John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

„Byl to perný boj, ale stál za to,“ poznamenal jeden. „Mají určitě protivně tlusté kůže, ale vevnitř je zaručeně dobrá šťáva.“

„No jo, pošmákneme si na nich, až je necháme kapku viset,“ přisvědčil druhý.

„Nenechte je viset moc dlouho,“ vmísil se třetí. „Nejsou tak tuční, jak by mohli být. Nejspíš se v poslední době moc dobře nekrmili.“

„Zaručeně jsou už mrtví,“ řekl první.

„To teda nejsou. Viděl jsem zrovna jednoho, jak sebou hází. Asi přichází k sobě, když se krásně vyspinkal. Ukážu vám ho.“

S těmi slovy se jeden z tlustých pavouků rozběhl po provaze pavučiny, až doběhl k tuctu ranců, které visely v řadě z vysoké větve. Když si jich teď Bilbo poprvé všiml, jak se klátí mezi stíny, zhrozil se, jakmile uviděl, že z některých těch ranců vyčuhují dole trpasličí nohy a tu a tam špička nosu, kus plnovousu nebo kapuce.

Pavouk si to namířil k nejtlustšímu ranci — „Vsadím se, že je to chudák starý Bombur,“ pomyslel si Bilbo — a štípl kusadly prudce do vyčnívajícího nosu. Z rance se ozvalo přidušené vyjeknutí, vyletěla odtamtud špička nohy a pořádně pavouka nakopla. Bombur tedy ještě žil. Žuchlo to, jako když se nakopne splasklý míč, rozzuřený pavouk spadl z větve a jen taktak se včas zachytil svého vlastního vlákna.

Ostatní pavouci se rozesmáli. „Měls pravdu. Soustíčko je naživu a kope!“

„Však to s ním brzy skoncuju!“ zasyčel navztekaný pavouk a vylezl zpátky na větev.

Bilbo viděl, že nadešla chvíle, kdy musí něco podniknout. Nahoru na ty bestie nemohl a neměl čím střílet, ale když se rozhlédl kolem sebe, viděl, že se tam v jakémsi vyschlém říčním korytě povaluje spousta kamenů. Hobit uměl házet kamením docela dobře a netrvalo mu dlouho najít příhodný hladký vejčitý valoun, který mu pěkně sedl do ruky.

Za klukovských let se cvičil v házení kamením po všem možném, že králíci a veverky, ba i ptáci se mu bleskově klidili z cesty, sotva uviděli, že se sehnul pro kámen; a i jako dospělý trávil hodně času házením šipek, vrháním podkov, strefováním míčem do terče, kuželkami a jinými poklidnými hrami, při nichž jde o přesnost míření a o dobrý hod — skutečně uměl kromě vyfukování kouřových kroužků, vymýšlení hádanek a vaření spoustu věcí, o kterých jsem neměl čas vám povědět. Teď na to také není čas. Zatímco Bilbo sbíral kameny, pavouk dolezl k Bomburovi a za chvilku mohlo být po trpaslíkovi. V tom okamžiku Bilbo hodil. Kámen trefil pavouka přímo do hlavy, a ten spadl omráčený ze stromu a rozpleskl se na zemi se všemi nohami zkroucenými nahoru.

Další kámen zasvištěl skrz velkou pavučinu, přerval její úvazníky a bác, srazil a zabil pavouka, který seděl uprostřed pavučiny. Po tomhle nastal v pavoučí kolonii jaksepatří rozruch, že na chvíli pustili všechny trpaslíky z hlavy, to vám tedy řeknu. Bilba vidět nemohli, ale mohli dobře odhadnout směr, odkud kameny přiletěly. Bleskově se seběhli a vyrazili k hobitovi, soukajíce na všechny strany svá dlouhá vlákna, až se vzduch zdál plný poletujících tenat.

Bilbo však proklouzl na jiné místo. Napadlo ho odvést rozzuřené pavouky co nejdál od trpaslíků, jestli se mu to podaří; a zároveň roznítit jejich zvědavost, popíchnout je a ještě víc je navztekat. Když jich asi padesát dorazilo na místo, kde stál před chvílí, mrštil po nich několika dalšími kameny, potom po ostatních, kteří zůstali vzadu, a pak začal tancovat mezi stromy a prozpěvovat si, aby je rozběsnila vylákal všechny za sebou a také aby trpaslíci uslyšeli jeho hlas.

