John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Vypluli ven pod převislými větvemi stromů na obou březích. Bilbo by byl rád věděl, jak se daří trpaslíkům, a jestli do jejich beček nevniká moc vody. Některé z nich, které poskakovaly šerem vedle něho, se zdály ponořeny značně hloub než ostatní, a domyslel se, že právě v nich jsou trpaslíci.

„Doufám jenom, že jsem přidělal víka dost pevně!“ pomyslel si, ale zakrátko měl tolik starostí sám se sebou, že na trpaslíky pro tu chvíli zapomněl. Podařilo se mu udržet hlavu nad vodou, ale třásl se zimou a napadlo ho, jestli z toho nebude mít smrt, dřív než se na něj usměje štěstí, a jestli by neměl riskovat, pustit se sudu a pokusit se doplavat k břehu.

Štěstí se na něj opravdu usmálo zanedlouho: vířivý proud strhl několik sudů k břehu, kde na chvíli uvázly na nějakém kořenu pod vodou. Bilbo využil příležitosti, aby se vyškrábal na vršek svého sudu, dokud jej jiná zaklíněná bečka udržovala v klidu. Vydrápal se tam jako topící se krysa a lehl si s roztaženýma rukama i nohama, aby co nejlíp udržoval rovnováhu. Větřík byl chladný, ale nestudil tolik jako voda, a Bilbo jenom doufal, že se do ní neskulí zpátky, jakmile se sudy dají zase do pohybu.

Zanedlouho se skutečně znovu uvolnily a vyrazily s převalováním a vířením dál po vodě, až je strhl hlavní proud. Tam hobit zjistil, že udržet se je skutečně tak těžké, jak se obával, ale nějak se mu to podařilo, třebaže to bylo zoufale nepohodlné. Naštěstí byl hodně lehký, kdežto sud byl pořádně velký, a poněvadž do něho zatékalo, nabral už trochu vody. Stejně to však bylo jako jízda bez třmenů na břichatém poníku, který má pořád sklon vyválet se v trávě.

Tímhle způsobem se pan Pytlík konečně dostal do míst, kde stromy po obou stranách prořídly. Viděl mezi nimi bledou oblohu. Temný proud se najednou rozlil doširoka, jak vplynul do Lesní řeky, která prudce stékala dolů od královy velké brány. Matná vodní rozloha už nebyla zastíněna stromy a na její klouzající hladině tančily roztřesené zrcadlové obrazy mraků a hvězd. Potom spěchající vody Lesní řeky vrhly celý shluk sudů a beček k severnímu břehu, v němž vymlely širokou zátoku. Pod vymletými břehy tam byla štěrková náplavka, chráněná na východním konci malým mysem, vyčnívajícím z tvrdé skály. Většina sudů byla vyplavena na plochou náplavku, třebaže pár jich bylo vrženo na tu kamennou hráz.

Nahoře na březích už vyhlíželi elfové. Rychle všechny sudy dostrkali a vytáhli na náplavku, a když je spočítali, svázali je dohromady a nechali je tam do rána. Chudáci trpaslíci! Bilbo na tom teď nebyl tak špatně. Sklouzl se svého sudu, dobrodil se na břeh a pak se připlížil k několika chatrčím, které uviděl na pokraji vody. Teď už se dvakrát nerozmýšlel, jestliže se mu naskytla příležitost sáhnout bez pozvání po něčem k večeři, poněvadž k tomu byl nucen tak dlouho a poznal až příliš dobře, co je to opravdový hlad, ne pouze zdvořilý zájem o vybrané lahůdky dobře zásobené spižírny. Zahlédl také mezi stromy záblesky ohně, a ten ho náramně přitahoval, když se mu mokré a otrhané šaty studeně a protivně lepily na tělo.

Nemusím vám mnoho vykládat o dobrodružstvích oné noci, neboť se blížíme ke konci pouti na východ a dostáváme se k poslednímu a největšímu dobrodružství, takže si musíme pospíšit. Samozřejmě že s pomocí kouzelného prstenu to Bilbovi šlo napřed výborně, ale nakonec ho prozradily mokré šlápoty a crček vody, který za sebou nechával, kamkoli vkročil nebo si sedl, a také začal popotahovat, a kdekoli se chtěl schovat, upozornily na něho mocné výbuchy potlačovaného kýchání. Velmi brzy byla celá víska u řeky vzhůru, ale Bilbo unikl do lesa s bochníkem chleba, s koženým měchem vína a s paštikou, které mu nepatřily. Zbytek noci musel strávit tak mokrý, jak byl, a bez ohně, ale víno mu to ulehčilo, a skutečně si trochu zdříml na hromádce suchého listí, třebaže roční doba už značně pokročila a bylo chladno.

