John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

V každém případě není nikým zakletý, má tu schopnost sám od sebe. Žije v dubovém lese ve velikém dřevěném domě a jako člověk tam chová dobytek a koně, kteří jsou skoro právě tak podivuhodní jako on sám. Pracují pro něj a mluví s ním. Medděd je nejí; právě tak jako neloví a nejí žádnou zvěřinu. Má spoustu úlů ohromných divokých včel a živí se většinou smetanou a medem. Jako medvěd běhá široko daleko po kraji. Jednou v noci jsem ho viděl, jak sedí docela sám na vršku Skalbalu a pozoruje měsíc zapadající za Mlžné hory, a slyšel jsem, jak si pro sebe bručí medvědí řečí: ,Přijde čas, kdy všichni zahynou, a já se vrátím zpátky!‘ Proto si myslím, že sám původně pochází z hor.“

Bilbo a trpaslíci teď měli spoustu látky k přemýšlení, takže se už na nic neptali. Pořád ještě měli před sebou dlouhou cestu. Šlapali nahoru a dolů, přes kopce a přes údolí. Udělalo se velké vedro. Občas odpočívali pod stromy, a tehdy Bilba tak sužoval hlad, že by byl jedl i žaludy, kdyby nějaké dozrály natolik, aby spadly na zem.

Schylovalo se k půlce odpoledne, když si všimli velkých kvetoucích lánů, na kterých rostl vždycky jeden druh rostlin pohromadě, jako by byly pěstovány záměrně. Hlavně tu byl jetel, vlnící se lány růžového jetele a fialového jetele a širá pole krátkého bílého jetele se sladkou medovou vůní. Vzduch byl plný bzukotu a víření a zunění. Všude se činily včely. A jaké včely! Bilbo takové jakživ neviděl.

„Kdyby mě jedna z nich bodla,“ pomyslel si, „opuchl bych, že bych byl dvakrát tak velký!“

Byly větší než sršni. A trubci byli daleko větší než váš palec a žluté pruhy na jejich sametově černých tělech zářily jako žhnoucí zlato.

„Už se tam blížíme,“ poznamenal Gandalf. „Jsme na kraji jeho včelích pastvin.“

Po chvíli přišli k pásmu prastarých mohutných dubů a za nimi k vysokému trnitému živému plotu, skrz který nebylo nic vidět ani se jím nedalo prolézt.

„Vy radši počkejte tady,“ doporučil čaroděj trpaslíkům; „a jakmile zavolám nebo zahvízdám, začněte se trousit za mnou — uvidíte, kudy se tam dostanu -, ale jenom po dvojicích, pamatujte, vždycky asi tak v pětiminutových přestávkách. Bombur je nejtlustší a vydá za dva, tak ať jde radši sám jako poslední. Pojďte, pane Pytlíku! Tady za rohem jsou někde vrata.“ A s těmi slovy vykročil podél živého plotu a odvedl vylekaného hobita s sebou.

Brzy přišli k vysokým a širokým dřevěným vratům, za nimiž uviděli zahrady a shluk nízkých dřevěných stavení, některá sroubená z neotesaných kmenů a s doškovými střechami; stodoly, stáje, kůlny a dlouhý nízký dřevěný dům. Podél jižní strany živého plotu se uvnitř táhly řady a řady úlů se slaměnými zvoncovitými vršky. Bzukot obrovitých včel, poletujících sem a tam i lezoucích do úlů a zase ven, rozechvíval vzduch.

Čaroděj s hobitem strčili do těžkých vrzajících vrat, až se otevřela, a pustili se širokou pěšinou k domu. Přes trávu přiběhlo několik koní, dobře vyhřebelcovaných a vykartáčovaných, kteří si je pozorně prohlédli s velice inteligentním výrazem a pak odcválali k budovám.

„Běželi mu povědět o návštěvě cizinců,“ poznamenal Gandalf.

Brzy přišli na dvůr, jehož tři strany tvořil dřevěný dům a jeho dvě dlouhá křídla. Uprostřed ležel mohutný dubový kmen s mnoha osekanými větvemi, které se povalovaly vedle. Poblíž stál ohromný muž s hustými černými vlasy a plnovousem, s mocnýma holýma pažema a se svalnatýma nohama. Na sobě měl vlněnou hazuku ke kolenům a opíral se o velikou sekyru. Koně stáli u něho s čumáky na jeho rameni.

„Uhm, tady jsou?“ řekl muž koním. „Nevypadají nebezpečně. Můžete jít.“ Burácivě se zasmál, odložil sekyru a pokročil vpřed.

