John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

„To je od vás velice laskavé,“ odpověděl Bilbo, „ale pro mne je to takhle opravdu úleva. Namouduši nevím, jak bych celé to jmění dopravil celou cestu až domů bez bojů a vraždění. A právě tak nevím, co bych si s ním doma počal. Určitě bude prospěšnější ve vašich rukou.“

Nakonec si vzal jenom dvě malé truhličky, jednu plnou stříbra a druhou plnou zlata, které unesl jeden silný poník. „To je tak akorát, co zvládnu,“ prohlásil.

Konečně nadešel čas, aby se rozloučil se svými přáteli. „Buďte zdráv, Baline!“ řekl. „Buďte zdráv, Dvaline, a buďte zdrávi, Dori, Nori, Ori, Oine, Gloine, Bifure, Bofure a Bombure! Ať vám nikdy nevylínají vousy!“ A pak se obrátil k Hoře a dodal: „Sbohem, Thorine Pavézo! Sbohem Fili a Kili! Ať nikdy nevybledne vaše památka!“

Trpaslíci se pak před bránou hluboko klaněli, ale slova jim vázla v hrdlech. „Sbohem a šťastnou cestu, ať jedete kam jedete!“ vypravil ze sebe konečně Balin. „Jestli nás ještě někdy navštívíte, až naše síně budou znovu krásné, uspořádáme si skutečně skvělý hodokvas!“

„Jestli vy budete mít někdy cestu mým směrem,“ odpověděl Bilbo, „rozhodně u mne zaklepejte! Svačina je ve čtyři, ale každý z vás bude vítán kdykoli!“ Potom se odvrátil.

Voj elfů se dal na pochod a byl smutně prořídlý, mnozí se však utěšovali, poněvadž severní svět teď bude po dlouhou dobu veselejší. Drak byl mrtev, skřetové poraženi a elfové se už těšili na jarní radovánky, až pomine zima.

Gandalf s Bilbem jeli za králem elfů a vedle nich rázoval Medděd, zase jednou v lidské podobě, a smál se a zpíval si cestou silným hlasem. Tak pokračovali, až se přiblížili pokraji Temného hvozdu, na sever od místa, kde z hvozdu vytékala Lesní řeka. Tam zastavili, poněvadž čaroděj a Bilbo do lesa nechtěli, třebaže je král zval, aby zůstali nějaký čas v jeho síních. Zamýšleli pokračovat po kraji hvozdu a obejít jeho severní konec v pustině mezi hvozdem a předhořím Šedých hor. Byla to dlouhá a neveselá cesta, ale teď, když byli skřeti rozdrceni, jim připadala bezpečnější než hrozivé stezky pod klenbou stromů. Ostatně Medděd se tou cestou vydal s nimi.

„Buďte zdráv, ó, králi elfů!“ loučil se Gandalf. „Ať se raduje lesní zeleň, dokud je svět ještě mladý! A nechť se raduje všechen váš lid!“

„Buďte zdráv, ó, Gandalfe!“ opáčil král. „Kéž se vždycky objevíte tam, kde je vás nejvíce zapotřebí a kde jste nejméně očekáván! Čím častěji se ukážete v mých síních, tím větší budu mít radost!“

„Prosím vás,“ zajíkl se Bilbo a postával na jedné noze, „abyste přijal tenhle dárek!“ A vytáhl náhrdelník ze stříbra a z perel, který mu dal Dain.

„Čím jsem si takový dar zasloužil, ó, hobite?“ podivil se král.

„Inu, já myslel, ehm, snad mi rozumíte,“ koktal Bilbo rozpačitě, „že bych vám měl tak trochu nahradit vaše, ehm, pohostinství. Chci říct, že i lupič má svou hrdost. Vypil jsem hodně vašeho vína a snědl hodně vašeho chleba.“

„Přijímám váš dar, ó, velkolepý Bilbo!“ řekl král vážně. „A jmenuji vás přítelem elfů a žehnám vám. Kéž se váš stín nikdy neumenší (to by se vám kradlo moc snadno)! Buďte zdráv!“

A pak se elfové obrátili k hvozdu, kdežto Bilbo vyrazil na dlouhou cestu k domovu.

