Margaret Weis: Druhá generace

„Copak si nepamatuješ…“

„Karamone, byla jsem malá holka, když jste s Raistlinem a s ostatními odešli z Útěšína. A nikdo z vás nikdy nevyprávěl o tom, co se během těch pěti let stalo.“

„Pravda, nikdy jsme o cestách nemluvili,“ řekl Karamon pomalu a přemýšlel. „Pátrali jsme po pravých bozích, to byl náš cíl. Ale když se teď ohlédnu zpátky, vidím, že jsme hledali sami sebe. Jak by někdo dokázal takovou cestu popsat? A tak jsme mlčeli, ukryli příběhy v srdcích a nechali vypravěče, kteří touží jen po kousku oceli, ať si vypráví, co chtějí.“

Dlouze a přísně se na Sáru zadíval. Hleděla upřeně do hrnku s čajem, který jí vychladl v rukách.

„Přiznávám, že nemám důkaz. Tedy,“ opravila se, „mám důkaz, ale nedokážu vám ho v tuto chvíli předložit.“

Vzdorovitě zvedla hlavu. „Do této chvíle jste mi věřili.“

„Já už nevím, čemu věřit,“ řekl Karamon těžce. Vstal a odešel ke krbu.

„Řekne mi někdo, co se děje? Jak se dítě jmenuje?“ obořila se na ně Tika podrážděně.

„Ocel,“ odvětila Sára. „Ocel Ostromeč.“

„Ať nás bohové ochrání!“ zalapala Tika po dechu. „Ale to by znamenalo… Jak podivný původ! Požehnaný Paladine!“ Postavila se a s hrůzou se zahleděla na Karamona. „Zabila ho! Kitiara zabila otce svého syna!“

„Tomu nevěřím,“ prohlásil Karamon těžkým hlasem. Zastrčil si ruce do kapes kalhot a podrážděně kopl do polena, které hrozilo, že se skulí z roštu v krbu, a vyslal tak spršku jisker vzhůru komínem. „Sturm Ostromeč byl rytíř — alespoň duší, když už ne podle pravidel Řádu. Nikdy by…“ Karamon se odmlčel a tvář mu zrudla. „No, neudělal by to.“

„Ale byl to také muž. Mladý muž,“ namítla Sára jemně.

„Neznala jste ho!“ zakřičel Karamon vztekle.

„Ale později jsem ho poznala. Poslechnete si zbytek mého příběhu?“

Tika položila manželovi ruku na statné rameno. „,I když si zacpeš uši, pravdu neumlčíš,’“ pronesla elfské pořekadlo.

„To sice ne, ale zavřu tak upovídané huby,“ zabručel Karamon. „Povězte: Je dítě ještě naživu?“

„Ano, váš synovec žije,“ odvětila Sára klidně, ale výraz měla smutný a ustaraný. „Je mu dvacet čtyři let. Právě kvůli němu jsem přišla.“

Karamona bolelo u srdce, a tak si zhluboka povzdychl. „Tak tedy pokračujte.“

„Jak jste říkal, Kitiara a mladý rytíř opustili Útěšín a vydali se na sever. Pátrali po zprávách o svých otcích, kteří byli oba Solamnijští rytíři, takže se zdálo logické, že cestují spolu. I když podle toho, co jsem slyšela, nebyli zrovna dobrý pár.

Už od začátku to mezi nimi neklapalo. Každý se vydal pátrat z jiného důvodu. Sturmova výprava byla posvátná. Vydal se hledat otce, který byl příkladným rytířem. Pro Kit to bylo jiné. Věděla, nebo alespoň tušila, že jejího otce v hanbě vyloučili z Řádu. Možná se s ním dokonce setkala. Ale něco ji určitě přitahovalo k armádám Temné královny, které se začaly potají shromažďovat na severu.

Kit zpočátku považovala mladého Ostromeče s jeho vážnou oddaností a náboženským zápalem za zábavného. Ale to netrvalo dlouho. Brzy ji začal nudit. A pak nesmírně dráždit. Odmítal přespávat v hospodách, protože tvrdil, že jsou místem hříchu. Každou noc trávil v obřadních modlitbách. Ve dne jí vyčítal její hříchy. Možná by to dokázala snést, ale rytíř pak udělal hrozivou chybu. Rozhodl se ujmout velení.

To Kitiara nemohla dovolit. Znal jste ji. Vždy musela mít všechno pod kontrolou.“ Sára se smutně usmála. „Těch pár měsíců, které strávila v mém domě, o všem rozhodovala. Jedly jsme to, co chtěla. Na procházku jsme šly až tehdy, když se jí chtělo.

