Margaret Weis: Druhá generace

Klepání se ozvalo znovu, tentokrát hlasitěji, a hlas zavolal: „Hostinský? Omlouvám se, že obtěžuji tak pozdě, ale jsem sama a zoufalá.“

„Je to žena,“ řekl Karamon a Tika poznala, že prohrála.

Možná — ale jen možná — by manžela přesvědčila, aby nechal za studené noci hledat jiný hostinec muže, ale ženu nikdy, obzvláště když cestovala sama.

Ale stejně se jen tak nevzdala. „A co dělá žena tak pozdě v noci venku sama? Vsadím se, že nemá za lubem nic dobrého.“

„Ale no tak, Tiko,“ začal Karamon loudivým hlasem, který tak dobře znala. „To neříkej. Možná chtěla navštívit nemocného příbuzného a na cestě ji zastihla noc, nebo.

Tika zapálila svíčku. „Tak dobrá. Otevři.“

„Už jdu,“ zakřičel velký muž. Vyrazil ke dveřím, ale zastavil se a pohlédl na manželku. „Měla bys přihodit poleno na oheň v kuchyni. Možná má hlad.“

„Tak pojí studené maso a sýr,“ vyštěkla Tika a praštila svíčkou o stůl.

Tika měla rusé vlasy, a ačkoli s léty prošedivěly a zjemněly, její výbušná povaha se nijak nezměnila. Karamon nechal teplé jídlo být.

„Určitě bude strašně unavená,“ řekl a doufal, že tak choť uklidní. „Asi půjde hned do pokoje.“

„Pcha!“ odfrkla si Tika. „Tak otevřeš, nebo ji necháš venku zmrznout?“ rozhodila rukama a zamračila se na manžela.

Karamon se začervenal, sklonil hlavu a pospíšil si s otvíráním.

Ve dveřích stála žena. Někoho takového však manželé neočekávali, a dokonce i dobrosrdečný Karamon začal při pohledu na ni přemýšlet, jestli ji vpustit dovnitř, nebo ne.

Zena měla na sobě těžký plášť a boty a podle přílby a rukavic byla dračí jezdkyně. To samo o sobě nebylo nic neobvyklého; v těchto dnech navštěvovala Útěšín spousta dračích jezdců. Ale její přilba, plášť a rukavice byly tmavě modré a černě zdobené. Ve světle se na kožených kalhotách a černých botách leskly modré šupiny.

Jezdkyně modrého draka.

Někoho takového v Útěšíně neviděli už od války, a to z dobrého důvodu. Kdyby ji zahlédli za denního světla, ukamenovali by ji. Nebo alespoň zajali a uvěznili. I dnes, dvacet pět let po válce, si lidé v Útěšíně dobře pamatovali modré draky, kteří spálili jejich domy, srovnali město se zemí a zabili mnoho lidí. A stále tady žili lidé, kteří ve Válce kopí bojovali — jako Karamon a Tika — a vzpomínali si na nenáviděné modré draky a jejich jezdce, sluhy Královny temnot.

Oči ve stínu modré přilby se na Karamona klidně zahleděly. „Máte volný pokoj, hostinský? Urazila jsem dlouhou cestu a jsem vyčerpaná.“

Hlas, který k nim zpoza masky doléhal, zněl teskně, unaveně… a nervózně. Žena se držela ve stínech u dveří. Zatímco čekala na Karamonovu odpověď, ohlédla se dvakrát přes rameno, ale ne na zem, nýbrž na nebe.

Karamon se obrátil k ženě. Tika dokázala dobře odhadnout povahu — tolik lidi milovala, že to pro ni bylo snadné. Krátce kývla.

Karamon ustoupil a pokynul jezdkyni, ať vstoupí. Naposledy se ohlédla přes rameno a rychle vklouzla dovnitř, držela se přitom z dosahu přímého světla. Karamon také vyhlédl ven ze dveří, teprve potom je zavřel.

Nebe bylo jasně osvětlené; rudý a stříbrný měsíc se k sobě přiblížily a za pár dní si budou ještě blíž. Někde tam nahoře byl i černý měsíc, který viděli jen ti, kdo uctívali Temnou královnu. Tato nebeská tělesa vládla třem silám: dobra, zlu a rovnováze mezi nimi.

Karamon zabouchl dveře a zasunul těžkou závoru. Žena sebou při zadunění závory trhla. Pokusila se rozepnout sponu, která jí přidržovala plášť — velkou perleťovou brož, jež v šeru svíčkou ozářeného hostince vydávala slabou, strašidelnou záři. Ruce se jí tak třásly, že upustila brož na podlahu. Karamon se sklonil, aby ji zvedl. Žena se rychle pohnula, aby mu v tom zabránila, a pokusila se ji schovat.

