John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Druhý den ráno se Bilbo probudil s časným jitřním sluncem před očima. Vyskočil, aby se podíval na hodiny a postavil si vodu na čaj, — ale zjistil, že vůbec není doma. Tak se tedy posadil a nadarmo zatoužil po umytí a po kartáči. Nedostal ani jedno z toho, ani čaj ani topinky ani slaninu k snídani, jenom studené skopové a králíka. A po tomhle se musel připravit na další cestu!

Tentokrát si směl vylézt na hřbet jednoho z orlů a držet se mezi jeho křídly. Vzduch kolem něho zafičel, takže zavřel oči. Trpaslíci volali sbohem a slibovali, že to vládci orlů oplatí, jestli k tomu někdy budou mít příležitost, a patnáct velkých ptáků vzlétlo ze skalní římsy. Slunce stálo dosud nízko nad východním okrajem světa. Jitro bylo chladné, v údolích a proláklinách se držela mlha a tu a tam se vinula kolem horských vrcholů a kopců. Bilbo otevřel jedno oko, aby se podíval, a zjistil, že ptáci jsou už vysoko, že svět leží hluboko pod nimi a hory se ztrácejí daleko za nimi. Znovu zavřel oči a chytil se pevněji.

„Neštípejte!“ napomenul ho orel. „Nemusíte se lekat jako králík, i když tak vypadáte. Je krásné ráno se slabým vánkem. Co je lepší než létání?“

Bilbo by byl nejradši odpověděl, že teplá koupel a po ní snídaně venku na trávníku, ale řekl si, že udělá líp, když neřekne nic a když trošičku povolí ve svém křečovitém sevření.

Po hezky dlouhém čase orli i z té ohromné výšky zřejmě uviděli bod, kam měli namířeno, poněvadž se ve velkých spirálách začali snášet dolů. Kroužili tak hodnou chvíli, a hobit konečně znovu otevřel oči. Země byla daleko blíž a pod nimi rostly stromy, které vypadaly jako duby a jilmy, rozkládaly se tam travnaté lučiny a jimi protékala nějaká řeka. Ale přímo v cestě proudu, který se musel obloukem vyhnout, trčelo ze země mohutné skalisko, téměř skalnatý pahorek, jako poslední předsunutá hlídka vzdálených hor nebo jako obrovský balvan vržený na míle do planiny nějakým obrem mezi obry.

Orlové se teď jeden po druhém rychle spustili na vršek toho skaliska a vysadili své pasažéry.

„Šťastnou cestu,“ volali, „ať cestujete kam cestujete, dokud vás na konci vaší pouti neuvítají vaše hnízda!“ To je mezi orly zdvořilý způsob rozloučení.

„Ať vás vítr pod vašimi křídly nese tam, kam pluje slunce a kráčí měsíc!“ popřál jim Gandalf, který znal patřičnou odpověď.

Tak se tedy rozloučili. A třebaže se vládce orlů stal později králem všech ptáků, nosil na hlavě zlatou korunu a jeho patnáct náčelníků zlaté obojky (vyrobené ze zlata, které jim dali trpaslíci), Bilbo je už nikdy neviděl — leda ve velké výšce a zdálky v bitvě pěti armád. Ale poněvadž k tomu se dostaneme až ke konci našeho vyprávění, prozatím o tom nebudeme mluvit.

Na vršku skalnatého pahorku byla plošinka, odkud vedla pěšina s mnoha vyšlapanými schody dolů k řece, přes kterou se dalo přebrodit po velikých placatých kamenech k lučinám na druhém břehu. U paty schodů poblíž brodu byla jeskyňka (přívětivá a na zemi vystlaná oblázky). Tam se naše společnost shromáždila a prodiskutovala, co je třeba podniknout dál.

„Vždycky jsem myslel na to, jak vás všechny bezpečně (pokud možná) doprovodit přes hory,“ řekl čaroděj, „a teď se mi to díky dobrému vedení a pořádné dávce štěstí podařilo. Jsme teď vlastně daleko dál k východu, než jsem s vámi původně zamýšlel jít, protože koneckonců nejde o moje dobrodružství. Možná že se na vás ještě podívám, než budete hotovi, ale zatím si musím vyřídit jiné naléhavé záležitosti.“