,Sturm mě příšerně rozčiloval,’ řekla mi Kit o několik měsíců později a oči se jí přitom zablýskly. ,Já byla starší a zkušenější válečník. Pomohla jsem ho vycvičit! A on měl tu drzost rozkazovat mi!’

Kdokoli jiný by prostě řekl: ,Podívej, příteli, nevycházíme spolu. Nefunguje to. Každý si půjde svou cestou.’ Ale Kitiara ne. Chtěla Sturma zlomit, udělit mu lekci, ukázat, kdo je silnější. Napřed ho prý chtěla vyprovokovat k souboji a porazit ho se zbraní v ruce. Ale pak se rozhodla, že by to nebylo dostatečně pokořující. Atak vymyslela příhodnou pomstu. Rozhodla se mladému rytíři dokázat, že se jeho upjatost při první ráně roztříští. Rozhodla se ho svést.“

Karamon stiskl pevně čelist a tvář mu ztuhla. Přesunul svoji velkou váhu neklidně z jedné nohy na druhou. Toužil Sářina slova odmítnout, ale znal dobře Kitiaru i Sturma a viděl až příliš jasně, k čemu mezi nimi došlo.

„Snaha svést Ostromeče se pro Kit stala hrou a dodala vzrušení výpravě, kterou považovala za nudnou a jednotvárnou. Víte, jak okouzlující dokázala vaše sestra být, když chtěla. Přestala se se Sturmem hádat. Předstírala, že bere vážně vše, co říkal a dělal. Obdivovala ho a chválila. Sturm byl čestný, idealistický a možná trochu nafoukaný, koneckonců byl mladý, a začal si myslet, že divokou ženu zkrotil a ukázal jí cestu k dobru. Nepochybuji o tom, že se do ní i trochu zamiloval. A v tu chvíli ho začala svádět.

Ubohý mladý rytíř musel s vášní dlouho bojovat. Přísahal dodržovat cudnost až do svatby, ale byl jen člověk s horkou mladickou krví. V jeho věku se zdá, že tělo jedná z vlastní vůle a strhává zdráhavou duši s sebou. Kitiara byla v těchto věcech velmi zkušená. Naivní rytíř nebyl. Pochybuji, že chápal, co se s ním děje, a pak bylo příliš pozdě a on už nedokázal vášeň ovládnout.“

Sára ztišila hlas. „Jednoho večera se opět modlil a právě ten okamžik si

Kitiara zvolila. Kdyby se jí podařilo svést ho a odvrátit jeho myšlenky od boha, její pomsta by byla dokonána.

A také to udělala.“

Sára zmlkla. Všichni tři mlčeli. Karamon hleděl bezútěšně do skomírajícího ohně. Tika kroutila v rukou zástěru.

„Příštího rána rytíř pochopil,“ pokračovala Sára. „Byl přesvědčený, že spáchali hřích, a odhodlaný udělat vše, co bylo v jeho silách, aby ho napravil. Požádal ji, aby se za něj provdala. Kitiara se mu vysmála. Zesměšnila ho, jeho přísahu i víru. Pověděla mu, že všechno byla jen hra. Nemilovala ho. Vlastně jí byl odporný.

Dosáhla svého cíle. Zlomila ho a pokořila, přesně jak doufala. Posmívala se mu a týrala ho. A pak ho opustila.

Pověděla mi, v jakém byl stavu,“ řekla Sára. „Jako bych mu do srdce vrazila oštěp. Až příště takhle zbledne, pohřbí ho!’„

„Zatraceně, Kit,“ zaklel Karamon tiše. Zabušil pěstí do zděného krbu. „Zatraceně!“

„Tiše, Karamone!“ napomenula ho Tika. „Je mrtvá. Kdo ví, jak hrozivý trest teď podstupuje?“

„Ať už jsou její muka jakkoli strašná, nejsem si jistá, jestli to stačí,“ řekla Sára tiše. „Taky jsem byla mladá a idealistická. Dokážu si představit, jak se ten ubohý muž musel cítit. Pokusila jsem se to říct Kitiaře, ale ona se rozzlobila. ,Zasloužil si to,’ tvrdila. A nakonec se on pomstil jí. Tak se dívala na své těhotenství — jako na jeho pomstu. A proto mě přiměla slíbit, že nikdy nikomu neřeknu, kde je otcem dítěte.“

Karamon se pohnul. „Tak proč mi to říkáte? Copak na tom ještě záleží? Pokud je to pravda, pak by bylo lepší na vše zapomenout. Sturm Ostromeč byl dobrý muž. Žil a zemřel pro ideály své i rytířstva. Pojmenoval jsem po něm syna. Nedovolím, aby někdo jeho jméno zneuctil.“ Tvář mu potemněla. „O co vám jde? O peníze? Nemáme moc, ale.