John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Fili si hák přitáhl a znovu se jej chopil, třebaže dost nedůvěřivě. Tentokrát jím mrštil větší silou.

„Pozor!“ zvolal Bilbo. „Teď jste ho hodil rovnou do lesa na druhé straně. Přitahujte jemně k sobě!“ Fili pomalu soukal provaz k sobě a Bilbo po chvíli prohlásil: „Teď opatrně! Hák leží v loďce, doufejme, že se zachytí“

Zachytil se. Lano se napjalo, ale Fili táhl marně. Kili mu přišel na pomoc a potom i Oin a Gloin. Táhli a táhli, a najednou se všichni svalili na záda. Bilbo však byl ve střehu, lano chytil a kusem klacku odrazil černou loďku, která se k nim hnala přes bystřinu. „Pomoc!“ vykřikl a Balin přiskočil právě včas, aby loďku zachytil, než ji odnese proud.

„Přece jen byla přivázaná,“ podotkl s pohledem na přetržené uvazovací lanko, které z ní dosud viselo. „Obuli jste se do toho náramně, mládenci, a měli jsme štěstí, že naše lano bylo pevnější.“

„Kdo se převeze první?“ zeptal se Bilbo.

„Já,“ řekl Thorin, „a vy pojedete se mnou, a Fili s Balinem. Víc nás loďka najednou neunese. Potom pojedou Kili, Oin, Gloin a Dori; pak Ori, Nori, Bifur a Bofur; a nakonec Dvalin s Bomburem.“

„Já jsem vždycky poslední a už se mi to nelíbí,“ bránil se Bombur. „Dneska je řada na někom jiném.“

„Nemáš být tak tlustý. A když jsi, musíš jet s posledním a nejlehčím nákladem. Tak nereptej proti rozkazům, nebo tě potká něco zlého!“

„Nejsou tu žádná vesla. Jak loďku dostanete zpátky na druhou stranu?“ zajímal se hobit.

„Dejte mi ještě kus lana a ještě jeden hák,“ navrhl Fili, a když mu jej připravili, vrhl jej do tmy před sebou, co nejvýš hodil. Protože hák nespadl dolů, bylo jim zřejmé, že se musel zachytit ve větvích. „Tak nasedněte,“ řekl Fili, „a jeden z vás bude přitahovat lano zachycené na druhé straně. Vy tady si musíte držet konec prvního lana, zaháknutého do loďky, a až se my bezpečně převezeme, můžete si loďku i s druhým lanem přitáhnout zpátky.“

Tímhle způsobem se všichni brzy bezpečně přepravili přes zakletou bystřinu. Dvalin se právě hrabal se stočeným lanem z loďky a Bombur (stále ještě reptající) se chystal za ním, když je potkalo něco zlého. Na stezce před nimi se ozval dusot uhánějících kopýtek. Z šera se náhle vynořil obrys pádícího jelena. Vletěl mezi trpaslíky, porazil je jako kuželky a odrazil se ke skoku. Vznesl se vysoko a zdolal bystřinu mohutným obloukem. Ale bez úrazu se na druhý břeh nedostal. Thorin jediný zůstal na nohou a zachoval si duchapřítomnost. Hned jak prve přistáli, napjal luk a připravil si šíp, pro případ, že by se objevil nějaký ukrytý hlídač loďky. A teď zasáhl jelena ve skoku rychlým a jistým výstřelem. Zvíře při dopadu na druhý břeh klopýtlo. Pohltily je sice stíny, ale bylo slyšet, jak dusot kopyt zpomalil a vzápětí utichl.

Nežli však mohli pochválit takovou trefu pokřikem, všechny jejich laskominy na zvěřinu zaplašilo příšerné zaječení Bilbovo. „Bombur spadl do vody! Bombur se topí!“ křičel. Bylo to až příliš pravda. Když se na Bombura hnal jelen a přeskočil ho, trpaslík stál na břehu jenom jednou nohou. Jak zavrávoral, odstrčil loďku od břehu, plácl sebou do černé vody, ruce mu sklouzly po slizkých kořenech na pokraji proudu, zatímco loďka se pomalu otočila a zmizela.

Ještě že zahlédli Bomburovu kapuci nad vodou, když doběhli na břeh. Rychle mu hodili lano s hákem. Chytil se ho rukou a oni ho vytáhli ven. Byl samozřejmě promočený od hlavy k patě, ale to nebylo to nejhorší. Když ho položili na zem, už tvrdě spal, svíral lano tak křečovitě, že je nemohli vyprostit z jeho ruky, a z toho tvrdého spánku se neprobouzel, ať dělali co dělali.

Pořád nad ním postávali, proklínali svou smůlu i Bomburovu nešikovnost a naříkali nad ztrátou loďky, která jim znemožnila vrátit se přes vodu a podívat se po jelenovi, když si náhle uvědomili slabé troubení rohů a jakoby štěkot smečky psů někde daleko v lese. Všichni rázem umlkli, a když si sedli, zdálo se jim, že slyší hluk nějakého velkého honu na sever od stezky, ale vůbec nic z něho neviděli.

