John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

„To jste nás náramně povzbudil,“ zabručel Thorin. „Tak sbohem! Jestli nechcete jít s sebou, uděláte líp, když se s námi rozloučíte bez dalších řečí!“

„Spánembohem, a opravdu šťastnou cestu!“ popřál jim Gandalf, otočil koně a rozjel se k západu. Ale nemohl odolat pokušení mít poslední slovo. Než odjel úplně z doslechu, obrátil se, přiložil si ruce k ústům a zavolal na ně. Slyšeli jeho hlas zeslabený vzdáleností: „Šťastnou cestu! Chovejte se slušně, dejte si na sebe pozor — a NEOPOUŠTĚJTE STEZKU!“

Potom odcválal a brzy jim zmizel z dohledu. „Spánembohem a už ať jste pryč!“ bručeli trpaslíci, tím dopálenější, že je rozloučení s ním opravdu zdrtilo. Teď nastával nejnebezpečnější úsek celé jejich pouti. Naložili si na hřbety těžké batohy a měch s vodou, který na každého z nich připadal, odvrátili se od světla volné krajiny venku a pohroužili se do hvozdu.

Mašírovali za sebou husím pochodem. Na stezku se vcházelo pod jakýmsi klenutým obloukem, protaženým v ponurý tunel, který tvořily dva ohromné stromy nakloněné k sobě, příliš staré, udušené břečťanem a obrostlé lišejníkem, aby si uchovaly víc než pár zčernalých listů. Stezka sama byla úzká a klikatila se mezi kmeny. Vchod zůstal brzy daleko vzadu jako malá světlá skulinka a ticho bylo tak hluboké, že jejich nohy se zdály přímo dusat, zatímco všechny stromy se nad nimi nakláněly a naslouchaly.

Když se jejich oči přizpůsobily přítmí, dohlédli po obou stranách na kousek do jakéhosi zeleného pološera. Tu a tam před nimi pronikl k zemi útlý a zářivý sluneční paprsek, který měl to štěstí, že proklouzl nějakým otvorem v klenbě listí vysoko nahoře, a ještě větší štěstí, že jej nezachytila změť a spleť větví a větviček níže. Ale to se stávalo jen zřídka a brzy to přestalo vůbec.

V lese byly černé veverky. Jakmile si Bilbovy bystré a pátravé oči zvykly rozeznávat věci, zahlédl je občas, jak se mihly ze stezky a pelášily za kmeny stromů. Ozývaly se tu i podivné zvuky, chrochtání, šelestění a cupitání v podrostu a v suchém listí, jež leželo na zemi v ohromně tlustých vrstvách, ale tvory, kteří ty zvuky působili, vidět nebylo. To nejodpornější, co mohli vidět, byly pavučiny: temné husté pavučiny s mimořádně tlustými vlákny, často napjaté mezi stromy nebo rozvěšené na nižších větvích po obou stranách stezky. Přes stezku nebyly napjaté žádné, ale nedalo se uhodnout, jestli ji udržuje volnou nějaké kouzlo či co jiného.

Netrvalo dlouho a hvozd se jim zprotivil stejně srdečně jako předtím skřetí tunely a zdál se skýtat ještě méně naděje, že kdy skončí. Ale museli pořád dál a dál, třebaže se jim už dávno dělalo mdlo z touhy po slunci a po obloze, a byli by dali nevímco za závan větříku do tváře. Vzduch pod klenbou pralesa byl nehybný, stále stejně těžký, temný a zatuchlý. Pociťovali to i trpaslíci, kteří byli zvyklí na ražení tunelů a žili někdy dlouhou dobu bez slunečního světla; ale hobit, který měl rád nory jako příbytek, ne však aby v nich trávil letní dny, měl pocit, že se pomalu dusí.

Nejhorší byly noci. To se vždycky udělala tma jako v pytli — ne tma, které vy říkáte jako v pytli, ale opravdu černá tma jako smůla či saze, takže nebylo vidět vůbec nic. Bilbo si zkoušel zamávat rukou před nosem, ale ani tu nepostřehl. No, snad není docela správné tvrdit, že neviděli vůbec nic: viděli totiž oči. Spali těsně schouleni k sobě a střídali se na stráži; a když přišla řada na Bilba, viděl ve tmě kolem sebe jejich třpyt, a občas se takový pár žlutých, červených nebo zelených očí na něj zahleděl docela zblízka, potom jejich svit pomalu potuchl a zmizel, a pak se znovu pomalu rozsvítil na jiném místě. A někdy se ty oči zaleskly ve větvích přímo nad ním, a to bylo nejděsivější. Ale oči, které se mu zamlouvaly nejméně, byly strašné bledé vyvalené bulvy. „Hmyzí oči,“ napadlo ho, „ne zvířecí oči, jenomže jsou nějak moc velké.“

