Margaret Weis - Druhá generace

Karamon zalapal zhluboka a sípavě po dechu.

„Co to bylo za zvuk?“ Ocel se ostře rozhlédl.

Karamon si přitiskl ruku na ústa a odstoupil od závěsu. Tanis se neodvažoval ani dýchat a vůbec se nepohnul.

„To vítr třese rozbitým oknem,“ odvětila Sára.

„Když jsem tady byl posledně, opravil jsem ho,“ řekl Ocel a zamračil se. Udělal krok k závěsu.

„No, západka se znovu uvolnila,“ řekla Sára. „Pojď a sněz večeři, než vychladne. Za bouřky ho stejně nemůžeš opravit.“

Ocel vrhl poslední pohled na místnost se závěsem, pak se obrátil a vrátil se zpět ke krbu. Tanis se posunul, aby mohl dál sledovat, co se děje.

Ocel sebral misku a nabral si vývar a maso. Přes tvář mu přelétl zmatený výraz. Přičichl k misce.

Tanis zavrtěl hlavou, ukázal na obývací pokoj a varoval Karamona, ať se připraví. Kdyby zastihli mladíka nepřipraveného, možná by měli šanci.

Ocel zvedl lžíci k ústům, okusil vývar, zašklebil se a vylil obsah misky zpátky do kotlíku.

Sára na něj vyděšeně pohlédla. „Co… co se děje?“

„,Sněz večeři, než vychladne,’“ zopakoval Ocel. Laskavěji škádlil a napodoboval její hlas. „Matko, musel bych to jídlo postavit ven na déšť, aby bylo ještě studenější. Není uvařené!“

„Já… omlouvám se, drahý.“

Sára ochabla úlevou stejně jako Tanis. Ale dělal si o ni starosti. Třásla se a tvář měla popelavou. Ocel si toho musel všimnout.

„Co je, matko?“ zeptal se opět vážným hlasem. „Co se děje? Slyšel jsem, že jsi byla dneska v noci venku. Co jsi dělala?“

„Já… letěla jsem pro zvědy… na pevninu…“

„Na pevninu!“ Ocel se zamračil. „Pro zvědy! Není to bezpečné, matko. Příliš riskuješ. Promluvím s lordem Ariakanem…“

„To je v pořádku, Oceli,“ řekla Sára a opět se ovládla. „Nerozkázal mi to. Já se sama nabídla. Buď jsem to mohla udělat sama, nebo pustit do sedla Bouře někoho cizího. To jsem nemohla dovolit. Víš, jak dokáže být náladová.“

Sára se obrátila k mladíkovi zády, vzala do ruky pohrabáč a prohrábla oheň.

Ocel ji sledoval s temným, zamyšleným výrazem. „Připadá mi divné, že mluvíš o zvědech, matko. Nemyslel jsem, že jsi naší věci tak oddaná.“

Sára ustala v práci. „Nejde mi o vaši věc, Oceli,“ řekla tiše s pohledem upřeným do plamenů. „To dobře víš. Dělám to pro tebe.“

Ocel ohrnul ret. Najednou se tvářil tvrdě a chladně. Tanis ten výraz znal. A stejně tak i Karamon. Velký muž se připravil skočit.

„Ty převážíš zvědy kvůli mně, matko?“ Ocelův hlas zněl posměšně a podezřívavě.

Sára odhodila pohrabáč na kameny, postavila se a otočila k synovi. „Jednoho dne, Oceli, vyrazíš do války. Nezáleží na tom, jestli s tím souhlasím. Udělám všechno pro to, abys byl v bezpečí.“ Sepnula ruce. „Ach, synu! Ještě to zvaž! Neskládej slib! Neodevzdej duši…“

Mladík se zatvářil podrážděně. „O tom už jsme mluvili, matko…“

Sára se k němu vrhla a objala ho. „Nemyslíš to vážně, Oceli! Já to vím! Nemůžeš odevzdat duši Jejímu temnému Veličenstvu…“

„Nevím, co tím chceš říct, matko,“ odsekl Ocel a vytrhl se z matčina objetí.

„Ano, víš. Pochybuješ.“ Ztišila hlas a poněkud nervózně vyhlédla z okna do upršeného úsvitu. „Já to vím. Proto jsi čekal tak dlouho, než ses rozhodl. Nedovol Ariakanovi, aby tě přinutil.

„Je to moje rozhodnutí, matko!“ Ocelův hlas byl ostrý jako nůž. „Říkáš, že se blíží válka. Myslíš, že chci vyrazit do bitvy pěšky v čele jednotky hobgoblinů, když muži, kteří jsou sotva z poloviny tak schopní jako já, budou bojovat na dracích a získají čest a slávu? Složím slib a budu sloužit Temné královně, jak jen budu moct. A moje duše je jen má. A zůstane to tak. Nepatři žádnému člověku ani bohyni.“

„Ještě ne,“ řekla Sára.

