Margaret Weis - Druhá generace

„Mluv o paní Sáře s úctou, ty kozle!“

Rytíř udeřil goblina do tváře tak silně, až vyletěl do vzduchu a přistál na zádech v hnoji. Rytíř pak vyrazil splnit naléhavější úkoly.

Sára kráčela dál.

„Takže jsme špehové. Máte bystrou mysl,“ řekl Tanis, který jí kráčel po boku. Karamon se pozorně rozhlížel a šel jako poslední.

„Ani ne.“ Sára pokrčila rameny. „Celý příběh jsem si naplánovala pro případ, že by nás chytili. Ariakan sem přivádí své špehy. Většinou asi proto, aby je ohromil. Jeden z goblinů udělal chybu a plácl, že jednoho z nich poznal. Ariakan mu nechal vyříznout jazyk. To mi vnuklo tenhle nápad.“

„A co drak? Neprozradí nic?“

„Drakovi jsem řekla stejný příběh. Bouře je mi věrná. Není jako rudí.“

„Zdálo se, že si vás rytíř váží…“ začal Tanis.

„Což je u děvky neobvyklé,“ dokončila za něj Sára.

„To jsem neřekl.“

„Ne, ale myslel jste si to.“ Sára kráčela dál v hořkém tichu a mrkala, protože jí vítr vháněl do tváře déšť.

„Omlouvám se, Sáro,“ řekl Tanis a položil jí ruku na paži. „Opravdu.“

Povzdychla si. „Ne, to já se omlouvám. Řekl jste jen pravdu.“ Vztyčila hrdě hlavu a obrátila se k němu. „Jsem, co jsem. Nestydím se za to. Udělala bych to znovu. Co byste obětoval pro syna? Bohatství? Čest? Život?“

Po nočním nebi plula mračna a Solinár, stříbrný měsíc, se z nich na krátkou chvíli vymanil. Jeho jasné světlo ozářilo Bouřnou Pevnost a Tanis před sebou na jediný zvláštní okamžik spatřil budoucnost, jako by Sářina slova otevřela dveře do komnaty zalité měsíčním světlem. Zahlédl nebezpečí, které vířilo kolem jeho křehkého syna jako déšť, pak mraky Solinár opět zahalily, ukryly ho před jejich zraky a zatemnily stříbrné světlo. Dveře se zavřely a zanechaly Tanise rozrušeného a vyděšeného.

„Ariakan mi neubližoval,“ prohlásila Sára poněkud vzdorovitě, protože si Půlelfovo otřesené mlčení spletla s nesouhlasem. „Oba jsme věděli, že mě využívá pro své potěšení, nic víc. Teď už se neožení. Je mu přes čtyřicet a jeho manželkou je válka.

,Všichni skuteční rytíři by měli mít jen jedinou pravou lásku,’ říká. ,A tou láskou je bitva.’ Považuje se za otce mladých paladinů. Učí je disciplíně a úctě k ostatním rytířům a nepřátelům. Učí je cti a sebeobětování. Myslí si, že to je tajemství vítězství Solamnijských rytířů.

,Neporazili nás rytíři,’ říká Ariakan mladým mužům. ,Porazili jsme sami sebe, protože jsme se sobecky hnali za ubohou ctižádostí a ziskem, místo abychom se spojili a sloužili naší velké královně.’

„,Zlo se obrací samo proti sobě,’“ citoval Tanis a snažil se zahnat hrůzu, kterou v něm vyvolala překvapivá vidina.

„Kdysi tomu tak bylo,“ řekla Sára, „ale už ne. Tito rytíři spolu vyrostli. Jsou si blízcí jako rodina. Každý mladý paladin by rád obětoval život za záchranu bratra… nebo aby posloužil Temné královně.“

Tanis zavrtěl hlavou. „Tomu jenom těžko uvěřím, Sáro. Podstatou zla je sobectví. Stará se jen samo o sebe bez ohledu na ostatní. Kdyby tomu tak nebylo…“ Odmlčel se.

„Ano,“ pobídla ho Sára, aby pokračoval. „Kdyby tomu tak nebylo?“

„Kdyby se zlí muži řídili tím, co by považovali za vznešený cíl, kdyby byli ochotní obětovat se pro něj…“ Tanis se tvářil vážně. „Pak by se svět dostal do velkých potíží.“

Přitáhl si plášť blíž k tělu. Chladný, vlhký vzduch ho roztřásl. „Ale díky bohům tomu tak není.“

„Měl byste se svým úsudkem a díkem raději počkat,“ řekla Sára tiše a rozechvěle. „Ještě jste se nesetkal se Sturmovým synem.“

Sářin dům tvořila jednopatrová budova, která se spolu s ostatními podobnými krčila u vnějších hradeb pevnosti, jako by se děsila vln, jež se tříštily o skály, a hledala ochranu pevných zdí. Tanis slyšel hučení vln, které s monotónní pravidelností narážely na břeh ani ne míli od místa, kde stáli. Na tvářích a rtech cítili slané kapky.

