Margaret Weis - Druhá generace

Sára zavrtěla hlavou. „Jeden modrý s jedním jezdcem. Teď tady není. Vrátil se do pevnosti… jakmile zjistil, kam letíme…“

„Ale Takhisisini rytíři pro nás přijdou,“ řekl Ocel s chladným, vítězoslavným úsměvem. Obrátil se k Sáře. „Můžeme odejít, matko, než se stane neštěstí. Přenechej ty dva starochy vzpomínkám.“

Povzdychl si a dotkl se její tváře. „Vím, o co snažíš, matko, ale nepodaří se ti to. Nic mě nepřinutí změnit názor. Vraťme se domů. Postarám se, aby tě lord Ariakan z ničeho nevinil. Povím svému pánovi, že ten šílený nápad byl můj. Že jsem se při víně a kostkách vsadil, že plivnu na Věž Nejvyššího kněze…“

Karamon hluboko v hrudi zabručel. „Dávej si pozor na jazyk, chlapče,“ zavrčel. „Krev tvého otce zbarvila její hradby. Jeho tělo leží uvnitř.“

To Ocela zjevně šokovalo. Ale rychle se vzchopil a pokrčil rameny. „Takže můj otec zemřel při útoku.

„Zemřel při obraně věže,“ řekl Tanis a pozorně se na mladíka zadíval, „a rytířstva.“

„Celý Ansalon ho ctí,“ dodal Karamon. „Jeho jméno vyslovují se stejnou úctou jako Humovo.“

„Jmenoval se Sturm. Sturm Ostromeč,“ řekla Sára tiše. „A stejně se jmenuješ i ty, Ocele.“

Mladík zbledl. Hleděl na ně v nevíře, která rychle potemněla podezřívavostí. „Nevěřím vám.“

„Abych řekl pravdu,“ odvětil Tanis a rychle šlápl Karamonovi na nohu, aby ho přiměl zůstat zticha, „tak tomu nevěříme ani my. Tahle žena,“ ukázal na Sáru, „za námi přišla a navykládala nám nějakou báchorku o vztahu tvojí matky s mužem, který byl naším přítelem, o vztahu, ze kterého jsi náhodou vzešel ty. Odmítli jsme jí uvěřit, a tak jsme řekli, aby tě přivedla a dokázala to.“

„Proč?“ obořil se na ně Ocel a zavrčel. „Co tím dokážete?“

„Dobrá otázka, Tanisi,“ zamumlal Karamon. „Co tím dokážeme?“

Tanis pohlédl tázavě na Sáru.

Vezměte mého syna do věže, žadonila očima. Ukažte mu rytíře. Vzpomene si, jak je v dětství ctil. Vím to. Vzpomene si na příběhy, které jsem mu vyprávěla.

„Kéž by mi Paladin dal vaši víru, paní,“ zabručel si Tanis pod vousy. Poškrábal se na bradě a snažil se vymyslet nějakou výmluvu. Celý plán přestával dávat smysl a stával se čím dál nebezpečnějším.

Nahlas však řekl první věc, která ho napadla. „Na krku tvého otce visí šperk. Pohřbili ho s ním. Hvězdný kámen je magický. Dala mu ho elfská královna Alhana Hvězdbríza. Klenot…“

„Co udělá?“ posmíval se Ocel. „Rozpustí se, když vstoupím do posvátné hrobky?“

„Poví nám pravdu,“ odsekl Tanis, kterého začínal arogantní mladík rozčilovat. „Věř mi, že se mi to nelíbí o nic víc než tobě. Co? Co říkáš, Karamone?“

„Elfský klenot je jen dar z lásky. Ne…“

„Máš pravdu, příteli,“ přerušil ho Tanis hlasitě. „Je to úžasný klenot. Velmi magický.“

„Je to lest,“ řekl Ocel. Položil ruku na opasek, ale zapomněl, že meč odložil. Zůstal v matčině domě. Zrudl a sevřel ruce v pěst. „Chcete mě zajmout. Jakmile projdeme branou, předáte mě rytířům. To je tvůj plán, že, matko?“

„Ne, Ocele!“ vykřikla Sára. „To jsem nikdy neměla v plánu, opravdu. A ani tito muži. Pokud se po všem rozhodneš vrátit do Bouřné Pevnosti, nikdo ti nebude bránit. Rozhodnutí bude na tobě, Ocele.“

„Přísahám na svoji čest a život, že to není lest. Budu tě střežit, jako bys byl můj vlastní syn,“ řekl Tanis tiše.

