John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

„Už zakrátko,“ řekl Gandalf, „zavládne v hvozdu o něco zdravější povětří. Sever bude té hrůzy zbaven na dlouhá léta, jak doufám. Ale stejně bych rád, kdyby se nám ho bylo podařilo sprovodit ze světa.“

„To by bylo opravdu dobře,“ poznamenal Elrond, „ale mám strach, že k tomu na světě v našem věku nedojde, ani v mnoha příštích.“

Když skončilo vyprávění o jejich cestách, přišly na řadu další příběhy a ještě další příběhy, příběhy z dávných dob i vyprávění o nových událostech, a zkazky vůbec bez času a Bilbovi klesla hlava na prsa a spokojeně si pochrupával v koutě.

Probudil se a zjistil, že leží v bílé posteli a otevřeným oknem že svítí měsíc. Pod oknem zpívalo jasně a hlasně mnoho elfů na březích proudu.

„No, no, veselí lidičkové!“ řekl Bilbo, když vykoukl z okna. „Kolikpak je hodin podle měsíce? Vaše ukolébavka by probudila i opilého skřeta. Ale stejně vám děkuju.“

„A vaše chrápání by probudilo i kamenného draka, — ale stejně vám děkujeme,“ odpověděli se smíchem. „Blíží se svítání, a vy jste spal od soumraku. Zítra snad se z té únavy vyléčíte.“

„I trocha spánku v Elrondově domě má velkou léčivou moc,“ odpověděl hobit, „ale já radši prodělám celou léčebnou kúru. Podruhé dobrou noc, sliční přátelé!“ A s těmi slovy si vlezl zpátky do postele a spal až pozdě do rána. Únava z něho v tom domě brzy spadla a užil si pak s elfy z roklinky spoustu legrace a tance, od časného jitra pozdě do noci. Ale ani tam se nenechal dlouho zdržet a myslel pořád na svůj vlastní domov. Po týdnu tedy se s Elrondem rozloučil, dal mu pár takových drobných dárků, jaké byl Elrond ochoten přijmout, a odejel s Gandalfem.

Už když vyjížděli z údolí, západní obloha před nimi se zatměla a vstříc jim zadul vítr s deštěm. „Radostné májové počasí!“ poznamenal Bilbo, když ho déšť šlehal do obličeje. „Ale už jsme se obrátili zády k bájím a vracíme se domů. Tohle je nejspíš první vzorek na ochutnání.“

„Čeká nás ještě dlouhá cesta,“ řekl Gandalf.

„Ale je to poslední cesta,“ dodal Bilbo.

Dojeli k řece, jež tvořila hranici Divočiny, a k brodu pod příkrým břehem, na který si možná vzpomínáte. Řeka byla rozvodněná táním sněhu před blížícím se létem i celodenním deštěm, ale překročili ji, byť i s určitými potížemi, a vyrazili nastávajícím soumrakem na poslední etapu své pouti.

Podobala se hodně jejich první cestě, až na to, že společnost byla menší a zamlklejší, a také tentokrát nenarazili na žádné zlobry. Bilbo si na různých místech vzpomínal, co se tam stalo a řeklo před rokem spíš mu to připadalo jako před deseti roky -, takže rychle postřehl místo, kde jim spadl poník do vody a kde odbočili z cesty a zažili ošklivé dobrodružství s Tomem, Bertou a Vildou.

Nedaleko cesty našli zlobří zlato, které tam před rokem zakopali, dosud ukryté a nedotčené. „Já mám zlata dost na celý život,“ prohlásil Bilbo, když je vykopali. „Radši si je vezměte vy, Gandalfe. Jistě budete vědět, co s ním“

„To bych jistě věděl!“ řekl čaroděj. „Ale přesto se rozdělíme stejným dílem. Budete možná potřebovat víc, než čekáte.“

Dali tedy zlato do pytlů a naložili je na poníky, kterým se to vůbec nechtělo líbit. Postupovali pak pomaleji, poněvadž většinu času šli pěšky. Ale krajina byla zelená a rostla tam spousta trávy, kterou se hobit spokojeně brouzdal. Utíral si obličej červeným hedvábným kapesníkem — ne, ani jeden z jeho vlastních se nezachoval, tenhle si vypůjčil od Elronda -, poněvadž s červnem teď nastalo léto a bylo opět krásné a horké počasí.

