John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

„Jdou navštívit zemi svých předků, daleko na východ od Temného hvozdu,“ vmísil se do řeči Gandalf, „a jenom čirou náhodou jsme se dostali na vaše území. Přecházeli jsme Vysokým průsmykem, který nás měl dovést k cestě na jih od vašich končin, když nás přepadli ti zlí skřetové -,jak jsem vám chtěl právě povědět.“

„Tak povídejte, povídejte!“ vybídl ho Medděd, který nikdy nepřekypoval zdvořilostí.

„Strhla se tam strašná bouře; kamenní obři po sobě házeli balvany a my jsme se v průsmyku schovali do jedné jeskyně, hobit a já a několik našich společníků...“

„Dvěma říkáte několik?“

„Vlastně ne. Ve skutečnosti byli víc než dva.“

„A co je s nimi? Jsou zabití, snědení, vrátili se domů?“

„To ne. Zřejmě nepřišli všichni, když jsem zahvízdal. Nejspíš se stydí. Víte, máme strach, že je nás trochu moc, abyste nás všechny přijal.“

„Jen do toho, zahvízdejte znova! Zdá se, že mám hosty na krku, a na jednom či na dvou navíc už nesejde,“ zabručel Medděd.

Gandalf znovu zahvízdal, ale Nori s Orim se objevili skoro ještě dřív, než jeho hvizd dozněl, protože jestli se pamatujete, Gandalf jim řekl, aby přicházeli po dvojicích každých pět minut.

„No nazdar!“ přivítal je Medděd. „Jste tady nějak rychle — kde jste se schovávali? Jen pojďte, čertíci ze škatulky!“

„Nori k vašim službám, Ori k vašim...,“ začali, ale Medděd je zarazil.

„Děkuju! Až budu potřebovat vaši pomoc, tak si vám řeknu. Posaďte se a pokračujte s tím vyprávěním nebo neskončíte do večeře.“

„Sotvaže jsme usnuli,“ ujal se opět slova Gandalf, „otevřela se v pozadí jeskyně puklina, z ní vyrazili skřetové a zmocnili se hobita a kavalérie našich poníků—“

„Kavalérie poníků? Co jste vlastně byli — kumpanie dragounů? Nebo jste měli tolik zavazadel? Nebo je šest poníků pro vás vždycky kavalérie?“

„To ne! Po pravdě řečeno, měli jsme víc nežli šest poníků, protože nás bylo taky víc nežli šest — a vida, tady jsou dva další!“ Právě v té chvíli se vynořili Balin s Dvalinem a poklonili se tak hluboko, že zametli svými plnovousy kamennou podlahu. Velikán se napřed zamračil, ale oni se tak úpěnlivě snažili chovat co nejzdvořileji, v jednom kuse přikyvovali, klaněli se a ometali si kapucemi kolena (podle nejlepší trpasličí manýry), že se přestal mračit a hlučně se rozřehtal; tak legračně vypadali.

„Kavalérie, svatá pravda!“ poznamenal. „Kavalérie povedených komiků. Pojďte dál, šášurové, jakpak se vy jmenujete? Nepotřebuju teď zrovna vaše služby, chci jenom slyšet vaše jména; a pak se posaďte a přestaňte se vrtět!“

„Balin a Dvalin,“ odpověděli, poněvadž si netroufali cítit se uraženi, dřepli si na podlahu a tvářili se náramně překvapeně.

„Tak zase pokračujte!“ vyzval Medděd čaroděje. „Kde jsem to přestal? Aha — mne se skřetové nezmocnili. Zabil jsem jich pár bleskem—“

„Výborně!“ zavrčel Medděd. „Přece jen to k něčemu je, být čarodějem.“

„— a proklouzl jsem puklinou dřív, než se zavřela. Šel jsem za nimi do hlavní síně, kde se to skřety zrovna hemžilo. Byl tam Velký skřet s třiceti nebo čtyřiceti strážnými. Pomyslel jsem si, že i kdyby moji přátelé nebyli k sobě všichni připoutaní řetězem, co zmůže tucet proti takové přesile?“

„Tucet! To slyším poprvé, že osm osob je tucet. Nebo máte ještě víc takových čertíků, co ještě nevyskočili ze škatulek?“

„Inu, ano, zdá se, že právě přichází další dvojice, myslím Fili a Kili,“ řekl Gandalf, když se ti dva objevili a s úsměvem se klaněli.