„Já také, synovce.“ Karamon kývl a položil ruku na jílec meče. „Jsi moje krev. Máš mé slovo. Přísahám na své děti — tvé bratrance.“

Ocel se zasmál. „Budete mě bránit. Děkuji, ale pochybuji, že nastane den, kdy bych potřeboval pomoc dvou změkčilých, starých…“ Odmlčel se, protože mu náhle došlo, co slyšel. „Synovec. Bratranci.“ Přimhouřil tmavé oči. „Kdo jste?“

„Tvůj strýc, Karamon Majere,“ odvětil Karamon hrdě. „A tohle je Tanis Půlelf.“

Ocel se na Karamona zamyšleně, zvědavě zadíval. „Nevlastní bratr mé matky.“ Tmavé oči se přesunuly k Tanisovi. „A jeden z jejích milenců. Aspoň podle lorda Ariakana.“ Mladík ohrnul ret.

Tanisovi zahořela tvář. Je po všem, je to minulost, připomněl si. Kitiara zemřela před mnoha lety. Miluji Lauranu. Celým srdcem i duší. Celé roky jsem na Kit nemyslel, ale stačí záblesk oka, otočení hlavy, pokřivený úsměv a všechno se mi vrací. Má hanba, má nerozvážnost. Naše mládí… naše radost…

„Takže jste přišli, abyste mě zachránili před mnou samým,“ řekl Ocel s hořkou uštěpačností.

„Jen ti chceme dát na vybranou,“ řekl Tanis a nahrbil ramena před ostrým, rezavým větrem a před stejně rezavými vzpomínkami. „Jak řekla Sára, konečné rozhodnutí bude na tobě.“

„Proto jsme bojovali ve válce, synovce,“ dodal Karamon. ,Aby si lidé mohli vybrat.“

„Synovce.“ Ocel se usmál a chtěl, aby jeho úsměv vypadal kousavě a arogantně. Ale než rty roztáhl, na okamžik se zachvěly a na jediné skomírající zabušení srdce odhalily tvář nešťastného, osamělého dítěte.

A právě v tu chvíli Tanis opravdu uvěřil, že mladík je skutečně Sturmův syn. Ve výrazu bezútěšné hrdosti a úzkosti Tanis opět spatřil mladého rytíře, který vyrostl v době, kdy Solamnijské rytíře nenáviděli a nadávali jim, kdy jím pohrdali a nutili ho stydět se za svůj původ.

Sturm věděl, jaké to je být jiný. Používal hrdost jako štít proti nenávisti a předsudkům. Zpočátku to bylo nesmírně těžké, ale Sturm se naučil zlehčit tíhu shovívavostí a soucitem. Temný paladin nesl tíhu štítu ochotně a dobrovolně, proto na něm zanechávala kruté stopy.

Tanis otevřel ústa a skoro pronesl své myšlenky nahlas, ale pak si to rozmyslel. Žádná ubohá slova neproniknou štítem ani temnou, krutou zbrojí. Je Sturmův syn, ale také Kitiařin, dítě zvrhlé temnoty a posvátného světla.

„Dlužíš těmto mužům omluvu, Ocele,“ pokárala Sára mladíka přísně. „Prokázali svou odvahu v bitvě, což tebe teprve čeká. Nemáš právo mluvit s nimi tak neuctivě.“

Ocel se při matčině pokárání začervenal, ale byl přísně vychován. „Omlouvám se, pánové,“ pronesl ztuhle. „Slyšel jsem o vašich činech během války. Možná tomu jen těžko uvěříte,“ dodal s ponurým úsměvem, „ale služebníky královny Takhisis učili vás ctít.“

Tanis tomu skutečně dokázal sotva uvěřit a nelíbilo se mu, jaké by tato skutečnost mohla mít důsledky. „Takže tě učili, aby sis vážil činů svého otce…“

„Pokud je Sturm Ostromeč skutečně můj otec,“ opáčil Ocel. „Učili mě obdivovat jeho hrdinské skutky — postavil se sám přesile nepřátel. Ale také mě naučili vážit si matky Kitiary, Dračího velmistra. A ta ho zabila.“

Po této poznámce všichni zmlkli. Karamon zašoupal nohama, odkašlal si a zahleděl se na zem. Tanis si podrážděně povzdechl a prohrábl si rukou vlasy. Ocel bude proklet, pokud se dozví, kdo byl jeho otec — tak to Ariakan mladému paladinovi řekl. Tanis tomu začínal věřit. Za nic na světě si nedokázal představit, že by z nešťastné situace mohlo vzejít něco dobrého.

Ocel se k nim obrátil zády. Přiblížil se k okraji útesu a se zájmem se zadíval na Věž Nejvyššího kněze.

„Je mi to líto, Sáro,“ řekl Tanis tiše. „Naposledy opakuji. Váš plán nebude fungovat. Nic z toho, co řekneme nebo uděláme, jeho rozhodnutí nezmění. Ocel má pravdu. Měli byste odejít. Vraťte se domů.“