Karamon se zarazil a zamračil. „Divná ozdoba,“ řekl a otevřel ženě ruku, aby si ji mohla prohlédnout i Tika. Když se na brož zahleděl, zjistil, že nemá chuť se jí dotknout.

Tika se na brož zadívala. Stiskla pevně rty. Možná ji napadlo, že ji neomylná schopnost rozpoznat povahu konečně zradila. „Černá lilie.“

Černá, voskovitá květina se čtyřmi špičatými okvětními lístky a krvavě rudým středem. Podle elfských legend roste černá lilie na hrobech těch, kdo zemřeli násilnou smrtí. Vyrůstá prý ze srdcí zavražděných, a když ji někdo ulomí, stonek krvácí.

Dračí jezdkyně rychle ucukla a schovala brož do černé kožešiny, která lemovala její plášť.

„Kde jste nechala draka?“ zeptal se Karamon ponuře.

„Schovala jsem ji v údolí kousek odsud. Nemusíte se bát, hostinský. Poslouchá mé rozkazy a je mi naprosto věrná. Nikomu neublíží.“ Žena si sundala modrou koženou helmu, která jí během letu chránila obličej. „Dávám vám své slovo.“

Jakmile si sundala přilbu, děsivá, strašlivá dračí jezdkyně zmizela. Místo ní před nimi stála žena asi středních let, ačkoli při pohledu na ni bylo těžké odhadnout její věk. Tvář jí zvrásnil spíše žal než stáří. Spletené vlasy jí zjevně předčasně zešedivěly. Oči neměla kruté, tvrdé a bezcitné jako ti, kdo slouží Takhisis, nýbrž něžné, smutné… a vyděšené.

„A my vám věříme, má paní,“ řekla Tika a vzdorovitě pohlédla na mlčícího Karamona — ačkoli musela přiznat, že si velký muž takový pohled nezasloužil.

Karamon vždy reagoval pomalu, ale ne protože by byl tupý (to si o něm v mládí mysleli dokonce i nejlepší přátelé), nýbrž proto, že zvažoval každou novou nebo neobvyklou událost ze všech možných úhlů. Díky takovému přemítám jednal zdrženlivě, což bystré přátele (včetně manželky) nesmírně rozčilovalo. Ale Karamon odmítal jednat ukvapeně a díky tomu často přicházel na úžasná odhalení.

„Chvějete se, má paní,“ dodala Tika, zatímco manžel jen stál a hleděl do prázdna. Tika ho nechala být. Věděla, že muž přemýšlí. Přitáhla ženu blíž ke krbu. „Posaďte se. Přiložím na oheň. Dala byste si něco horkého k snědku? Za chvilku mám rozdělaný oheň v kuchyni…“

„Ne, děkuji. Nedělejte si starosti s ohněm. Netřesu se zimou.“ Poslední slova pronesla tichým hlasem. Na lavici spíše dopadla, než dosedla.

Tika odložila pohrabáč, kterým prohrábla ohniště. „Co se děje, má paní? Unikla jste z nějakého hrozivého žaláře, že? A pronásledují vás.“

Žena zvedla hlavu a užasle se na Tiku zadívala, pak se pousmála. „Skoro jste uhádla. Je to na mně tak vidět?“ Dotkla se rozechvělou rukou vrásčité, bledé tváře.

„Manželi.“ Tika se hbitě postavila. „Kde máš meč?“

„Co?“ Karamon sebou trhl, jak se probral ze zamyšlení. „Cože? Meč?“

„Probudíme šerifa. Zburcujeme milici. Nebojte, má paní.“ Tika se pustila do rozvazování zástěry. „Neodvedou vás zpátky…“

„Počkejte! Ne!“ Zdálo se, že shon, který kvůli ní nastal, ženu vyděsil víc než nebezpečí, které jí hrozilo.

„Zastav na chvíli, Tiko,“ řekl Karamon a položil manželce ruku na rameno. Vždy, když promluvil tímto tónem, tvrdohlavá žena poslouchala. „Klid.“

Obrátil se k dračí jezdkyni, která poplašeně vyskočila na nohy. „Nebojte, má paní. Pokud nebudete chtít, nikomu neřekneme, že jste tady.“

Žena si ulehčené oddechla a klesla zpátky na lavici.

„Ale, miláčku…“ začala Tika.