„To stačí!“ zvolal Medděd. „Posaďte se a buďte zticha! A vy pokračujte, Gandalfe!“

A tak Gandalf vyprávěl dál, až se dostal ke střetnutí ve tmě, k objevu dolní brány a k tomu, s jakou hrůzou zjistili, že pana Pytlíka někde ztratili. „Spočítali jsme se a zjistili jsme, že hobit mezi námi není. Zůstalo nás jenom čtrnáct!“

„Čtrnáct! To slyším poprvé, že deset bez jednoho je čtrnáct. Chcete snad říct devět, nebo jste mi ještě nevyjmenoval všechny z vaší společnosti?“

„Inu, neviděl jste ovšem ještě Oina a Gloina. A namouduši, tady je máme! Odpustíte jim, doufám, že vás obtěžují.“

„No, ať teda přijdou všichni! Honem! Pojďte dál, vy dva, a sedněte si! Ale podívejte se, Gandalfe, i teďka tady máme jenom vás a deset trpaslíků a toho hobita, co se ztratil. To je dohromady jenom jedenáct (plus jeden ztracený), a ne čtrnáct, ledaže čarodějové počítají jinak než ostatní lidi. Ale teď prosím vás už vyprávějte dál!“ Medděd se sice bránil, aby to nedal příliš najevo, ale celá ta historie ho začala opravdu silně zajímat. Za starých časů totiž znával právě tu část hor, kterou Gandalf líčil. Přikyvoval a pobrukoval, když slyšel o znovuobjevení hobita a o jejich sešupu po kamenité klouzačce a o vlčím kruhu v lesích.

Když Gandalf dospěl k tomu, jak museli vylézt na stromy s vlky všude pod sebou, velikán vstal, začal přecházet sem a tam a mumlal si: „Že jsem nebyl u toho! Já bych jim ukázal víc než prskavky!“

„Inu,“ řekl Gandalf, velice rád, že jeho vyprávění působí dobrým dojmem, „dělal jsem, co jsem mohl. Seděli jsme tam s rozběsněnými vlky pod sebou, les místy začínal hořet, a do toho přišli skřetové a objevili nás. Ječeli radostí a prozpěvovali o nás posměšné popěvky. Patnáct ptáčků na pět jedlí...“

„Propánakrále!“ zabručel Medděd. „Nevykládejte mi, že skřetové neumějí počítat. To umějí docela dobře. Dvanáct není patnáct, to ještě vědí.“

„Já to vím taky. Byli s námi totiž ještě Bifur a Bofur. Netroufal jsem si uvést je dřív, ale tady jsou.“ Objevili se Bifur s Bofurem. „A já!“ zafuněl Bombur za nimi. Byl tlustý a měl vztek, že ho nechali jako posledního. Odmítl čekat pět minut a přisupěl v patách těm dvěma.

„No, teď vás je konečně opravdu patnáct, a protože skřetové umějí počítat, zdá se, že už jste všichni, co jste byli na těch stromech. Teďka snad můžete svůj příběh dokončit bez dalšího vyrušování.“ Tehdy si pan Pytlík uvědomil, jak chytře to Gandalf navlékl. Stálé vyrušování zvýšilo Meddědův zájem o vyprávění, a vyprávění mu nedovolilo, aby trpaslíky hned odehnal jako podezřelé žebráky. Nikdy si totiž cizí lidi domů nezval, jestliže se tomu mohl vyhnout. Měl jenom pár přátel, kteří žili hezky daleko; a ani z těch k sobě nepozval nikdy víc než dva najednou. A teď mu sedělo na verandě patnáct cizinců!

Než čaroděj dovyprávěl a skončil tím, jak byli všichni zachráněni orly a odneseni na Skalbal, slunce zašlo za vrcholky Mlžných hor a v Meddědově zahradě se pořádně prodloužily stíny.

„Výborná historka!“ pochválil si ji hostitel. „Nejlepší, jakou jsem slyšel za dlouhou dobu. Kdyby všichni žebráci dovedli vyprávět něco takového, našli by mě třeba ve vlídnějším rozpoložení. Možná ovšem, že jste si to všechno vymysleli, ale večeři si za ten příběh zasloužíte stejně. Pojďme se najíst.“

„Ano, prosím!“ souhlasili všichni zároveň. „Děkujeme mockrát!“

V síni se zatím docela setmělo. Medděd zatleskal a přiklusali čtyři krásní bílí poníci a několik velkých šedých psů s dlouhými těly. Medděd jim cosi řekl v nějaké podivné řeči, jako když se zvířecí zvuky promění v mluvu. Zvířata odešla a za chvilku se vrátila s pochodněmi v hubách, zapálila je v krbu a zastrčila je do svorek připevněných nízko na sloupech síně kolem ústředního ohniště. Psi dovedli stát na zadních, když chtěli, a nosit věci v předních prackách. Rychle přinesli od postranních zdí podstavce i tabule a složili z nich velký stůl poblíž krbu.