„Kdo jste a co chcete?“ zeptal se příkře, když se před nimi zastavil a tyčil se vysoko nad Gandalfem. Pokud jde o Bilba, ten by mu mohl snadno proběhnout mezi nohama a nemusel by ani sehnout hlavu, aby se vyhnul třásním jeho hazuky.

„Já jsem Gandalf,“ představil se čaroděj.

„To jméno jsem nikdy neslyšel,“ zabručel muž. „.A co je tenhle mrňous?“ sklonil se dolů, aby se na hobita zamračil zpod chundelatého obočí.

„To je pan Pytlík, hobit z dobré rodiny a s bezvadnou reputací,“ odpověděl Gandalf. Bilbo se uklonil. Neměl na hlavě nic, co by smekl, a trapně si uvědomoval, kolik mu chybí knoflíků. „Já jsem čaroděj,“ pokračoval Gandalf. „Jestli jste o mně ještě neslyšel, já zato slyšel o vás, a vy jste možná slyšel o mém dobrém bratranci Radagastovi, který žije blízko jižního konce Temného hvozdu?“

„To ano; myslím, že na čaroděje to není špatný chlapík. Občas jsem se s ním stýkal,“ řekl Medděd. „No, teďka tedy vím, kdo jste, nebo aspoň co říkáte, že jste. A co chcete?“

„Abych mluvil pravdu, přišli jsme o svá zavazadla, málem jsme zabloudili a dost potřebujeme pomoc nebo aspoň radu. Dá se říct, že jsme zažili ošklivé chvíle se skřety v horách.“

„Se skřety?“ opáčil silák už méně příkře. „Ohó, tak vy jste měli patálii s nimi, co? Proč jste se k nim vůbec přibližovali?“

„Neměli jsme to v úmyslu. Přepadli nás v noci v průsmyku, kterým jsme museli projít — byli jsme na cestě ze Západních zemí do těchhle kraj, ale to je dlouhá historie.“

„Tak radši pojďte dovnitř a povězte mi z ní něco, jestli to nebude trvat celý den,“ vybídl je muž a zavedl je tmavými dveřmi ze dvora do domu.

Vykročili za ním a octli se v prostorné síni s krbem uprostřed. Třebaže bylo léto, hořela v krbu polena a kouř stoupal k začazeným trámům krovu, hledaje si cestu ven otvorem ve střeše. Prošli touto šerou síní, osvětlenou jenom plameny ohniště a dírou nad ohništěm, a dostali se jinými menšími dveřmi na jakousi verandu, podepřenou dřevěnými kůly z jednotlivých kmenů. Otvírala se na jih a byla dosud vyhřátá a plná světla, jak do ní šikmo dopadaly paprsky slunce směřujícího k západu, které zároveň ozlacovalo zahradu plnou květin, dosahujících až ke schodům na verandu.

Tam se usadili na dřevěné lavice, Gandalf začal vyprávět a Bilbo klátil nožkama, protože mu nedosahovaly až na zem, prohlížel si květiny na zahradě a rád by byl věděl, jak se jmenují, poněvadž polovičku z nich jakživ neviděl.

„Cestoval jsem přes hory s jedním či se dvěma přáteli...“ začal čaroděj.

„Či se dvěma? Já vidím jenom jednoho, a to ještě mrňavého,“ poznamenal Medděd.

„No, abych řekl pravdu, nechtěli jsme vás obtěžovat všichni najednou, dokud nezjistím, jestli nejste zaneprázdněný. Když dovolíte, tak bych je zavolal.“

„Jen do toho, zavolejte!“

A tak Gandalf dlouze a pronikavě zahvízdal, a vzápětí se objevili na zahradní pěšině kolem domu Thorin s Dorim a hluboce se poklonili.

„Aha, vy jste myslel s jedním či se třemi!“ podotkl Medděd. „Ale tohle přece nejsou hobiti, to jsou trpaslíci!“

„Thorin Pavéza, k vašim službám! Dori k vašim službám!“ představili se oba trpaslíci a znovu se poklonili.

„Děkuju, já vaše služby nepotřebuju,“ odpověděl Medděd, „ale zdá se, že vy potřebujete moje. Nemám trpaslíky nijak zvlášť v lásce, ale jestli jste opravdu Thorin (syn Thraina, syna Throrova, myslím) a jestli je vás společník slušný chlapík a jestli jste opravdu nepřátelé skřetů a nemáte za lubem žádnou neplechu na mém území — mimochodem, co vlastně máte za lubem?“