John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Při tom posledním Jahoj! se plameny doplazily pod Gandalfův strom. Za chvíli se oheň rozšířil i k ostatním. Kůra začala doutnat, nižší větve praštěly.

Tehdy Gandalf vyšplhal až na sám vrcholek své borovice. Z jeho hole vyšlehla náhlá záře jako blesk, když se chystal skočit z té výšky dolů rovnou mezi kopí skřetů. Bylo by to znamenalo jeho konec, třebaže by jich pravděpodobně mnoho pobil, kdyby tak mezi ně vpadl jako hrom. Jenomže neskočil.

Právě v tom okamžiku se shůry snesl Pán orlů. Uchvátil ho do spárů, a už byl pryč.

Skřetové zavyli vzteky a překvapením. Pán orlů hlasitě vykřikl, když mu teď Gandalf řekl pár slov. Obrovští ptáci, kteří ho provázeli, se obrátili zpátky a vrhli se dolů jako nesmírné černé stíny. Vlci kňučeli a skřípali zuby; skřetové ječeli, dupali zuřivou zlostí a marně vyhazovali svá těžká kopí do vzduchu. Orli se nad nimi přehnali; temné víření jejich mávajících křídel sráželo skřety k zemi nebo je smetávalo daleko pryč; orlí spáry drásaly skřetí obličeje. Jiní ptáci vzlétli k vrcholkům stromů a chopili se trpaslíků, kteří se zatím vydrápali tak vysoko nahoru, jak si jen troufali.

Chudáka malého Bilba tam málem zase nechali! Ještě že se mu podařilo chytit se za nohy Doriho, když orel odnášel trpaslíka jako posledního; a už se vznášeli vzhůru nad tou vřavou a ohněm a Bilbo se klátil ve vzduchu, div si nevykloubil paže.

Hluboko pod nimi se teď skřetové a vlci rozprchávali na všechny strany do lesů. Pár orlů se dosud vznášelo a kroužilo nad bojištěm. Plameny kolem stromů náhle vyšlehly nad nejvyšší větve, které se s praskotem vzňaly. Vytryskl vířivý sloup jisker a dýmu. Bilbo se zachránil skutečně v poslední chvíli!

Zanedlouho záře požáru dole potuchla, už to bylo jen mrkající červené očko na černé půdě, a oni se octli vysoko na obloze a stále stoupali ve velkých rozmáchlých kruzích. Bilbo nikdy nezapomněl na ten let, kdy se držel Doriho za kotníky. Každou chvíli zasténal: „Moje ruce, moje ruce!“, ale Dori na to pokaždé odpověděl zaúpěním: „Moje ubohé nohy, mé ubohé nohy!“

Bilbo vždycky trpěl závratí, i když byl v nejlepší kondici. Dělalo se mu špatně, i když se podíval přes okraj docela nízkého útesu, a nikdy neměl rád žebříky, natožpak stromy (však se také dosud nikdy nemusel zachraňovat před vlky). Dovedete si tedy představit, jak se mu točila hlava teď, když se podíval dolů mezi svýma kymácejícíma se nohama a viděl temnou krajinu, která se pod ním zeširoka otevírala, sem tam se skvrnou měsíčního světla na nějakém skalnatém úbočí nebo na řece v planinách.

Bledé vrcholky hor se blížily, měsícem ozářené skalní jehly trčící z černých stínů. Léto neléto, tady byla pořádná zima. Hobit zavřel oči a uvažoval, že už se dlouho neudrží. Pak si představil, jak by to dopadlo, kdyby se opravdu neudržel. Bylo mu nanic.

Let pro něho skončil právě včas, těsně před tím, než mu ruce vypověděly službu. Pustil se Doriho kotníků, zalapal po vzduchu a dopadl na drsnou plošinu vedle orlího hnízda. Zůstal tam beze slova ležet a v myšlenkách se mu mísilo překvapení, že byl zachráněn před ohněm, se strachem, aby se neskutálel z té úzké výšiny do hlubokých stínů kolem. V hlavě se mu to tentokrát skutečně divně pletlo po těch děsivých dobrodružstvích posledních tří dní, kdy vůbec nic nejedl, a náhle si uvědomil, že říká nahlas: „Teď aspoň vím, jak se cítí kousek špeku, když ho najednou vytáhne vidlička z pánve a položí ho zpátky na polici!“

„To sotva,“ slyšel odpověď Doriho, „protože ten špek ví, že dřív či později skončí zase na pánvi, kdežto nám se to doufejme nestane. A pak — orli nejsou vidličky!“

„To ne! Vůbec nejsou židličky — totiž vidličky,“ zabreptal Bilbo, posadil se a ustrašeně se podíval po orlovi, který seděl hned vedle. Napadlo ho, kolik jiných nesmyslů asi nablábolil, a jestli to orel nebude pokládat za hrubost. Nikdy byste neměli být hrubí k orlům, když jste jenom tak velcí jako hobit a když se octnete v noci v orlím hnízdě!

