John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Bilbo se však na věc nedíval ani zdaleka tak nadějně jako oni. Nelíbilo se mu, že mají všichni záviset na něm, a toužil, aby měl po ruce čaroděje. Ale nic naplat: oddělovala je pravděpodobně celá chmurná rozloha Temného hvozdu. Seděl a dumal a dumal, div mu hlava nepraskla, ale nic geniálního jej nenapadalo. Prsten neviditelnosti byl sice výborná věc, ale jeden nemohl stačit pro čtrnáct osob. Jenomže nakonec, jak už jste jistě uhodli, Bilbo své přátele Jenomže nakonec, jak už jste jistě uhodli, Bilbo své přátele přece jen zachránil, a teď si povíme, jakým způsobem.

Jednoho dne, když se potuloval a čenichal kolem, objevil jistou velice zajímavou věc: velká brána nebyla jediným přístupem do jeskyně. Pod nejspodnější částí paláce protékal proud, který se vléval do Lesní řeky o kus dál na východ, za příkrým srázem, v němž se otvíralo hlavní ústí do jeskyně. V místech, kde tenhle podzemní proud vytékal ze svahu kopce, byla mřížová vodní vrata. Skalnatý strop jeskyně se tam svažoval téměř až k hladině proudu, a odtamtud se až na jeho dno dala spustit padací mříž, aby každému zabránila vniknout touto cestou dovnitř či uniknout ven. Jenomže mříž bývala často zdvižena, poněvadž tudy proudil živý provoz oběma směry. Kdyby se někdo dostal po vodě dovnitř, octl by se v temném rozsochatém tunelu, vedoucím hluboko do nitra kopce, ale na jednom místě, kde probíhal pod jeskyněmi, byla část jeho stropu proražena a nahrazena velkými dubovými padacími dveřmi. Ty vedly nahoru do králových sklepů, kde stály dlouhé řady sudů a soudků, neboť lesní elfové, a zejména jejich král, měli velice rádi víno, ačkoli nikde v okolí nebyly žádné vinice. Víno, stejně jako jiné zboží, se dováželo zdaleka, buď od příbuzných elfů na jihu nebo z lidských vinic v dálných krajích.

Z úkrytu za největšími sudy objevil Bilbo padací dveře a jejich účel, a když tam tak číhal a poslouchal řeči královských služebníků, dověděl se, že víno i jiné zboží se dopravuje po řekách nebo po souši na Dlouhé jezero. Zdálo se, že tam dosud kvete jedno lidské město, postavené na mostech vyčnívajících daleko do vody na ochranu proti nepřátelům všeho druhu, zejména proti drakovi z Hory. Z Jezerního města se sudy dopravovaly po Lesní řece. Často je pouze svázali dohromady jako velké vory a poháněli je vesly nebo bidly proti proudu; někdy je nakládali na ploché pramice.

Když byly sudy prázdné, elfové je shazovali padacími dveřmi, vytáhli vodní mříž, a sudy pluly a poskakovaly po vodě, až je proud zanesl daleko po řece k jedné zátoce blízko nejvýchodnějšího okraje Temného hvozdu. Tam je všechny shromáždili, svázali dohromady a dopravili po řece zpátky do Jezerního města, které stálo poblíž ústí Lesní řeky do Dlouhého jezera.

Teď Bilbo nějakou chvíli seděl a přemýšlel o té vodní bráně, kladl si otázku, jestli by jeho přátelé nemohli uniknout tamtudy, a nakonec se mu v hlavě začal rodit zoufalý plán.

Vězňům právě přinesli večeři. Strážní dupali chodbami pryč, odnášeli s sebou pochodně a nechávali všechno ve tmě. Bilbo slyšel, jak správce královského paláce přeje veliteli dobrou noc.

„Ale teď pojď se mnou,“ řekl mu, „a ochutnej to nové víno, co právě přišlo. Budu mít dnes v noci plné ruce práce s vyklízením prázdných sudů ze sklepů, tak se napřed napijme, aby mi to šlo líp od ruky.“

„Výborně!“ zasmál se velitel stráže. „Ochutnám je s tebou, jestli je dost dobré pro králův stůl. Dneska je velký hodokvas a nehodilo by se poslat nahoru nějakou břečku.“

Když Bilbo vyslechl tahle slova, celý se roztřepetal vzrušením, neboť si uvědomil, že mu přeje štěstí a dává mu příležitost vyzkoušet ten zoufalý plán okamžitě. Šel za oběma elfy, až vešli do malého sklípku a zasedli ke stolu, na kterém stály dva pořádné korbele. Brzy začali popíjet a vesele se smát. Bilbovi přálo opravdu mimořádné štěstí. Muselo to být silné víno, aby zmohlo lesního elfa, ale tohle víno byl zřejmě opojný ročník z velkých vinic v Dorviňonu, který nebyl určen pro královy vojáky ani služebníky, nýbrž výhradně pro královskou tabuli, a také pro menší číše, než byly správcovy objemné korbele.