Trpaslíci vzdychali a tvářili se hrozně sklíčeně a Bilbo se rozplakal. Začínali už věřit, že Gandalf s nimi půjde po celou cestu a že bude vždycky po ruce, aby jim pomohl ze všech nesnází. „Však já nezmizím v tomhle okamžiku,“ chlácholil je. „Den či dva vám ještě můžu věnovat. Třeba vám pomůžu z téhle šlamastyky a trochu pomoci potřebuju konečně i já sám. Nemáme nic k jídlu, žádná zavazadla ani poníky, na kterých bychom jeli; a vy nevíte, kde jste. Teď vám to můžu povědět. Jste pořád ještě hezkých pár mil severně od stezky, které bychom se byli měli držet, kdybychom nemuseli utíkat z hor tak nakvap. Ve zdejších končinách žije hrozně málo lidí, jestli se sem nějací nenastěhovali od té doby, co jsem tady byl naposledy, a to už je pár let. Ale je tady někdo, o kom vím, a bydlí tady nedaleko. Ten někdo vytesal ty schody v tom velkém skalisku — myslím, že mu říká Skalbal. Nepřichází sem často, rozhodně ne ve dne, a nemá smysl čekat tu na něho. Vlastně by to bylo hodně nebezpečné. Musíme ho vyhledat sami; a jestli naše setkání s ním dopadne dobře, pak se s vámi nejspíš rozloučím a popřeju vám jako ti orli šťastnou cestu, ať cestujete kam cestujete!“

Prosili ho, aby je neopouštěl. Nabízeli mu dračí zlato a stříbro a drahokamy, ale on se nenechal ve svém rozhodnutí zviklat. „Uvidíme, uvidíme!“ řekl jenom. „Ostatně myslím, že jsem si už trochu toho vašeho dračího zlata vysloužil — jestli se k němu dostanete.“

Po tomhle se ho přestali doprošovat. Raději se vysvlékli ze šatů a vykoupali se v řece, která byla u brodu mělká, čistá a s kamenitým dnem. Když oschli na slunci, které teď pěkně hřálo, cítili se osvěženi, třebaže byli dosud pohmoždění a trochu hladoví. Zanedlouho přešli přes brod (hobita přenesli) a pak se vydali na pochod dlouhou zelenou trávou a podél řad rozložitých dubů a vysokých jilmů.

„Ale proč tomu skalisku říká Skalbal?“ zeptal se Bilbo, který šel po boku čaroděje.

„Říká mu Skalbal, protože to pro ně je to pravé slovo. Všechny podobné balvany jsou pro něho skalbaly a tenhle je Skalbal s velkým S, protože je jediný poblíž jeho domu a on ho dobře zná.“

„Kdo mu tak říká? Kdo ho zná?“

„Ten někdo, o kterém jsem vám povídal — veliká osobnost. Musíte se všichni chovat náramně zdvořile, až vás k němu uvedu. Představím vás myslím postupně, vždycky po dvou, a musíte si dát dobrý pozor, abyste ho nepodráždili, nebo bůhsámví, co se může stát. Dokáže být strašný, když se zlobí, třebaže je docela vlídný, když je po jeho. Ale stejně vás varuju, že se rozzlobí snadno.“

Když trpaslíci slyšeli, co čaroděj povídá Bilbovi, shlukli se kolem nich. „To je ta osoba, ke které nás teď vedete?“ ptali se. „Nemohl byste najít někoho míň popudlivého? Neměl byste nám to všechno vysvětlit jasněji?“ — atakdál.

„Ano, je to ta osoba! Ne, nemohl! A vysvětlil jsem vám to dost podrobně,“ odsekl čaroděj rozmrzele. „Jestli vám to nestačí, tak se jmenuje Medděd. Je ohromně silný a je to kožoměnec.“

„Cože? Kožišník? Člověk, co říká králíkům chramostejl, když z jejich kůže neudělá veverčí?“ zajímal se Bilbo.

„Propánakrále, ne, ne, NE!“ zhrozil se Gandalf. „Neplácejte hlouposti, pane Pytlíku, jestli to dokážete; a ve jménu všech zázraků nevyslovujte slovo kožišník, dokud nejste dál než na sto mil od jeho domu, ani slovo kožich, beranice, rukávník, žádný takový nešťastný výraz! Je zkrátka kožoměnec. Mění svoji kůži: někdy je ohromný černý medvěd, někdy veliký, silný černovlasý člověk s mocnýma pažema a s divokým plnovousem. O moc víc vám nemůžu povědět, třebaže by vám tohle mělo stačit. Někteří lidé říkají, že je potomek ohromných, prastarých horských medvědů, co tady žili, než přišli obři. Jiní zase tvrdí, že je člověk a potomek prvních lidí, kteří žili předtím, než se v těchhle končinách světa objevil Šmak a ostatní draci a než do hor přitáhli ze severu skřeti. Sám to nevím, ale myslím si spíš, že pravda je to druhé. Není to osobnost, na kterou je dobře se moc vyptávat.