John Tolkien: Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Musím však s lítostí povědět, že mu to nevadilo. Byl docela spokojený a bublání čajníku na plotýnce v krbu se mu od té doby zdálo melodičtější, než bývalo za klidných časů před neočekávaným dýchánkem. Svůj meč si pověsil nad krbovou římsu. Drátěnou košili vystavil na stojánku v předsíni (dokud ji nezapůjčil jednomu muzeu). Své zlato a stříbro utratil většinou na dárky, jak užitečné, tak výstřední, — což do jisté míry vysvětluje náklonnost, kterou k němu chovali jeho synovci a neteře. Kouzelný prsten zůstal jeho velkým tajemstvím, poněvadž si jej navlékal hlavně tehdy, když k němu přišla nějaká nepříjemná návštěva.

Dal se na psaní poezie a s oblibou navštěvoval elfy; a třebaže mnozí kroutili hlavami, ťukali si na čela a říkali „Chudák starý Pytlík“, a třebaže málokdo věřil jeho vyprávění, zůstal velice šťastný až do konce svých dní, a dožil se jich neobyčejně mnoho.

Jednoho podzimního večera o pár let později seděl Bilbo ve své pracovně a psal svoje paměti — zamýšlel jim dát titul „Cesta tam a zase zpátky, hobitovy prázdniny“ — když náhle zazvonil domovní zvonek. Byl to Gandalf a nějaký trpaslík, a ten trpaslík byl Balin. „Pojďte dál! Pojďte dál!“ vítal je Bilbo a za chvíli seděli v křeslech u ohně. Jestliže si Balin všiml, že páně Pytlíkova vesta je zakulacenější (a že na ní jsou pravé zlaté knoflíky), Bilbo si zase všiml, že Balinův plnovous je o pár coulů delší a že jeho drahokamy vykládaný opasek je vskutku nádherný.

Dali se samozřejmě do řeči o časech, které spolu prožili, a Bilbo se vyptával, jak to vypadá v krajích kolem Hory. Zřejmě to vypadalo výborně. Bard znovu vybudoval město Dol, přistěhovali se tam za ním lidé od Jezera, z jihu i ze západu, celé údolí bylo znovu obděláno a zbohatlo a bývalá pustina teď byla na jaře plná ptáků a květů a na podzim se tam sklízelo ovoce a slavilo posvícení. I Jezerní město bylo postaveno znovu a prospívalo víc než kdy předtím, po proudu i proti proudu Bystré řeky plynulo veliké bohatství a mezi elfy i trpaslíky i lidmi vládlo v těch končinách přátelství.

S někdejším starostou to skončilo špatně. Bard mu dal spoustu zlata, aby pomohl Jezerním lidem, ale starosta, jenž patřil k té sortě, která se snadno nakazí dračí nemocí, většinu zlata ukradl, utekl s ní a zemřel pak hlady v Pustině, když ho opustili jeho společníci.

„Nový starosta je moudřejší,“ řekl Balin, „a je velice populární, poněvadž se mu přirozeně připisuje k dobru hlavní zásluha o dnešní blahobyt. Skládají se o něm písně, že za jeho starostování oplývají řeky zlatem.“

„Tak se proroctví starých písní přece jen nějak splnilo,“ poznamenal Bilbo.

„Ovšem!“ potvrdil Gandalf. „A proč by se nemělo splnit? Snad byste se nedíval na proroctví s nedůvěrou, protože jste je sám pomáhal uskutečnit? Jistě si opravdu nemyslíte, že vás při všech vašich dobrodružstvích a útěcích vedlo pouhé štěstí, jenom k vašemu prospěchu? Jste výborná osoba, pane Pytlíku, a mám vás moc rád, ale jste přece jen docela malý chlapíček v široširém světě!“

„Zaplaťpánbůh!“ zasmál se Bilbo a podal mu nádobu s tabákem.

Syn Azogův