Třebaže dosud nebylo příliš chladno, pokusili se rozdělávat v noci strážný oheň, ale brzy se toho vzdali. Oheň jako by vyvolával stovky a stovky očí všude kolem nich, třebaže si ti tvorové, ať už to bylo co bylo, dávali pozor, aby nikde ve světle plápolavých plamínků neukázali svá těla. A co hůř, plameny vždycky přilákaly tisíce tmavošedivých a černých můr, některé byly skoro tak velké jako vaše ruka, a ty jim frčely a vířily kolem uší. Naši poutníci je nemohli vystát, právě tak jako obrovské netopýry, černé jako cylindry, a tak se vzdali ohňů a proklímali noci vsedě v nesmírné strašidelné tmě.

Takhle to pokračovalo celé věky, jak se hobitovi zdálo, a navíc ještě měl pořád hlad, poněvadž krajně opatrně hospodařili se svými zásobami. Přesto však, jak míjel den za dnem a prales byl stále stejný, začínali mít obavy. Potraviny jim nemohly vystačit věčně; už teď vlastně jim začaly docházet. Pokoušeli se střílet veverky a promarnili mnoho šípů, než se jim podařilo srazit jednu na stezku. Ale když ji upekli, chutnala tak hrozně, že už po veverkách nestříleli.

Měli také žízeň, poněvadž si na cestu nevzali nijak moc vody, a za celou tu dobu v lese neviděli studánku ani pramínek. V takovém byli stavu, když jim najednou přehradila stezku nějaká bystřina. Tekla rychle a prudce, ale nebyla příliš široká, a buď byla černá, nebo tak v šeru vypadala. Ještě dobře, že je Medděd předem varoval, nebo by se z ní byli napili bez ohledu na její barvu a naplnili si prázdné měchy. Takhle mysleli jenom na to, jak se dostat na druhý břeh a nenamočit se. Kdysi vedla přes vodu dřevěná lávka, ale ta ztrouchnivěla, propadla se a zůstaly z ní jen zlámané kůly poblíž břehu.

Bilbo, který si klekl a zahleděl se přes proud, náhle zvolal: „U druhého břehu je loďka! Proč jenom není na téhle straně!“

„Jak je daleko, co myslíte?“ zeptal se Thorin, protože teď už věděli, že Bilbo má z nich ze všech nejbystřejší zrak.

„Ne tak moc. Řekl bych, že ne víc než dvanáct kroků. „Dvanáct kroků! Já bych to odhadoval nejmíň na třicet, jenže mi oči už tak neslouží jako před sto lety. Ale stejně — dvanáct kroků je pro nás jako míle. To nepřeskočíme a nemůžeme si troufat přebrodit ani přeplavat“

„Umí někdo z vás házet lanem?“

„K čemu to? Loďka je určitě přivázaná, i kdyby se nám podařilo zachytit ji hákem, o čemž pochybuju.“

„Mně se nezdá přivázaná,“ namítl Bilbo, „i když to ovšem v tomhle světle nemůžu tvrdit tak jistě; ale řekl bych, že je jenom povytažená na břeh, a ten je tam nízký, právě v místech, kde stezka vystupuje z vody.“

„Dori je z nás nejsilnější, ale Fili je nejmladší a pořád má nejlepší zrak,“ řekl Thorin. „Pojď sem, Fili, a podívej se, jestli uvidíš tu loďku, o které mluví pan Pytlík.“

Filimu se zdálo, že ji vidí, takže když dlouho napínal oči, aby se ujistil ve směru, ostatní mu přinesli lano. Měli jich s sebou několik a na konec toho nejdelšího přivázali jeden z velkých železných háků, kterými si připínali batohy k popruhům přes ramena. Fili hák vzal, chvilku jej rozhoupával, pak jej hodil přes proud.

Žbluňk do vody! „Nebylo to dost daleko!“ poznamenal Bilbo, který mžoural ve směru hodu. „O dvě stopy dál, a byl byste ho měl v loďce. Zkuste to ještě jednou. Nemyslím, že by to kouzlo bylo tak silné, aby vám ublížilo, když si teďka sáhnete na kus mokrého provazu.“