Než se tam dostal, zažil ještě mnoho nesnází a dobrodružství. Divočina zůstávala pořád Divočinou a žilo tam tenkrát mnoho jiných nepříjemných tvorů kromě skřetů; ale měl dobré průvodce a dobré ochránce jel s ním čaroděj a značný kus cesty i Medděd -, takže se už nikdy neoctl ve velkém nebezpečí. V každém případě Gandalf s Bilbem uprostřed zimy urazili po obou okrajích Temného hvozdu celou cestu až k vratům Meddědova domu a tam se nějakou dobu oba zdrželi. Strávili tam v teple veselé vánoce; zdaleka široka se tam na Meddědovo pozvání sjeli hosté, aby je společně oslavili. Skřetů v Mlžných horách bylo už málo a byli tak vyděšení, že zalezli do nejhlubších děr, jaké jen našli; a Vrrci z lesů vymizeli, takže lidé mohli cestovat beze strachu. Medděd se skutečně potom stal velkým náčelníkem těch končin a vládl širokému kraji mezi horami a hvozdem; a říká se, že lidé z jeho rodu měli po mnoho pokolení schopnost brát na sebe medvědí podobu, a někteří z nich byli sveřepí a zlí, většinou však byli v srdci stejní jako Medděd, třebaže ne tak ohromní a silní. Za jejich časů byli z Mlžných hor vyhnáni i poslední skřeti a na hranicích Divočiny zavládl znovu mír.

Když se Bilbo a Gandalf konečné s Meddědem rozloučili, bylo už jaro, líbezné jaro s mírným počasím a se zářivým sluncem, a třebaže Bilbo toužil domů, přece jen odjížděl s lítostí, neboť květiny v Meddědových zahradách nebyly na jaře o nic méně báječné než v plném létě.

Potom vyjeli dlouhou cestou do hor, až dojeli k průsmyku, kde je tenkrát zajali skřetové. Ale teď dorazili k onomu nejvyššímu místu ráno, a když se ohlédli za sebe, viděli bílé slunce zářící na širý kraj. Za tím krajem ležel Temný hvozd, modravý v dálce a tmavě zelený na bližším okraji, třebaže bylo jaro. Docela v dálce, kam sotva oko dohlédlo, se tyčila Osamělá hora. Ne jejím nejvyšším vrcholku bledé jiskřil dosud neroztálý sníh.

„Tak přichází po ohni sníh, a i draci jednou skončí!“ řekl Bilbo a obrátil se k svému dobrodružství zády. Jeho bralovská stránka pociťovala čím dál větší únavu, kdežto ta pytlíkovská denně sílila. „Teď už bych rád jenom znovu seděl ve své lenošce!“ povzdychl si.

Na prvního máje naši dva poutníci konečně dospěli na okraj Roklinky, kde stál Poslední (nebo první) domácký dům. Opět byl večer, jejich poníci byli uondaní, zvláště ten, který nesl zavazadla, a všichni cítili potřebu odpočinku. Když sjížděli dolů po příkré stezce, Bilbo slyšel zpívat elfy na stromech, jako by od jeho poslední návštěvy vůbec nepřestali; a jakmile jezdci sestoupili až na dolejší mýtiny v lese, propukla elfí píseň hodně podobně jako tenkrát. Zněla asi nějak takhle:

Pak se elfové ukázali a pozdravili je a převedli je přes řeku k domu Elrondovu. Tam je čekalo vřelé přivítání a vyskytlo se tam ten večer mnoho napjatých uší, aby vyslechly vyprávění o jejich dobrodružstvích. Vyprávěl Gandalf, neboť Bilbo ztichl a zmocnila se ho ospalost. Většinu těch příběhů znal, poněvadž je sám prožil, a sám z nich mnoho čarodějovi pověděl cestou domů nebo v Meddědově domě; ale tu a tam vždycky otevřel jedno oko a poslouchal, když zaslechl nějakou část vyprávění, kterou ještě neznal.

Tak se dověděl, kde byl vlastně Gandalf, poněvadž vyslechl čarodějova slova k Elrondovi. Ukázalo se, že Gandalf se zúčastnil velké rady dobrých kouzelníků, mistrů moudrosti a bílé magie, kterým se konečně podařilo vyhnat Černého mága z jeho tmavé bašty na jihu od Temného hvozdu.