John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Přes všechna nebezpečenství v těchhle odlehlých končinách se tam poslední dobou začínali vracet odvážní lidé z jihu, káceli stromy a stavěli si obydlí v přívětivějších údolních lesích a na říčních březích. Bylo jich mnoho, byli stateční a dobře vyzbrojení, takže ani Vrrci si netroufali zaútočit na ně, když jich bylo víc pohromadě, nebo za bílého dne. Ale teď plánovali s pomocí skřetů noční přepadení některých vesnic nejblíž k horám. Kdyby jim jejich plán vyšel, nazítří by v těch dědinách nikdo z obyvatelstva nezůstal; všichni by byli pobiti, až na těch pár, které by skřetové vlkům nenechali, ale odvedli by si je jako zajatce do svých jeskyní.

Bylo hrozné poslouchat tohle všechno, nejenom kvůli oněm statečným lesákům a jejich ženám a dětem, nýbrž i kvůli nebezpečí, které nyní hrozilo Gandalfovi a jeho přátelům. Vrrci byli rozběsnění, že je našli právě na svém shromaždišti. Mysleli si o nich, že to jsou přátelé lesáků a že sem přišli špehovat, aby donesli zprávu o vlčích plánech dolů do údolí, takže skřetové a vlci budou muset svést krvavou bitvu, místo aby pochytali zajatce a požírali lidi náhle probuzené ze spánku. Proto Vrrky ani nenapadlo odejít a nechat naše přátele na stromech uniknout, rozhodně ne před ránem. A dávno předtím, říkali si, přijdou z hor skřetí vojáci, a skřeti dovedou lézt po stromech nebo je porážet.

Teď chápete, proč Gandalf, když tak poslouchal jejich vrčení a ňafání, dostal hrozný strach, ačkoli byl čaroděj, a pomyslel si, že, jsou na tom zatraceně špatně a vůbec ne v bezpečí. Přesto však nehodlal nechat další vývoj událostí na vůli jenom jim, třebaže sám toho nemohl podniknout mnoho, když tak trčel na vysokém stromě, obklopen všude pod sebou vlky. Natrhal si tedy z větví borovice zásobu ohromných šišek. Pak jednu zapálil jasně modrým ohněm a mrštil jí dolů do kruhu vlků. Zasáhla jednoho z nich do hřbetu, jeho huňatý kožich okamžitě vzplál a vlk začal se strašným kňučením skákat sem a tam. Pak přiletěla další šiška, a ještě jedna, první v modrých plamenech, druhá v červených, třetí v zelených. Rozprskly se na zemi uprostřed kruhu na barevné jiskry a kouř. Jedna zvlášť veliká trefila vlčího vůdce do čumáku, že vyskočil na deset stop do výšky a pak začal obíhat v kruhu dokolečka a rafat a chňapat i po druhých vlcích, takový se ho zmocnil vztek a strach.

Trpaslíci a Bilbo zajásali. Vlci zuřili až hrůza pohledět, a rozruch, který rozvířili, naplnil celý les. Vlci mají strach z ohně vždycky, ale tenhle oheň byl zvlášť hrozný a zlověstný. Kdykoli jim nějaká jiskra vletěla do kožichu, uvízla tam a propalovala se do nich, a jestliže se honem nepřevalili, byli brzy v jednom plameni. Za chvilku se po mýtině váleli vlci z boku na bok, aby udusili jiskry na svých hřbetech, zatímco ti, kteří už hořeli, pobíhali s vytím sem a tam a zapalovali druhé, dokud je vlastní kamarádi nezahnali, a pak s kňučením a kničením prchali dolů po stráních a hledali vodu.

„Co je to dneska v lese za povyk?“ podivil se Pán orlů. Seděl na osamělém skalním vrcholku na východní straně pohoří, všecek černý v měsíčním světle. „Slyším vlčí hlasy! Jsou snad v lesích skřetové za nějakou neplechou?“

Vznesl se do vzduchu a dva jeho strážní na skaliskách po obou stranách okamžitě vzlétli, aby ho následovali. Kroužili vysoko oblohou a shlíželi na kruh Vrrků, maličký kroužek hluboko, hluboko dole. Ale orli mají orlí zrak a vidí i nepatrné drobnosti na velikou dálku. Pán orlů z Mlžných hor měl oči, které se bez mrknutí dokázaly zahledět do slunce a zpozorovat i při měsíčním světle králíka, běžícího po zemi míli pod ním. Ačkoli nemohl vidět postavičky v korunách stromů, postřehl rozruch mezi vlky, viděl droboučké záblesky ohně a slyšel vytí a kňučení, které k němu slabě doléhalo z dálky. Spatřil rovněž odlesky měsíce na kopích a přílbách skřetů, když dlouhé řady těch ničemů vylézaly z jejich brány, plížily se dolů po svazích a zahýbaly do lesa.