Seděli tam tak hodnou dobu a neodvažovali se pohnout. Bombur spal s úsměvem v tlustém obličeji, jako by mu už nezáleželo na žádných svízelích, které sužovaly jeho druhy. Náhle se na stezce před nimi objevilo pár kusů vysoké, laň s kolouchy tak sněhobílá, jako byl jelen tmavý. Jenom se světle zakmitali mezi stíny. Než mohl Thorin vykřiknout, tři trpaslíci už byli na nohou a šípy jim létaly z luků. Žádný zřejmě nezasáhl cíl. Laň s kolouchy se otočila, zmizeli mezi stromy právě tak bez hlesu, jako se objevili, a trpaslíci po nich stříleli marně.

„Nechte toho! Dost!“ křičel Thorin, ale bylo už pozdě, rozčilení trpaslíci vyplýtvali poslední šípy, takže luky, které jim dal Medděd, byly teď k ničemu.

Tu noc strávili jaksepatří pochmurně, a další dny pro ně byly ještě pochmurnější. Překročili zakletý i proud, ale stezka za ním jako by se táhla pořád stejně dál a hvozd nejevil žádnou změnu. A přece, kdyby o něm byli věděli víc a zamysleli se nad tím honem i a nad bílou laní s kolouchy, které na stezce zahlédli, byli by se dovtípili, že se konečně blíží k východnímu okraji hvozdu, a jestli si zachovají kuráž a naději, že musí brzo dojít mezi řidší stromy a na místa, kde opět svítí slunce.

Jenomže tohle nevěděli a trmáceli se s těžkým Bomburem, kterého s sebou museli vléci, jak nejlíp to šlo, střídat se v tom lopotném úkolu vždycky po čtyřech, zatímco ostatní se podělili o batohy čtyř nosičů. Kdyby se jejich zavazadlům v posledních několika dnech až příliš neulehčilo, nebyli by to vůbec zvládli; jenomže dřímající a usmívající se Bombur byl špatnou náhradou za jakkoli těžké batohy plné potravin. Za pár dní nastal okamžik, kdy jim k jídlu ani k pití nezbylo prakticky nic. Neviděli v lese růst nic poživatelného, jenom prašivé houby a býlí s bledými listy a nepříjemným pachem.

Asi po čtyřech dnech cesty od zakletého proudu přišli do míst, kde rostly většinou buky. Zpočátku je ta změna potěšila, poněvadž tam nebyl žádný podrost a stíny nebyly tak hluboké. Obklopovalo je nazelenalé příšeří a tu a tam dohlédli po obou stranách stezky přece jen kousek dál. Jenže v tom světle viděli jenom nekonečné řady rovných šedých kmenů jako sloupy nějaké nesmírné soumračné síně. Bylo tu vzdušněji a bylo slyšet i šumění větru, ale byl to smutný šum. Když kolem nich zašelestilo pár listů k zemi, připomnělo jim to, že venku nastává podzim. Jejich kroky šustily v suchém listí nesčetných minulých podzimů, které navál vítr na stezku z tlustého rudého koberce lesní půdy.

Bombur pořád ještě spal a všechny už zmáhala únava. Občas zaslechli nějaký zneklidňující smích. Někdy i jakýsi vzdálený zpěv. Smích zněl příjemně, nebyly to hlasy skřetů, a zpěv byl krásný, ale znělo to přízračně a podivně, takže je to nijak neukonejšilo; naopak, pospíchali z těch míst ze všech svých zbývajících sil.

O dva dny později zjistili, že stezka se začíná svažovat, a zanedlouho se octli v údolí zarostlém skoro výhradně mocnými duby.

„Copak ten proklatý les nemá nikde konec?“ postěžoval si Thorin. „Někdo musí vylézt na strom, pokusit se vyhlédnout nad klenbu korun a rozhlédnout se kolem. Jenom si musíme vybrat ten nejvyšší strom, co strmí nad stezkou.“

Ten „někdo“ byl ovšem Bilbo. Určili ho proto, poněvadž aby lezec byl vůbec k nějakému užitku, musel vystrčit hlavu nad vrcholky listnatého loubí, takže musel být dost lehký, aby ho unesly i ty nejvyšší a nejtenčí větvičky. Chudák pan Pytlík nikdy neměl moc praxe v lezení na stromy, ale vysadili ho na nejnižší větve obrovitého dubu, jenž vrůstal přímo do stezky, a nahoru se musel dostat, jak sám nejlíp uměl. Prodíral se spletí větviček, které ho mnohokrát šlehly do oka; byl celý zazeleněný a zmazaný od staré kůry větších větví; nejednou sklouzl a zachytil se až v poslední chvíli; až se posléze po děsném zápase s nebezpečným místem, kde nemohl najít vůbec žádnou příhodnou větev, dostal blízko vrcholku. Celou tu dobu uvažoval, jestli jsou na stromě pavouci, a jak se dostane zpátky dolů (jinak než pádem).