John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Filimu se nějak podařilo vydrápat se na větev a pak udělal všechno, co bylo v jeho silách, aby pomohl hobitovi, třebaže mu bylo hodně zle od pavoučího jedu a od toho, jak visel většinu noci a další den celý omotaný pavučinami a mohl dýchat jenom nosem. Trvalo mu věčnost, než si ten lepkavý prevít vymnul z očí a obočí, a pokud jde o plnovous, musel si ho větší kus uříznout. Ale nakonec začali společně vytahovat na větev jednoho trpaslíka po druhém a vyprošťovat je z pout. Žádný na tom nebyl líp než Fili, a někteří na tom byli ještě hůř. Někteří mohli v rancích sotva dýchat (jak vidíte, dlouhé nosy jsou někdy užitečné) a někteří dostali větší dávku jedu.

Takovým způsobem vysvobodili Kiliho, Bifura, Bofura, Doriho a Noriho. Chudák starý Bombur byl tak vyčerpaný — protože byl nejtlustší, užil si nejvíc štípání a šťouchání -, že se prostě skutálel z větve a sletěl rovnou na zem, zaplaťpánbůh jen na hromadu listí, kde zůstal ležet. Ale když se pavouci začali vracet, ještě rozběsněnější než předtím, pořád ještě zbývalo pět trpaslíků visících na konci větve.

Bilbo se okamžitě vrhl k místu, kde větev vyrůstala z kmene, a odrážel pavouky, kteří vylezli po kmeni. Když prve zachraňoval Filiho, stáhl si prsten a zapomněl si jej znovu navléknout, takže teď všichni pavouci začali prskat a syčet:

„Teďka tě vidíme, ty hnusný skrčku! Vycucneme tě a necháme tvou kůži a kosti viset na stromě. Uf! On má to žihadlo, co? No dostaneme ho stejně a potom ho na pár dní pověsíme hlavou dolů.“

Zatímco se dálo tohle, osvobození trpaslíci vyprošťovali zbytek zajatců a přeřezávali pavučiny svými noži. Brzy byli všichni volní, jenomže nebylo jasné, co bude následovat. Minulou noc se jich pavouci zmocnili snadno, ale to bylo znenadání a potmě. Tentokrát to vypadalo na strašnou bitvu.

Bilbo si náhle všiml, že někteří pavouci na zemi se sběhli kolem starého Bombura, znovu ho svázali a vlečou ho pryč. Zařval a pustil se mečem do netvorů před sebou. Ti rychle ustoupili, a Bilbo napůl sešplhal a napůl spadl ze stromu přímo mezi pavouky na zemi. Jeho mečík pro ně byl docela nezvyklé žihadlo. Jak se míhal sem a tam! Blýskal se rozkoší, když do nich bodal. Pobil jich tak půl tuctu, než ostatní ustoupili a nechali Bombura Bilbovi.

„Pojďte dolů! Dolů!“ vykřikl hobit na trpaslíky na větvi. „Nezůstávejte tam, vždyť vás zase lapnou!“ Viděl totiž, jak pavouci lezou nahoru po všech okolních stromech a plíží se po větvích trpaslíkům nad hlavy.

Trpaslíci sešplhali, seskákali nebo spadali, jedenáct na jednu hromadu, většinou celí rozklížení a se zdřevěnělýma nohama. Konečně jich bylo pohromadě dvanáct, když počítáme i chudáka starého Bombura, kterého z jedné strany podpíral jeho bratranec Bifur a z druhé strany jeho bratr Bofur; a Bilbo skákal kolem a mával svým Žihadlem; a stovky rozzuřených pavouků na ně vyvalovaly oči všude kolem dokola i shora. Vypadalo to pěkně beznadějně.

Pak bitva propukla. Někteří trpaslíci měli nože, někteří klacky, a všichni si mohli nasbírat kameny; a Bilbo měl svou elfí dýku. Pavouci byli znovu a znovu odráženi a mnoho jich bylo pobito. Ale takhle už to nemohlo trvat dlouho. Bilbo div nepadal únavou; jenom čtyři trpaslíci se drželi pevně na nohou, a co nevidět mohli být přemoženi přesilou jako vysílené mouchy. Pavouci už kolem nich znovu začali tkát mezi stromy své sítě.

Nakonec Bilbo nemohl přijít na žádné jiné východisko než zasvětit trpaslíky do tajemství svého prstenu. Hodně ho to mrzelo, ale nic jiného se nedalo dělat.