Orel si jenom brousil zobák o kámen, natřásal si peří a vůbec si toho nevšímal.

Zanedlouho přiletěl jiný orel. „Pán orlů si přeje, abys mu zajatce přinesl na Velkou římsu!“ křikl a hned byl zase pryč. První orel uchopil Doriho do drápů a odletěl s ním do noci, takže Bilbo zůstal docela sám. Byl ještě aspoň natolik při smyslech, aby zauvažoval, co vlastně posel myslel těmi „zajatci“, a aby si začal představovat, jak ho roztrhají jako králíka k večeři, až na něj přijde řada.

Orel se vrátil, popadl ho do spárů za záda kabátu a vznesl se. Tentokrát letěli jenom kousek cesty. Za chviličku se Bilbo, celý roztřesený strachy, octl na široké skalní římse, vyčnívající z úbočí hory. Shora tam nevedla žádná jiná cesta než na orlích křídlech, a žádná cesta dolů, leda skokem do propasti. Našel tam všechny ostatní, usazené zády ke skalní stěně. Byl tam i Pán orlů a mluvil s Gandalfem.

Vypadalo to, že Bilbo přece jen nebude sněden. Čaroděj s vládcem orlů se zřejmě tak trochu znali, ba dokonce přátelsky znali. Po pravdě řečeno, Gandalf, který býval v horách často, prokázal kdysi orlům službu a vyléčil jejich vládce ze zranění šípem. Takže výraz „zajatci“ znamenal, jak vidíte, „zajatce zachráněné před skřety“, a nikoli kořist orlů. Když Bilbo poslouchal Gandalfova slova, uvědomil si, že konečně se přece jen opravdu dostanou z těch děsivých hor. Čaroděj s Velkým orlem probíral plán na to, že orli odnesou trpaslíky, jeho samého i Bilba daleko ve směru jejich cesty přes planiny v podhůří.

Pán orlů však odmítl dopravit je kamkoli blízko k lidským příbytkům. „Stříleli by po nás z velkých tisových luků,“ odůvodnil to, „poněvadž by si mysleli, že máme zálusk na jejich ovce. A jindy by měli pravdu. Ne! Jsme rádi, že jsme skřety připravili o jejich zábavu, a rádi se vám odvděčujeme za to, co jste pro nás udělal, ale nebudeme kvůli trpaslíkům riskovat v jižních pláních vlastní životy.“

„No dobrá,“ souhlasil Gandalf. „Zaneste nás tedy tak daleko, jak sám myslíte! Už tak jsme vám hluboce zavázáni. Ale prozatím jsme hrozně vyhladovělí.“

„Já skoro hlady umírám,“ pípl Bilbo slabým hláskem, takže ho nikdo neslyšel.

„To se snad dá spravit,“ řekl Pán orlů.

O něco později byste mohli vidět na skalní římse plápolající oheň a kolem něho postavy trpaslíků při kuchtění. Vzduchem se linula libá vůně pečínky. Orli jim tam nanosili suché větve jako topivo a ulovené králíky, zajíce i malou ovečku. Trpaslíci zařídili všechny přípravy. Bilbo byl příliš zesláblý, než aby jim pomáhal, a stejně by nebyl moc platný při stahování králíků nebo při porcování masa, poněvadž byl zvyklý, že mu je řezník dodával připravené rovnou k vaření či na pekáč. I Gandalf vleže odpočíval, když předtím přiložil ruku k dílu při rozdělávání ohně, jelikož Oin i Gloin přišli o svá křesadla a troud. (Trpaslíci si ještě dodneška nezvykli na zápalky.)

Tak tedy skončila dobrodružství v Mlžných horách. Bilbo s plným žaludkem se brzy cítil zase dobře a mohl spokojeně usnout, třebaže by byl ve skutečnosti dal přednost chlebu s máslem před kousky masa opékaného na větvičkách. Usnul stočený do klubíčka na tvrdé skále pevněji, než kdy spal pod svou peřinou ve své malé noře doma. Ale celou noc se mu o domově zdálo a bloudil ve snu po všech svých pokojích a hledal něco, co nemohl najít, ba ani vzpomenout si, jak to vůbec vypadá.