„Rychle,“ řekla Sára a odemkla dveře. „Ocelovi brzy končí služba.“

Popohnala je dovnitř. Dům byla malý, ale útulný, teplý a suchý. Bylo zde jen málo nábytku. V obrovském kamenném krbu visel železný kotlík. U ohně stál stůl a dvě židle. V místnosti za závěsem se nacházela postel a dřevěná truhlice.

„Ocel bydlí v kasárnách s ostatními rytíři,“ řekla Sára a rychle naházela maso a zeleninu do kotlíku, zatímco Karamon přiložil do ohně. „Ale dovolili mu jíst se mnou.“

Tanis se pohroužil do ponurých myšlenek, kde ho pronásledovaly vidiny vlastního syna, proto nic neřekl.

Sára nalila vodu do kotlíku. Karamon pod ním rozdělal oheň.

„Vy dva se schovejte za závěsem,“ řekla Sára a postrčila je k ložnici. „Nemusím vám říkat, abyste zůstali zticha. Vítr a vlny naštěstí nadělají tolik rámusu, že je těžké slyšet i vlastní slova.“

„Jaký máte plán?“ zeptal se Tanis.

Sára vytáhla z kapsy malou lahvičku a podržela ji tak, aby šiji mohl prohlédnout. „Uspávači lektvar,“ zašeptala.

Tanis chápavě přikývl. Chystal se něco říct, ale Sára zavrtěla varovně hlavou a trhnutím zatáhla závěs. Muži ucouvli ke stěně a zůstali stát v příšeří naproti sobě. V případě, že by mladík odrhnul závěs, uviděl by jen prázdný pokoj.

Karamon objevil trhlinu v látce, kterou mohl sledovat, co se děje. Tanis si také jednu našel. Oba se dívali a naslouchali v obezřetném, napjatém tichu.

Sára stála u kotlíku. V ruce držela lahvičku bez zátky.

Ale nenalila její obsah do jídla.

Tvář měla bledou, kousala se do rtu a ruka se jí třásla.

Tanis pohlédl vyplašeně na Karamona.

Neudělá to! varoval Půlelf očima.

Karamon sevřel v ruce jílec. Oba se připravili, ačkoli netušili, co by udělali, kdyby si to rozmyslela.

Sára najednou zamumlala něco jako modlitbu a vylila obsah lahvičky do kotlíku.

Ozvalo se burácivé zaklepání na dveře. Zbytek tekutiny nalila do ohně a rychle si utřela rukama oči.

„Pojď dál,“ zavolala.

Popadla koště a pustila se do zametání vody a bahna, které zůstaly na podlaze.

Dveře se otevřely. Dovnitř vstoupil mladý muž. Karamon málem propadl závěsem, jak se ho snažil zahlédnout. Tanis na velkého muže zamával a přiměl ho ustoupit, sám však byl nalepený na díře.

Mladík stál obrácený zády k nim. Svlékl si mokrý plášť a odepnul si opasek s mečem. Opřel meč o stěnu. Pochvu zdobily sekery, lebka a černá lilie. Pak si sundal náprsní krunýř a rychlým, netrpělivým pohybem také přilbu. Tanisovo srdce se sevřelo bolestivými vzpomínkami. Stejným pohybem si sundávala helmu i Kitiara.

Mladík se naklonil k Sáře, políbil ji na tvář a položil jí ruku na rameno. „Jak je ti, matko? Nevypadáš dobře. Jsi nemocná?“

Sára měla problém odpovědět. Zavrtěla hlavou. „Ne, jen mám hodně práce. Povím ti o tom později. Jsi promočený až na kůži, Oceli. Jdi se ohřát, jinak si uženeš smrt.“

Ocel rozvázal kožený provázek a rozpustil si mohutnou tmavou hřívu. Oba skrytí pozorovatelé tmavé kudrny poznali. Kitiara je nosila ostříhané nakrátko, její syn naopak dlouhé, takže mu padaly na široká ramena. Přistoupil k ohni a natáhl ruce k plamenům, které mu ozářily tvář…

Jeho tvář…