John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Po čtrnácti dnech začal Thorin pomýšlet na odchod. Bylo načase získat pomoc, dokud ještě ve městě trvalo nadšení. Nebylo by se vyplatilo nechat odkládáním všechno. vychladnout. Promluvil si tedy se starostou a s jeho radními a prohlásil, že musí se svou družinou vyrazit co nevidět k Hoře.

Starosta se tehdy poprvé zarazil a trochu se polekal, a začalo mu vrtat hlavou, jestli není Thorin nakonec přece jen potomek dávných králů. Nikdy ho nenapadlo, že by se trpaslíci odvážili přiblížit k Šmakovi; myslel si, že jsou podvodníci, kteří budou dříve či později odhaleni a vyhnáni. Mýlil se. Thorin byl ovšem skutečně vnuk krále pod Horou, a nikdo neví, čeho všeho se takový trpaslík odváží pro pomstu nebo pro znovuzískání svého vlastnictví.

Ale starosta vůbec nelitoval, že je nechává odejít. Jejich vydržování přišlo město draho, a jejich příchod proměnil obvyklý chod věcí v dlouhý hodokvas, při kterém podnikání vázlo. „Jen ať si jdou a otravují Šmaka a poznají, jak je přivítá!“ pomyslel si. „Zajisté, ó, Thorine, synu Thraina, syna Throrova!“ řekl nahlas. „Musíte se ujmout svého dědictví. Hodina udeřila, jak bylo dávno předpověděno. Poskytneme vám všechnu pomoc, jakou vám můžeme nabídnout, a spoléháme na vaši vděčnost, až znovu dobudete svého království.“

A tak jednoho dne — třebaže podzim už daleko pokročil, foukaly studené větry a listí rychle opadávalo — vypluly z Jezerního města tři velké čluny naložené veslaři, trpaslíky, panem Pytlíkem a mnoha zásobami. Koně a poníci byli posláni oklikou po souši, aby se s nimi setkali na předem určeném místě přistání. Starosta a jeho radní jim z velkého radničního schodiště, které vedlo dolů k jezeru, popřáli šťastnou cestu. Na nábřežích a z oken zpívali lidé. Bílá vesla se ponořila a zabrala, a oni vyrazili po jezeru k severu na poslední úsek své dlouhé pouti. Jedinou naprosto nešťastnou osobou byl přitom Bilbo.

Za dva dny doveslovali na severní konec Dlouhého jezera, vpluli do Bystré řeky a teď všichni uviděli Osamělou horu, která před nimi přísně strměla do výšky. Proud byl silný, a probíjeli se proti němu jen pomalu. Ke konci třetího dne přirazili k levému, tedy západnímu břehu a vystoupili. Zde se setkali s koňmi nesoucími ostatní zásoby a potřeby a s poníky určenými pro jejich další cestu. Naložili na poníky, co jen mohli, a ostatek uskladnili pod stanem, ale nikdo z lidí z města s nimi nechtěl zůstat ani na jednu noc tak blízko stínu Hory.

„V žádném případě, dokud se proroctví písní nevyplní!“ řekli. V téhle divočině bylo snazší věřit v draka než v Thorina. A jejich skladiště vlastně nepotřebovalo žádnou stráž, poněvadž celý okolní kraj byl vylidněný a pustý. A tak je tedy opustili i průvodci, a třebaže se už snášela noc, honem ujížděli dolů po řece i stezkami k břehům jezera.

Noc byla studená a teskná a výpravu opouštěla i kuráž. Příští den vyrazili dál. Balin a Bilbo jeli jako poslední a každý vedl těžce naloženého poníka; ostatní byli o kus napřed a hledali pomalu cestu, poněvadž tu nebyly žádné stezky. Mířili k severovýchodu, odchýlili se od Bystré řeky a čím dál víc se blížili k mohutnému ostruhovitému výběžku Hory, který jim vybíhal vstříc jižním směrem.

Byla to vyčerpávající jízda, mlčenlivá a pokradmá. Neozýval se při ní smích ani zpěv ani hra na harfy, a pýcha i naděje, které jim rozněcovaly srdce při zpěvu starých písní u jezera, teď pohasly v trmácivou zasmušilost. Věděli, že se blíží ke konci své pouti a že to-může být hrozný konec. Krajina kolem nich byla čím dál holejší a bezútěšnější, třebaže kdysi, jak jim řekl Thorin, bývala zelená a půvabná. Zřídkakde rostla tráva a zanedlouho nebyl nikde žádný strom ani keř, jenom polámané a zčernalé pahýly svědčily o těch, které dávno zmizely. Octli se v Dračí poušti, a dorazili tam na sklonku roku.

