John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Pak se ozvalo béé bečení a vešlo několik sněhobílých ovcí s velkým beranem, černým jako uhel. Jedna přinesla bílý ubrus, vyšívaný na okrajích zvířecími figurkami; jiné nesly na širokých hřbetech podnosy s mísami a noži a dřevěnými lžícemi, které psi rychle rozložili na stole. Stůl byl velmi nízký, dost nízký i pro Bilba, aby se mu za ním sedělo pohodlně. Jeden poník k němu přistrčil dvě nízká křesílka s rákosovými sedadly a krátkými tlustými nožkami pro Gandalfa a Thorina, zatímco na protější konec přisunul Meddědovo velké černé křeslo stejného typu (kam se domácí pán usadil s dlouhýma nohama trčícíma daleko pod stůl). To byla všechna křesla, která tu v síni měl, a byla nízká, podobně jako stůl, patrně pro pohodlí těch podivuhodných zvířat, která mu posluhovala. Ale na čem seděli ostatní? Ani na ně se nezapomnělo. Druzí poníci přikutáleli bubnovité špalky dřeva, ohlazené, vyleštěné a dost nízké i pro Bilba; a tak brzy seděli za Meddědovým stolem všichni a jeho síň už dlouhá léta neviděla takové shromáždění.

Potom se naobědvali či navečeřeli tak, jako se nenajedli od té doby, co opustili Poslední domácký dům na západní straně a rozloučili se s Elrondem. Kolem nich plápolaly pochodně i oheň v krbu a na stole dvě vysoké červené svíce z včelího vosku. Medděd po celou dobu stolování vyprávěl svým hlubokým dunivým hlasem příběhy o divokých končinách na téhle straně hor, zejména o tmavém a nebezpečném lese, který se na den jízdy před nimi táhl daleko k severu i k jihu a přehrazoval jim cestu na východ, o strašném Temném hvozdu.

Trpaslíci naslouchali a pokyvovali plnovousy, neboť věděli, že se do toho hvozdu budou muset brzy odvážit a že po horách je to nejriskantnější překážka, kterou musí zdolat, než se dostanou k drakově baště. Když se najedli, začali vykládat své vlastní příběhy, ale Medděd se zdál čím dál ospalejší a věnoval jim málo pozornosti. Mluvili hlavně o zlatě, stříbře a drahokamech a o výrobcích klenotnického umění, jenže Medděd o takové věci zřejmě nejevil zájem: v jeho síni nebylo nic zlatého ani stříbrného, a s výjimkou nožů jen máloco z nějakého kovu vůbec.

Seděli dlouho u stolu s dřevěnými poháry plnými medoviny. Venku už byla černá noc. Do krbu uprostřed síně byla přiložena další polena, pochodně byly uhašeny, a oni pořád ještě seděli při světle tančících plamenů a za nimi se tyčily podpěrné sloupy střechy, nahoře tmavé jako lesní stromy. Ať už to bylo nějakým kouzlem či ne, Bilbovi se zdálo, že slyší v trámech krovu šum, jako by vítr fičel ve větvích, a soví houkání. Brzy začal poklimbávat a hlasy jako by se vytrácely někam daleko, když vtom se náhle s trhnutím probudil.

Velké dveře zavrzaly a zabouchly. Medděd byl pryč. Trpaslíci seděli se zkříženýma nohama na zemi kolem ohně a v tu chvíli se dali do zpěvu. Některé sloky zněly asi takhle, ale bylo jich mnohem víc a jejich zpěv trval dlouhou dobu:

a náhle rval větve i strom tam v lese tona a k zemi listí strhával.

a tím i balvany tam u brány, kde dosud ve vzduchu čpěl dým.

Bilbo začal znovu podřimovat. Náhle se zdvihl Gandalf.

„Je načase, abychom šli spát,“ řekl, „— totiž my, ale zřejmě ne Medděd. V téhle síni se můžeme vyspat v pohodlí a v bezpečí, ale upozorňuju vás všechny, abyste nezapomněli, co nám Medděd kladl na srdce, než odešel: až do východu slunce odtud nesmíte vyjít ven, riskovali byste tím život.“

Bilbo shledal, že lůžka byla už rozestlaná po straně síně, na jakémsi vyvýšeném pódiu mezi sloupy a vnější stěnou. Pro něho tam byl malý slamníček s vlněnými přikrývkami. Vděčně se do nich zachumlal, třeba že bylo léto. Oheň dohoříval a Bilbo usnul. Ale v noci se probudil: oheň zářil už jenom několika uhlíky; všichni trpaslíci a Gandalf spali, jak se dalo soudit podle jejich oddychování; cákanec bílého světla na podlaze způsobil měsíc vysoko na obloze, který nakukoval dolů kouřovým otvorem ve střeše.