Prozpěvoval si tohle:

Nebylo to třeba zvlášť podařené, ale musíte si uvědomit, že si ten popěvek musel složit sám, v okamžiku, a to ve velmi tísnivém okamžiku. V každém případě však dosáhl toho, co zamýšlel. Při zpěvu hodil pár dalších kamenů a zadupal. Prakticky všichni pavouci vyrazili za ním: někteří se spustili na zem, ostatní se rozběhli po větvích, přehupovali se ze stromu na strom nebo soukali nové pavučiny přes temná místa. Orientovali se podle rámusu, který tropil, daleko rychleji, než očekával. Byli příšerně naštvaní. I kdyby nebylo těch kamenů, žádný pavouk nikdy nemá rád, když se mu řekne Nafouku, a slovo Bubřináč je samozřejmě urážlivé pro každého tvora.

Bilbo odcupital na nové místo, ale někteří pavouci se teď rozběhli různými směry po obvodu mýtiny, kde žili, a začali pilně tkát pavučinové sítě mezi všemi okrajovými stromy. Hobitovi hrozilo, že bude brzy chycen v husté ohradě kolem dokola, — tak si to aspoň pavouci představovali. Bilbo však teď uprostřed předoucích a tkajících netvorů sebral kuráž a začal novou písničku:

Při posledních slovech se otočil a zjistil, že poslední mezera mezi dvěma vysokými stromy je přehrazena sítí, — ale naštěstí ne jaksepatří sítí, nýbrž jen několika prameny dvojitých pavučinových lan, nakvap napjatých mezi oběma kmeny. A už měl v ruce mečík. Rozsekal pavučiny na kusy a s popěvkem odešel.

Pavouci zahlédli meč, ačkoli nemyslím, že věděli, co to je, a rázem se celá jejich kumpanie rozběhla za hobitem po zemi i po větvích, chlupaté nohy sebou mrskaly, čelisti cvakaly, snovací bradavky snovaly, oči vylézaly jako na šťopkách, to všechno samým vztekem a zuřivostí. Pronásledovali ho tak daleko do hvozdu, jak jen si Bilbo troufal vzdálit se. Pak se tišeji než myška přikradl zpátky.

Měl zoufale málo času, to věděl, než honba pavouky znechutí a než se netvoři vrátí ke svým stromům, kde viseli trpaslíci. Za tu chvíli musel své druhy zachránit. Nejtěžší ze všeho bylo dostat se nahoru na vysokou větev, na které se rance pohupovaly. Nezdá se mi, že by se mu to bylo podařilo, kdyby jeden pavouk naštěstí nenechal viset dolů pavučinové lano; s jeho pomocí, třebaže se mu pavučina lepila na ruce a způsobovala mu bolest, se vyškrábal nahoru, — jenom aby se tam setkal se starým pomalým břichatým pavoukem, který tam zůstal, aby hlídal zajatce, a pilně je štípal, aby zjistil, který je nejšťavnatější k jídlu. Myslel si, že se pustí do hodování, dokud jsou ostatní pryč, ale pan Pytlík měl naspěch, a než se pavouk nadál, ucítil jeho žihadlo a svalil se mrtvý z větve.

Další Bilbovou prací bylo vyprostit nějakého trpaslíka. Jak to měl provést? Kdyby přesekl vlákno, na kterém ranec visel, nešťastník by žuchl dolů na zem z pořádné výšky. Hobit se tedy doplazil po větvi (kterou tím rozhoupal tak, že se všichni chudáci trpaslíci roztancovali a rozklátili jako zralé ovoce) k prvnímu ranci.

„Fili nebo Kili,“ pomyslel si podle špičky modré kapuce, která vykukovala nahoře. „Nejspíš Fili,“ doplnil svůj názor podle špičky dlouhého nosu, která vyčnívala z omotaných pavučin. Naklonil se z větve, podařilo se mu přeřezat většinu silných lepkavých vláken kolem zajatcova těla, a pak se opravdu vyvrtěla a vykuklila většina Filiho. Bohužel musím přiznat, že Bilbo se skutečně rozesmál při pohledu na trpaslíka, který si škubavě rozcvičoval ztuhlé paže a nohy, přičemž tancoval na pavučině podvlečené v podpaží jako nějaká komická hračka na drátku.