Přesto však dospěli k úpatí Hory, aniž narazili na nějaké nebezpečí nebo na nějakou jinou stopu po drakovi, než byla spoušť, kterou natropil kolem svého doupěte. Hora se před nimi temně a mlčenlivě tyčila čím dál výš. Rozbili svůj první tábor na západním úbočí velkého jižního ostrohu, který končil vyvýšeninou zvanou Havraní vrch. Na něm bývala kdysi stará strážní hláska, ale vylézt na něj se zatím neodvažovali, byl příliš na ráně. Než se vydali prozkoumat západní ostrohy Hory, aby našli skrytý vchod, na němž závisely všechny jejich naděje, Thorin poslal výzvědnou výpravu, aby propátrala kraj na jihu, kde ležela Přední brána. Vybral k tomu Balina s Filim a Kilim, a s nimi šel i Bilbo. Pochodovali pod šedivými a mlčenlivými útesy na úpatí Havraního vrchu. Řeka po širokém oblouku přes údolí Dolu se tam odvracela od Hory směrem k jezeru rychlým a hučivým proudem. Její břeh byl holý a skalnatý, vysoko a příkře se zvedal nad proud, a když se z něho podívali přes úzký vodní tok, pěnící se a tříštící mezi mnoha balvany, viděli v širokém údolí, zastíněném výběžky Hory, zešedlé trosky dávných domů, věží a hradeb.

„To je všechno, co zbylo z města Dolu,“ řekl Balin. „Úbočí Hory se zelenala lesy, a celé chráněné údolí bylo žírné a líbezné v dobách, kdy ve městě vyzváněly zvony.“ Zatvářil se při těch slovech zároveň smutně i sveřepě: byl jedním z Thorinových společníků toho dne, kdy se objevil drak.

Neodvážili se sledovat řeku o mnoho dál směrem k Přední bráně, ale došli až na konec jižního ostrohu, kde z úkrytu za jedním skaliskem mohli dohlédnout k temnému jeskyňovitému otvoru ve stěně mocného útesu mezi výběžky Hory. Odtamtud vyvěraly vody Bystré řeky a odtamtud také vycházela pára a černý dým. V pustině se nic nehýbalo, leda ty výpary a voda, a občas také přeletěl černý a zlověstný krkavec. Jediný zvuk, který bylo slyšet, bylo hučení řeky v kamenitém korytě a občas drsné zakrákání. Balin se zachvěl. „Vraťme se!“ navrhl. „Tady nemůžeme ničemu prospět! A nedívejte se na ty černé ptáky, vypadají jako špehouni zlé mocnosti.“

„Drak tedy pořád ještě žije a je tam dole v síních pod Horou — nebo se mi to aspoň zdá podle toho dýmu,“ poznamenal hobit.

„To ještě nic nedokazuje,“ odpověděl Balin, „i když nepochybuju, že máte pravdu. Ale taky mohl před nějakou dobou odejít nebo může ležet na úbočí hory a hlídat a z brány pořád ještě vychází dým a pára: všechny síně musí být plné jeho otravného puchu.“

V takových pochmurných myšlenkách, ustavičně s krákajícími krkavci těsně nad sebou, se unaveně vraceli zpátky do tábora. Teprve v červnu byli hosty v krásném domě Elrondově, a třebaže se teď podzim ploužil k zimě, ten líbezný čas jim připadal jako před mnoha a mnoha roky. Byli sami v nebezpečné pustině, bez naděje na další pomoc. Byli u konce své pouti, ale zdálo se, že nejsou o nic blíž k dokončení svého poslání. Nikomu z nich už nezbývalo příliš kuráže.

Pan Pytlík si jí kupodivu zachoval více než kdo z ostatních. Často si půjčoval Thorinovu mapu, upřeně se do ní díval a dumal nad runami a nad zprávou v měsíčních literách, kterou jim přečetl Elrond. Právě hobit přiměl trpaslíky, aby se na západních svazích pustili do nebezpečného pátrání po skrytém vchodu. Přestěhovali tedy tábor do jednoho dlouhého údolí, užšího nežli široká dolina na jihu, kam ústila brána řeky, a hrazeného nižšími ostrohy Hory. Dva z nich tady vyčnívaly z hlavního masívu k západu v dlouhých strmých hřebenech, které spadaly příkře do planiny. Na téhle západní straně bylo méně stop dračího drancování a rostlo tam trochu trávy pro jejich poníky. Z tohoto západního tábora, stíněného po celý den útesy a horskými hradbami, dokud nezačalo slunce klesat směrem k hvozdu, se den co den vypravovali ve skupinkách a namáhavě pátrali po stezkách na úbočí Hory. Jestliže byla mapa správná, musel tady někde nad útesem na počátku údolí být hledaný tajný vchod. Den co den se vraceli do tábora s nepořízenou.