Zvenčí se ozvalo jakési mručení a škrábání, jako by se nějaké velké zvíře dobývalo do dveří. Bilbo zauvažoval, co to asi je, jestli to snad není Medděd v začarované podobě a jestli sem teď nevtrhne jako medvěd a neroztrhá je. Zalezl pod přikrývku, zakryl si hlavu a konečně znovu usnul, přes všechen svůj strach.

Když se probudil, byl už bílý den. Jeden z trpaslíků přes něj upadl ve stínu, kde ležel, a skutálel se s žuchnutím z pódia na podlahu. Byl to Bofur, a právě kvůli tomu hudroval, když Bilbo otevřel oči.

„Vstávejte, vy lenochu,“ vyzval hobita, „nebo na vás nezbude žádná snídaně!“

Bilbo vyskočil. „Snídaně!“ vykřikl. „Kde je nějaká snídaně?“

„Většinou v nás,“ odpověděli ostatní trpaslíci, kteří se potloukali po síni; „ale co zbylo, je venku na verandě. Od východu slunce hledáme Medděda, ale nikde po něm není ani stopy, třebaže jsme našli snídani připravenou, sotva jsme vyšli ze síně.“

„A kde je Gandalf?“ zeptal se Bilbo, který si honem pospíšil na verandu, aby sehnal něco na zub.

„Ale, někde tady chodí kolem,“ řekli mu trpaslíci. Jenže čaroděj se neobjevil po celý ten den až do večera. Těsně před západem slunce vešel do síně, kde hobit a trpaslíci právě večeřeli, obsluhováni Meddědovými podivuhodnými zvířaty, která se o ně starala celý den. O Meddědovi nic neslyšeli už od předešlého večera a začínalo jim to vrtat hlavou.

„Kde je náš hostitel, a kde jste byl vy celý den?“ volali.

„Jednu otázku po druhé — a i to až po večeři! Neměl jsem od snídaně sousto v ústech.“

Konečně Gandalf odstrčil talíř a džbánek — snědl celé dva bochníky chleba (se spoustou másla a medu a kyselé smetany) a vypil nejméně žejdlík medoviny — a vytáhl si dýmku. „Napřed vám odpovím na tu druhou otázku,“ řekl, „— ale namouduši, tady se dají vyfukovat nádherné kouřové kroužky!“ A opravdu z něho dlouho nedostali nic víc, tak ho zaměstnalo vyfukování kroužků, které by se vyhýbaly sloupům síně, dával jim nejrůznější tvary i barvy a nakonec je posílal, aby se navzájem předháněly ven dírou ve střeše. Zvenčí určitě vypadaly náramně podivně, když vzlétaly jeden po druhém do vzduchu, zelené, modré, červené, stříbřitě šedivé, žluté a bílé, veliké i malé; ty malé se provlékaly těmi velkými a spojovaly se do osmiček a odlétaly do dálky jako hejno ptáků.

„Sledoval jsem medvědí stopy,“ řekl čaroděj konečně. „Na dnešek v noci tady venku jistě došlo k hotovému shromáždění spousty medvědů. Brzy jsem poznal, že Medděd nemohl všechny ty stopy nadělat sám: bylo jich příliš mnoho a také byly různě velké. Řekl bych, že tu byli malí medvídci i kolosální obří medvědi, a všichni tady venku tančili od setmění až skoro do svítání. Sešli se skoro ze všech stran, jenom ne od západu přes řeku, tedy od hor. Tím směrem vedly jenom jedny stopy — pryč odsud a žádné odtamtud sem. Šel jsem po nich až ke Skalbalu. Tam zmizely v řece, ale proud za Skalbalem byl příliš hluboký a prudký, abych se tam dostal na druhou stranu. Jak se pamatujete, z tohohle břehu se dá na Skalbal docela snadno přebrodit, ale na druhé straně strmí příkrý útes nad korytem plným vírů. Musel jsem ujít pár mil, než jsem našel místo, kde byla řeka dost široká a mělká, abych ji mohl přebrodit a přeplavat, a pak zase pár mil zpátky, než jsem na ty stopy znovu narazil. Jenže to už bylo moc pozdě, abych je sledoval daleko. Vedly přímo k borovým lesům na východních svazích Mlžných hor, kde jsme předminulou noc zažili ten líbezný dýchánek s Vrrky. A tím jsem vám myslím odpověděl i na vaši první otázku,“ zakončil Gandalf a pak se nadlouho odmlčel.