Ocel neodpověděl. Odstrčil ji stranou, přešel místnost a zadíval se do kotlíku.

„Už se to dá jíst? Umírám hlady.“

„Ano,“ řekla Sára a povzdychla si, „už je to horké. Sedni si.“

Znělo to tak nešťastně, že se zdráhavě, lítostivě rozhlédl. „Ty se posaď, matko. Vypadáš vyčerpaně.“

Uctivě a pozorně odvedl Sáru k židli, kterou jí podržel. Sára na ni klesla a zadívala se na něj tesklivýma očima. Mladíka zjevně její tichá prosba zneklidnila. Zprudka se odvrátil. Nabral polévku do dvou misek a před každého postavil jednu.

Sára hleděla do té své.

Ocel začal jíst se zdravou chutí. Tanis si ulehčené oddechl a zaslechl, jak Karamon udělal totéž. Za jak dlouho začne lektvar působit?

„Nejíš,“ poznamenal Ocel.

Sára ho sledovala. Ruce pod stolem měla sevřené v pěst. „Oceli,“ řekla zvláštním hlasem, „proč ses mě nikdy nezeptal na otce?“

Mladík pokrčil rameny. „Možná jsem pochyboval, že víš, kdo to byl.“

„Tvá matka mi řekla, kdo jím byl.“

Ocel se zazubil. Jeho pokřivený úsměv s sebou přinesl tak živé, bolestivé vzpomínky, až Tanis musel zavřít oči.

„Kitiara ti řekla to, co si myslela, že bys chtěla slyšet, matko. To je v pořádku. Ariakan mi řekl o Kitiaře úplně všechno. Taky mi pověděl, kdo byl můj otec,“ dodal Ocel věcně.

„Opravdu?“ užasla Sára. Ruce v klíně se přestaly hýbat.

„No, neřekl mi jeho jméno.“ Ocel jedl dál. „Ale všechno ostatní.“

Zatraceně, ten lektvar působí opravdu pomalu! pomyslel si Tanis.

„Ariakan říkal, že otec byl statečný válečník,“ pokračoval Ocel, „čestný muž, který položil život za věc, které věřil. Ale Ariakan mě varoval, že se nikdy nesmím dozvědět jeho jméno. ,Kdyby ses dozvěděl pravdu, byl bys proklet.‘ Zní to sice divně, ale Ariakan je, jak sama víš, romantik…“

Ocelovi vypadla lžíce z necitlivých prstů. „Co to…“ Zamrkal a dotkl se rukou čela. „Cítím se tak divně…“

Zadíval se na matku. Zhluboka se nadechl. Pokusil se postavit, ale zavrávoral. „Co… jsi udělala? Zrádkyně. Ne, nedovolím…“

Naklonil se vpřed a natáhl třesoucí se ruku, pak dopadl na stůl, až se misky rozlétly. Naposledy se pokusil chabě vstát, pak se v bezvědomí zhroutil.

„Oceli!“ Sára se nad ním naklonila a shrnula mu tmavé, kudrnaté vlasy z pohledné, přísné tváře. „Ach, synu.

Tanis vyběhl zpoza závěsu a Karamon mu byl v patách.

„Je v bezvědomí a vypadá to, že to tak ještě nějakou dobu zůstane. No, Karamone, co myslíš?“ Tanis se na mladíka pozorně zadíval.

„Nepochybuji o tom, že je to Kitin syn.“

„Ano, to máš pravdu,“ souhlasil Tanis tiše. „A otec?“

„Nevím.“ Karamon nakrčil soustředěně tvář. „Mohl by jím být Sturm. Když jsem ho poprvé uviděl, skoro jsem si myslel, že to je Sturm. Já… šokovalo mě to! Ale potom jsem v něm viděl jen Kit.“ Velký muž zavrtěl hlavou. „Aspoň mu v žilách nekoluje žádná elfská krev.“

Tanis si to vlastně nikdy nemyslel. A proto ho překvapilo, že jedné jeho části se sice ulevilo… ale ta druhá byla zklamaná.

„Ne, není to můj syn, to je jisté,“ řekl Tanis nahlas Karamonovi. „Stejně jsem to nepovažoval za pravděpodobné. Ariakan by ho možná přijal, i kdyby v sobě měl elfskou krev — koneckonců existují i temní elfové — ale pochybuji o tom. Myslíte, že Ariakan zná pravdu?“ Tanis pohlédl tázavě na Sáru.

„Snad. Možná proto nikdy neřekl Ocelovi jméno jeho otce, varoval ho, aby se neptal, a dodal babskou povídačku o kletbě.“