A protože všechno má svůj konec, dokonce i tenhle příběh, nadešel konečně den, kdy se před nimi ukázal kraj, kde se Bilbo narodil a kde byl vychován, kde znal každý kousek země a každý strom tak dobře jako své vlastní ruce a prsty na nohou. Když vystoupil na nízký pahorek, uviděl v dálce svůj vlastní Kopec a náhle se zastavil a zarecitoval:

Gandalf se na něj podíval. „Můj milý Bilbo!“ řekl mu. „S vámi se něco stalo! Vy už nejste ten hobit, co jste býval.“

A tak přešli přes most a kolem mlýna na řece přišli rovnou k Bilbovým vlastním dveřím.

„Propánakrále! Co se to tady děje?“ zvolal hobit. U dveří byla veliká tlačenice osob všeho druhu, úctyhodných i méně úctyhodných, a mnozí vcházeli dovnitř a zase vycházeli — a ani si neutřeli na rohožce nohy, jak si Bilbo s nelibostí všiml.

Jestliže ho to překvapilo, oni byli ještě překvapenější. Vrátil se domů právě doprostřed dražby! Na dveřích visela velká cedule, na které stálo černými a červenými literami, že jedenadvacátého června advokátní firma Žrout, Žráč a Hrabal prodává v dražbě pozůstalost po zesnulém blahorodém pánovi, panu Bilbovi Pytlíkovi ze Dna pytle pod Kopcem v Hobitíně. Prodej začíná přesně v deset hodin. Teď bylo skoro poledne a většina věcí už byla rozprodaná za různé ceny, některé za babku a jiné za fajfku tabáku (což není při dražbách nijak neobvyklé). Bilbovi bratranci, Pytlíkové ze Sáčkova, dokonce právě pilně přeměřovali jeho pokoje, aby zjistili, jestli se tam vejde jejich vlastní nábytek. Bilbo byl zkrátka „předpokládaný nebožtík“ a z těch, kdo to předpokládali, se každý nezaradoval, když zjistil mylnost toho předpokladu.

Návrat pana Bilba Pytlíka vyvolal veliké pozdvižení jak pod Kopcem, tak za Kopcem i za Vodou; znamenal daleko víc než nějakou prchavou senzaci. Právnické tahanice se pak opravdu táhly celá léta. Dlouho trvalo, než panu Pytlíkovi vůbec znovu přiznali, že je naživu. Účastníky dražby, kteří při ní zvlášť výhodně nakoupili, bylo o tom třeba přesvědčovat zatraceně dlouho; a Bilbo nakonec, aby ušetřil čas, musel koupit zpátky hodně kusů svého vlastního zařízení. Spousta jeho stříbrných lžiček záhadně zmizela a nikdy se nevysvětlilo kam. Bilbo osobně podezíral Pytlíky ze Sáčkova. Oni zase nikdy nepřipustili, že Pytlík, který se vrátil, je opravdický Pytlík, a nikdy už s Bilbem nevycházeli přátelsky. Skutečně tolik toužili bydlet v jeho útulné hobití noře.

Bilbo nakonec shledal, že přišel o víc než o lžičky — přišel o svou solidní reputaci. Pravda, zůstal od té doby navždy přítelem elfů, těšil se úctě trpaslíků, čarodějů a podobných návštěvníků, které kdy k němu zavedla cesta, ale jeho sousedi ho už tak docela nerespektovali. Po pravdě řečeno, všichni hobiti v okolí ho pokládali za „divného pavouka“ — s výjimkou jeho synovců a neteří z bralovské strany, ale ani těm rodiče nedoporučovali, aby se s Bilbem přátelili.