ticho. To on sem nepatřil, byl vetřelec a vždy jím zůstane.

„Opět vás vítáme ve Věži, Karamone Majere,“ pronesl hlas.

Karamon se uklonil, ale nic neřekl. Ani za život si nedokázal vzpomenout, jak se muž jmenuje.

„Jsem Justarius,“ řekl muž a laskavě se usmál. „Ano, od okamžiku, kdy jsme se viděli naposledy, už uplynuly dlouhé roky a také jsme se setkali v zoufalé chvíli. Není divu, že jste na mě zapomněl. Prosím, posaďte se.“ Vedle Karamona se zhmotnila těžká vyřezávaná dubová židle. „Máte za sebou dlouhou cestu a možná jste unavený.“

Karamon se chystal říct, že je v pořádku, že podobná cesta pro muže, který v mládí procestoval skoro celý Ansalon, nic není. Ale když se zadíval na židli s vábně měkkými polštáři, uvědomil si, že opravdu urazil dlouhou cestu a že byla delší, než si pamatoval. Bolela ho záda, zbroj jako by ztěžkla a zdálo se, že jeho nohy už nezvládnou to co dřív.

No, to se dalo očekávat, pomyslel si Karamon a pokrčil rameny. Jsem teď hostinský. Mám zodpovědnost. Někdo musí ochutnávat jídla… Smutně si povzdychl, posadil se a přesunoval své těžké tělo ze strany na stranu, dokud se konečně pohodlně neusadil.

„Asi stárnu,“ řekl a zazubil se.

„To potká všechny,“ odpověděl Justarius a kývl. „No, většinu z nás,“ opravil se a pohlédl na postavu, která seděla vedle něj. Karamon se zadíval stejným směrem a uviděl, jak si postava shodila z hlavy runami pokrytou kápi a odhalila známou elfskou tvář.

„Zdravím tě, Karamone Majere.“

„Dalamare,“ odvětil Karamon klidným hlasem a kývl, i když sevření vzpomínek při zjevení černě oděného kouzelníka zesílilo. Dalamar vypadal úplně stejně jako tehdy před lety, jen byl možná moudřejší, klidnější a chladnější. V devadesáti letech byl pouhým kouzelnickým učněm a elfové ho považovali za horkokrevného mladíka. Dvacet roků znamenalo pro dlouhověké elfy asi tolik jako jediný den a noc. Teď už mu bylo hodně přes sto let, ale jeho chladná, pohledná tvář se podobala obličeji asi třicetiletého lidského muže.

„Léta k vám byla laskavá, Karamone,“ pokračoval Justarius. „Hostinec Poslední domov patří k nejvýdělečnějším na Krynnu. Vy a vaše žena jste hrdinové. Věřím, že Tika Majere je v pořádku a stále stejně krásná.“

„Ještě víc,“ odvětil Karamon zastřeným hlasem.

Justarius se usmál. „Máte pět dětí, dvě dcery a tři syny…“

Do Karamonovy spokojenosti se zařízl střípek strachu. Ne, teď už nade mnou nemají žádnou moc. Rozvalil se pohodlněji v křesle jako voják, který se připravuje na bitvu.

„Dva nejstarší, Tanin a Sturm, prosluli jako bojovníci.“ Justarius hovořil neutrálním hlasem, jako by se bavil se sousedem přes plot o počasí. Ale Karamon se nenechal oklamat a dál kouzelníka pečlivě sledoval. „Snaží se předčit skutky slavných rodičů odvahou na bojišti. Ale třetí, prostřední dítě, které se jmenuje…“ Justarius zaváhal.

„Palin,“ řekl Karamon a stáhl zamračeně obočí. Střelil pohledem po Dalamarovi a všiml si, že ho temný elf šikmýma, nevyzpytatelnýma očima upřeně sleduje.

„Ano, Palin.“ Justarius se odmlčel, pak tiše pokračoval. „Zdá se, že kráčí v strýcových šlépějích.“

Tak. A bylo to venku. Kvůli tomu ho sem pozvali. Něco podobného očekával už hodně dlouho. Zatraceně! Proč ho nemohou nechat na pokoji? Kdyby Palin nenaléhal, nikdy by sem nepřišel. Karamon těžce dýchal, hleděl Justariovi do tváře a snažil se z ní něco vyčíst. Stejně dobře mohl luštit některou ze synových knih zaklínadel.

Justarius, hlava Konkláve čarodějů, byl nejmocnějším mágem na Krynnu. Kouzelník v rudém plášti seděl na velkém kamenném stolci ve středu půlkruhu, jenž sestával z jednadvaceti křesel. Byl to starší muž, ale jedinými vnějšími známkami jeho stáří byly šedé vlasy a vrásčitá tvář. Arcimágovy oči vypadaly stejně lstivé a tělo, až na zchromlou levou nohu, stejně silné, jako když ho Karamon před dvaceti pěti lety poznal.