Orli nejsou nijak laskaví ptáci. Někteří jsou dokonce zbabělí a krutí. Tohle staré plemeno ze severních hor však byli největší ze všech ptáků; byli hrdí a silní a ušlechtilí. Neměli rádi skřety, ani se jich nebáli. Jestli si jich někdy vůbec všimli (což se dálo zřídka, jelikož se takovými tvory neživili), vrhali se na ně shůry, zaháněli je s vřískotem zpátky do jejich slují a překazili jim vždycky tu špatnost, kterou skřeti právě podnikali. Skřetové orly nenáviděli a báli se jich, ale nemohli se dostat k jejich sídlům ve výšinách ani je z hor vyhnat.

Tu noc se Pána orlů zmocnila zvědavost, co se to vlastně děje, a tak si svolal mnoho dalších orlů, spustili se z hor a pomalu kroužili níž a níž k vlčí mýtině a ke shromaždišti skřetů.

A dobře udělali! Tam dole se dály hrozné věci. Vlci, kteří začali hořet a utekli do lesa, na různých místech les zapálili. Léto vrcholilo a na téhle východní straně hor už delší dobu skoro nepršelo. Zežloutlé kapradí, spadané suché větve, tlusté vrstvy borového jehličí a tu a tam ztrouchnivělé stromy, to všechno bylo brzy v jednom ohni. Na všech stranách kolem mýtiny Vrrků vyšlehávaly plameny. Ale vlčí strážci pod stromy neopouštěli svá stanoviště. Rozběsnění do nepříčetnosti vyskakovali a vyli kolem kmenů, proklínali trpaslíky svou příšernou řečí, jazyky jim visely z tlam a oči jim zářily stejně rudě a divoce jako plameny.

Pak najednou přiběhli s pokřikem skřeti. Mysleli, že se strhla bitva, ale brzy zjistili, k čemu došlo ve skutečnosti.

Někteří z nich si namouduši sedli a rozchechtali se. Jiní mávali kopími a tloukli násadami do štítů. Skřetové se ohně nebojí a brzy si vymysleli plán, který jim připadal náramně zábavný.

Někteří z nich sehnali vlky dohromady do jedné smečky. Jiní nanosili kolem kmenů kapradí a chrastí. Opět další se rozběhli kolem a dusali a dupali a dupali a dusali, až udusili skoro všechny ohně — jenom ne plameny nejblíž stromům, na nichž seděli trpaslíci. Na ten oheň přikládali suché listí a větve i kapradí. Brzy kolem trpaslíků hořel a dýmal plamenný kruh, jemuž skřetové bránili v rozšíření směrem ven, ale který pomalu postupoval směrem dovnitř, až plameny začaly olizovat palivo nahromaděné pod stromy. Kouř štípal Bilba do očí, oheň ho začal pálit a skrz ten čmoud viděl skřety, jak tancují dokolečka jako lidé kolem svatojánských ohňů. Vně kruhu tančících válečníků s kopími a sekyrami stáli v uctivé vzdálenosti vlci, přihlíželi a vyčkávali.

Bilbo slyšel, jak skřetové spustili děsivý popěvek:

Pak přestali a začali pokřikovat: „Uleťte, ptáčci! Uleťte, jestli můžete! Pojďte dolů, nebo se upečete v hnízdečkách! Zpívejte, ptáčci! Proč nezpíváte?“

„Běžte pryč, chlapečkové!“ křičel v odpověď Gandalf. „Teď není žádná doba hnízdění. A zlobiví chlapečkové, co si hrají s ohněm, budou biti!“ To říkal, aby je dopálil a ukázal jim, že z nich nemá strach třebaže ovšem strach měl, ačkoli byl čaroděj. Oni si toho však nevšímali a pokračovali ve svém zpěvu: