John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Vidíte tedy, že Bilbo nakonec přišel po jediné schůdné cestě, která tam zbývala. Snad by bylo pana Pytlíka, když se tak třásl na sudech, trochu utěšilo, kdyby byl věděl, že zpráva o tom, co výpravu potkalo, už dostihla Gandalfa v dalekých krajích, nadělala mu veliké starosti, a že se čaroděj, poněvadž už vlastně končí se svou tamější záležitostí (která nepatří do našeho vyprávění), chystá vyhledat Thorinovu družinu. Jenomže tohle Bilbo nevěděl.

Věděl pouze, že řeka pokračuje stále dál, zdánlivě donekonečna, že on sám má hlad a ohavnou rýmu a že se mu nelíbí, jak se na něj Hora hrozivě mračí, pořád blíž a blíž. Po nějakém čase se však řeka stočila víc k jihu a Hora opět ucouvla, až konečně pozdě odpoledne vplynula řeka do skalnatého koryta a soustředila všechny své roztoulané vody do hlubokého a prudkého proudu, takže uháněli velikou rychlostí.

Po západu slunce se Lesní řeka dalším obloukem k východu vrhla do Dlouhého jezera. Vlila se tam širokým ústím s kamenitými útesy po obou stranách, u jejichž paty byly hromady štěrku. Dlouhé jezero! Bilbo si nikdy nepředstavoval, že by nějaká vodní rozloha s výjimkou moře mohla působit tak mohutně. Jezero bylo tak široké, že se protější břeh zmenšoval dálkou, ale tak dlouhé, že jeho severní konec, směřující k Hoře, nebyl v dohledu vůbec. Bilbo věděl jenom z mapy, že daleko tím směrem, kde se už třpytily hvězdy Velkého vozu, vtéká do té rozlohy Bystrá řeka z Dolu a společně s Lesní řekou naplňuje hlubokými vodami jezero, které kdysi určitě bylo prostorným a hlubokým skalnatým údolím. Na jižním konci spojené vody opět vytékaly, vrhaly se dolů vysokými vodopády a hnaly se pryč do neznámých končin. Řev vodopádů bylo slyšet tichým večerem jako vzdálené hřmění.

Nedaleko od ústí Lesní řeky leželo podivné město, o kterém slyšel Bilbo mluvit v královských sklepech.

Nebylo postaveno na břehu, ačkoli i tam stálo pár budov a chatrčí, nýbrž přímo na hladině jezera, a před vířením vlévající se řeky bylo chráněno skalnatou výspou, která vytvářela klidný záliv. Mohutný dřevěný most vybíhal k obrovským kůlům z pralesních stromů, na nichž bylo vybudováno rušné dřevěné město, nikoli město elfů, nýbrž lidí, kteří si dosud troufali žít tady, ve stínu vzdálené dračí hory. Obchod se zbožím, které bylo dopravováno proti proudu velké řeky z jihu a převáženo povozy kolem vodopádů do jejich města, jim pořád ještě vynášel, ale za slavných dávných časů, kdy na severu kvetlo bohaté město Dol, i zdejší měšťané bývali zámožní a mocní, měli na vodách celé flotily člunů, z nichž některé byly plné zlata a jiné plné válečníků ve zbroji, a docházelo k válkám a k činům, ze kterých teď zbyly už jen legendy. Kdykoli poklesla hladina jezera suchem, bylo dosud vidět podél pobřeží trouchnivějící kůly, na nichž kdysi stávalo větší město.

Ale na to všechno se už lidé málo pamatovali, třebaže někteří dosud zpívali staré písně o králích trpaslíků pod Horou, o Throrovi a Thrainovi z rodu Durinova, o příchodu draka i o pádu pánů z Dolu. Někteří zpívali také o tom, že Thror a Thrain se jednoho dne vrátí, že horskou bránou poteče v řekách zlato a celý kraj se rozezní novými zpěvy a novým smíchem. Tahle příjemná legenda však příliš neovlivňovala jejich běžnou každodenní práci.

Sotvaže se vor ze sudů objevil v dohledu, od kůlů města vyjely čluny a ozvaly se hlasy na pozdrav vorařům. Z člunů jim hodili lana, opřeli se do vesel a brzy vytáhli vor z proudu Lesní řeky a dovlekli jej kolem vysoké skalnaté výspy do malého zálivu Jezerního města. Tam jej připoutali k břehu nedaleko předmostí velkého mostu. Zanedlouho měli přijet lidé z jihu a odvézt si část soudků s sebou, kdežto jiné naplnit zbožím, které přivezou pro další dopravu proti proudu do domova lesních elfů. Prozatím nechali sudy přivázané a elfí voraři i veslaři z člunů šli hodovat do města.

Byli by pořádně překvapeni, kdyby byli viděli, co se dálo na pobřeží, jakmile odešli a noční tma zhoustla. Bilbo napřed odřízl jeden sud, dostrkal jej na břeh a otevřel. Zevnitř se ozvalo sténání a vylezl nešťastný trpaslík. Z ucouraných vousů mu čouhala mokrá sláma, a byl tak zmořený a ztuhlý, tak pohmožděný a plný modřin, že mohl sotva stát a doklopýtat mělkou vodou na břeh, kde se s úpěním svalil a zůstal ležet. Tvářil se tak vyhladověle a divoce jako pes, kterého týden zapomněli přivázaného u boudy. Byl to Thorin, ale poznali byste ho jenom podle jeho zlatého řetízku a podle barvy jeho blankytné kapuce, teď špinavé a uválené, s umolousaným stříbrným střapcem. Trvalo mu chvíli, než se vůči hobitovi vůbec vzmohl na zdvořilé slovo.

„No, jste živý, nebo mrtvý?“ vybafl na něj Bilbo docela dopáleně. Snad zapomněl, že se ve srovnání s trpaslíky aspoň jednou dobře najedl, že mohl volně pohybovat rukama, nemluvíc ani o větším přídělu vzduchu. „Jste pořád ještě ve vězení, nebo jste volný? Jestli se chcete najíst a jestli chcete pokračovat v tomhle bláznivém dobrodružství — koneckonců je to váš podnik, a ne můj -, měl byste si rozcvičit ruce a namasírovat nohy a pokusit se mi pomoct ven s ostatními, dokud k tomu je příležitost!“

Thorin ovšem viděl, že je to rozumná řeč, a tak ještě párkrát zahekal, ale pak vstal a pomohl hobitovi, jak jen mohl. Měli před sebou obtížnou a protivnou práci: cachtat se ve studené vodě a najít potmě ty pravé sudy. Klepáním zvenčí a voláním objevili jenom šest trpaslíků, kteří byli schopni odpovědět. Vybalili je a pomohli jim na břeh, kde zachránění s úpěním a sténáním zůstali sedět nebo ležet; byli tak promáčení a potlučení a zkroucení křečí, že si zatím sotva uvědomovali své vysvobození a nemohli patřičně poděkovat.

Dvalin s Balinem byli nejvíc zubožení, takže ani nemělo smysl žádat je o pomoc. Bifur s Bofurem byli méně pohmoždění a také sušší, jenomže si lehli a nechtěli nic dělat. Ale Fili a Kili, kteří byli mladí (na trpaslíky) a byli pečlivěji zapakováni do spousty slámy v menších soudkách, vylezli víceméně s úsměvem, pouze s několika málo modřinami, a ztuhlost je brzy přešla.

„Doufám jen, že nikdy neucítím vůni jablek,“ řekl Fili. „Moje bečka jí byla zrovna prosáklá. Čichat v jednom kuse jabka, když se jeden může sotva pohnout a je mu zima a zle z hladu, to je k zbláznění! Dokázal bych teď sníst všechno na světě, a jíst třeba celé hodiny, jenom ne jabko!“

S ochotnou pomocí Filiho a Kiliho Thorin s Bilbem konečně objevili zbytek společnosti a dostali je ven. Chudák tlustý Bombur buď spal, nebo byl v bezvědomí; Dori, Nori, Ori, Oin a Gloin se nalokali příliš vody a zdáli se jen napolo živí, a tak je museli vynést jednoho po druhém na břeh a bezmocné je složit na zem.

„No, tak jsme zase pohromadě,“ prohlásil Thorin. „A podle mého názoru za to máme co děkovat svým hvězdám a panu Pytlíkovi. Určitě má právo očekávat naše díky, třebaže bych byl radši, kdyby byl mohl obstarat pohodlnější dopravní prostředek. Přesto však — všichni jsme vám zase jednou velice k službám, pane Pytlíku. Rozhodně vám budeme jaksepatří vděční, až se nakrmíme a zotavíme. Ale co máme dělat teď?“

„Navrhuju vypravit se do Jezerního města,“ řekl Bilbo. „Co jiného můžeme dělat?“

Nic jiného se ovšem navrhnout nedalo, a tak Thorin, Kili, Fili a hobit nechali ostatní ležet a vykročili po břehu k velkému mostu. Na jeho počátku byly sice stráže, ale nehlídaly nijak pečlivě, poněvadž už uteklo hodně času od těch dob, kdy toho bylo opravdu zapotřebí. Až na občasné hašteření o poplatky za plavbu po řece byli s lesními elfy spřáteleni. Jiné kmeny žily daleko, a někteří mladší lidé ve městě otevřeně pochybovali i o existenci draka v Hoře a posmívali se starochům a kmotrám, kteří tvrdili, že ho zamlada viděli létat po obloze. Za takových okolností není divu, že strážní popíjeli a smáli se u ohně ve své strážnici a neslyšeti hluk při vybalování trpaslíků ani kroky jejich čtyř zvědů. Ohromně užasli, když do dveří vstoupil Thorin Pavéza.