Probudil se obzvlášť hlasitým kýchnutím. Bylo už kalné ráno a dole u řeky se rozléhal veselý halas. Elfové dělali ze sudů vor a jejich voraři jej brzy měli splavit po proudu do Jezerního města. Bilbo znovu kýchl. Voda z něho necrčela, ale byl všecek prostydlý. Pustil se dolů, jak rychle ho jen ztuhlé nožky nesly, a podařilo se mu právě včas dostat se na sudový vor, aniž si ho ve všeobecném ruchu kdo povšiml. Naštěstí zrovna nesvítilo slunce, které by mohlo vrhnout zrádný stín, a Bilbo bohudíky dlouhou dobu ani jednou nekýchl.

Vorařská bidla mocně zabrala. Elfové v mělké vodě strkali a tlačili. Sudy svázané dohromady vrzaly a vázly.

„To je ale těžký náklad!“ bručeli někteří elfové. „Mají moc velký ponor — některé z nich nejsou vůbec prázdné. Kdyby byly vyplavaly na břeh ve dne, mohli jsme se do nich podívat“

„Teď na to není čas!“ vykřikl vorař. „Odrážíme!“

A tak konečně vypluli, napřed pomalu, dokud se nedostali kolem skalního výběžku, na kterém stáli jiní elfové a odstrkávali je bidly, a pak stále rychleji, jak je strhával hlavní proud, a tak plynuli dál a dál k jezeru.

Trpaslíci unikli z králových žalářních kobek a dostali se ven z hvozdu, ale zda živí či mrtví, to se teprve uvidí.

Jak tak pokračovali v plavení, čím dál víc se rozjasňovalo a oteplovalo. Po nějakém čase řeka zahnula kolem příkrého výběžku země, který k ní spadal z levé strany. Nejhlubší proud bublavě narážel na jeho skalnaté úpatí jako na nějaký útes. Pak náhle zůstal útes za nimi. Břehy se snížily. Stromy skončily. A Bilbovi se naskytl takovýhle pohled:

Doširoka kolem se rozvíral kraj plný vody z řeky, která se dělila a pokračovala stem křivolakých proudů nebo zůstávala stát v močálech a tůních, tečkovaných všude ostrůvky, hlavní tok řeky však vytrvale plynul dál středem. A v dálce se rýsovala Hora s temným temenem v potrhaných oblacích! Její nejbližší sousedy na severovýchod a zpustošenou krajinu, která ji s nimi spojovala, nebylo vidět. Strměla docela sama a hleděla přes bažiny k hvozdu. Osamělá hora! Bilbo putoval daleko a prošel spoustou dobrodružství, aby ji uviděl, a teď se mu pohled na ni ani v nejmenším nelíbil.

Když naslouchal řečem vorařů a dal si dohromady útržky utroušených informací, brzy si uvědomil, že má veliké štěstí, jestliže ji vidí vůbec, třeba jen z téhle dálky. Ať bylo vězení, kterým prošel, sebepochmurnější a jeho současné postavení sebenepříjemnější (nemluvíc ani o chudácích trpaslících dole v sudech), pořád ještě mu štěstí přálo víc, než by byl řekl. Rozhovory vorařů se vesměs týkaly obchodu, který se rozvíjel po vodních tocích, a vzrůstu provozu po řece, poněvadž suchozemské cesty od východu směrem k Temnému hvozdu zanikly nebo se jich přestalo užívat; nebo se mluvilo o sporech mezi Jezerními lidmi a lesními elfy o udržování Lesní řeky a jejích břehů. Zdejší kraj se hodně změnil od dob, kdy v Hoře sídlili trpaslíci, od dob, které se pro většinu zdejších obyvatel staly jen mlhavou tradicí a vzpomínkou. Změnil se dokonce i v nedávných letech, od posledních zpráv, které o něm měl Gandalf. Velké lijáky a průtrže mračen rozvodnily řeky tekoucí na východ, a také zde párkrát došlo k zemětřesení (což někteří kladli za vinu drakovi — zmiňovali se o něm s kletbami a zlověstným pokývnutím hlavy směrem k Hoře). Po obou stranách se stále víc šířily močály a rašeliniště. Stezky zmizely, právě tak jako mnohý jezdec a poutník, když se pokoušel najít tam ztracenou cestu. Elfí stezka napříč hvozdem, po které šli na Meddědovu radu trpaslíci, ústila teď v pochybný a málo užívaný konec na východním okraji pralesa; už jenom řeka představovala bezpečné spojení mezi pokrajem Temného hvozdu a planinami na severu ve stínu Hory, a řeka byla střežena králem lesních elfů.