„Já teď zmizím,“ řekl jim. „Odlákám pavouky pryč, jestli se mi to podaří, a vy se musíte držet pohromadě a utíkat opačným směrem. Tudyhle doleva, to je víceméně tam, kde jsme naposledy viděli ohně elfů.“

Bylo těžké vysvětlit jim to, když měli tak zamotané hlavy, uprostřed všeho toho křiku, bušení klacků a létajících kamenů, ale Bilbo cítil, že už nic nemůže odkládat, — kruh pavouků se svíral čím dál blíž. Najednou si navlékl prsten a k velkému úžasu trpaslíků zmizel.

Za chvíli se mezi stromy vpravo ozval pokřik: „Pabouku! Nafouku!“ a „Bubřináči s Bublinou!“ To pavouky vyvedlo náramně z míry. Přestali postupovat a někteří se pustili za hlasem. „Bubřináč s Bublinou“ je tak rozzuřili, že ztratili všechnu soudnost. V tu chvíli Balin, který pochopil Bilbův plán lépe než ostatní, vyrazil k útoku. Trpaslíci se semkli do houfu, vymrštili déšť kamenů, vrazili jako klín mezi pavouky nalevo a prorazili z obklíčení. Pokřik a popěvky za nimi náhle ustaly.

Se zoufalou nadějí, že Bilbo nebyl chycen, pokračovali trpaslíci v útěku. Ne však dost rychle. Byli nemocní a vyčerpaní, takže sotva pajdali a šmajdali, třebaže jim spousta pavouků byla těsně v patách. Každou chvíli se museli otáčet a odrážet netvory, kteří je doháněli, a někteří pavouci už byli na stromech nad nimi a spouštěli dolů svá dlouhá lepkavá vlákna.

Znovu to s nimi vypadalo velice zle, když se najednou Bilbo objevil a napadl ohromené pavouky nečekaně z boku.

„Běžte dál! Dál!“ křičel na trpaslíky. „Já zapracuju Žihadlem!“

A dal se do toho. Míhal se dopředu a dozadu, přesekával pavoučí vlákna, sekal je do noh a probodával jejich tlustá těla, když se moc přiblížili. Pavouci bubřeli vztekem, prskali a pěnili a syčeli strašné kletby, ale měli už smrtelnou hrůzu ze Žihadla a netroufali si příliš blízko, když se teď zase objevilo. Ať proklínali jak proklínali, jejich kořist jim pomalu, ale vytrvale unikala. Byla to hrozná řež a zdálo se, že trvá celé hodiny. Ale nakonec, právě když Bilbo cítil, že už nedokáže zdvihnout ruku k další ráně, pavouci to náhle vzdali, ustali v pronásledování a vrátili se zklamaně do své temné kolonie.

Tehdy si trpaslíci povšimli, že se dostali na okraj kruhu, kde předtím hořely elfí ohně. Nemohli sice určit, jestli je to jeden z těch, které viděli v předešlé noci, ale zdálo se, že taková místa chrání nějaké dobré kouzlo, které pavouci nemají rádi. V každém případě tu bylo šero světlejší a zelenější, větve méně husté a hrozivé, a tak měli příležitost odpočinout si a popadnout dech.

Nějaký čas tam leželi, supěli a sípěli, ale brzy se začali vyptávat. Chtěli vědět všechno o celé té záležitosti se zmizením, a nález prstenu je zaujal natolik, že na chvíli zapomněli na své vlastní trampoty. Zvláště Balin chtěl znovu a znovu slyšet vyprávění o Glumovi, o hádankách a o všem kolem toho, s prstenem na patřičném místě. Ale po nějaké době začalo světlo slábnout a na pořad přišly jiné otázky. Kde vlastně jsou a kde je jejich stezka a kde seženou něco k jídlu a co mají udělat teď? Kladli ty otázky znovu a znovu a zřejmě na ně čekali odpověď od malého Bilba. Z toho vidíte, že jejich mínění o panu Pytlíkovi se opravdu důkladně změnilo a že před ním začali mít velký respekt (jak to předpověděl Gandalf). Opravdu od něho čekali, že si vymyslí nějaký báječný plán na jejich záchranu, a přestali reptat. Věděli až příliš dobře, že nebýt hobita, bylo by brzy po nich, a nastokrát mu děkovali. Někteří dokonce vstávali a klaněli se před ním až k zemi, třebaže se tou námahou vždycky svalili a nemohli se pak nějakou chvíli postavit na nohy. To, že se dověděli pravdu o jeho zmizení, nijak nesnížilo jejich úctu k němu; vždy viděli, že má něco v hlavě, stejně tak jako pořádné štěstí a k tomu kouzelný prsten — a všechny ty tři věci jim byly velice užitečné. Po pravdě řečeno ho vychvalovali do té míry, až Bilbo začal mít pocit, že je v něm přece jenom kus opravdu smělého dobrodruha, třebaže by se byl cítil ještě daleko smělejší, kdyby měli něco k jídlu.