Velitel stráže začal brzy poklimbávat, pak si položil hlavu na stůl a tvrdě usnul. Správce ještě nějakou chvíli mluvil a smál se sám pro sebe, jako by to nepozoroval, ale brzy i jemu klesla hlava na stůl a on usnul a chrápal vedle svého kamaráda. V tom okamžiku se hobit vplížil dovnitř. Za chviličku byl velitel stráže bez klíčů a Bilbo klusal co možná nejrychleji chodbami k celám. Veliký svazek ho hrozně tížil a přes svůj prsten měl často srdce až v hrdle, poněvadž nemohl zabránit, aby klíče co chvíli hlasitě nezacinkaly a nezachřestily, z čehož se pokaždé všecek rozklepal.

Napřed odemkl Balinovy dveře a sotva byl trpaslík venku, znovu je opatrně zamkl. Můžete si představit, jak nad tím Balin užasl, ale přes všechnu svou radost, že se dostal z tísnivé kamenné kobky, chtěl zůstat stát a vyptávat se, co Bilbo hodlá podniknout, a vůbec se dovědět všechno.

„Na to teď není čas!“ umlčel jej hobit. „Musíte za mnou! Všichni se musíme držet pohromadě a neriskovat, že se rozdělíme. Buď uprchneme všichni, nebo nikdo, a tohle je naše poslední příležitost. Jestli nám na to přijdou, bůhsámví, kam vás král zavře příště, nejspíš s řetězy na rukou i na nohou. Tak se mnou, prosím vás, nediskutujte!“

Vydali se pak ode dveří ke dveřím, až Bilbův průvod narostl na dvanáct členů — a žádný z nich nebyl nijak čilý v té tmě a po tak dlouhém věznění. Bilbovi se zastavilo srdce pokaždé, když některý z nich vrazil do druhého nebo vyhekl či zašeptal ve tmě. „Čert aby vzal ten trpasličí kravál!“ pomyslel si. Ale všechno zatím klapalo a nepotkali žádné stráže. To proto, že se tu noc konal velký podzimní hodokvas, v lesích i v síních nahoře. Skoro všichni královi poddaní se veselili.

Nakonec po dlouhém bloudění dorazili k Thorinovu žaláři, hluboko dole a naštěstí nedaleko sklepů.

„Namouduši!“ podivil se Thorin, když mu Bilbo pošeptal, aby vyšel z kobky a připojil se ke svým přátelům. „Gandalf měl pravdu, jako obyčejně. Zdá se, že z vás bude znamenitý lupič, až přijde čas. Rozhodně jsme vám všichni navždycky k službám, ať už nás teď čeká cokoli. Ale co nás vlastně čeká?“

Bilbo viděl, že je načase vysvětlit jim co možná nejsrozumitelněji svůj plán, ale nebyl si vůbec jistý, jak jej trpaslíci přijmou. Jeho obavy byly oprávněné, poněvadž se jim jeho nápad vůbec nelíbil, a začali přes všechen svůj strach hlasitě reptat.

„Všichni se potlučeme a rozbijeme nacimprcampr, a k tomu se určitě utopíme,“ brumlali. „Mysleli jsme, že vás napadlo něco rozumného, když se vám podařilo zmocnit se těch klíčů. Tohle je šílenství!“

„No dobrá!“ odpověděl Bilbo, celý sklíčený, ale také jaksepatří dopálený. „Pojďte se tedy vrátit do svých útulných kobčiček, já vás tam zase zamknu a můžete si tam pohodlně sedět a vymýšlet lepší plány — jenomže nemyslím, že by se mi podařilo zmocnit se klíčů ještě jednou, i kdybych měl chuť se o to pokusit.“

Tohle byl pro ně trochu silný tabák, a tak se utišili. Nakonec ovšem museli udělat přesně to, co Bilbo navrhoval, protože bylo očividně nemožné, aby se pokusili najít cestu do hořejších síní nebo se probít skrz bránu uzavřenou kouzlem; a nemělo žádný smysl reptat v chodbách, dokud nebudou znovu chyceni. Následovali tedy hobita a vplížili se do nejspodnějších sklepů. Cesta je vedla kolem dveří, jimiž bylo vidět velitele stráže a správce paláce, jak dosud blaženě chrápou s úsměvem ve tvářích. Víno z Dorviňonu vyvolává hluboké a příjemné sny. Zítra se měl ve tváři velitele stráže objevit jiný výraz, i když se Bilbo, dříve než přešli dál, vkradl dovnitř a laskavě připjal klíče zase na jeho opasek.