John Tolkien: Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Bard ovšem odmítl pustit trpaslíky přímo k Hoře. Rozhodl se vyčkat, než bude přineseno zlato a stříbro výměnou za Arcikam, poněvadž nevěřil, že by k tomu došlo, jakmile by byla pevnost obsazena tak početným a válečnickým vojem. Přinesli si s sebou spoustu zásob, neboť trpaslíci unesou náramně těžká břemena, a skoro všichni Dainovi vojáci, přestože pochodovali rychle, nesli na zádech kromě zbroje ohromné batohy. Vydrželi by obléhání po celé týdny a za tu dobu by mohli přijít ještě další trpaslíci a ještě další, poněvadž Thorin měl spoustu příbuzných. A také by mohli otevřít a střežit nějakou další bránu, takže obléhatelé by museli obklíčit celou Horu, a na to jich nebylo dost.

Přesně to měli trpaslíci v plánu (jelikož mezi Thorinem a Dainem pilně létali havraní poslové); ale pro tu chvíli měli zatarasenou cestu, takže jejich předvoj zamumlal pár zlostných slov do vousů a ucouvl. Bard pak poslal své posly okamžitě k bráně, ale nenašli tam žádné zlato k výplatě. Sotva se přiblížili na dostřel, uvítaly je šípy, takže se zarazili a museli honem zpátky. V táboře zatím bylo všechno vzhůru jako před bitvou, neboť Dainovi trpaslíci postupovali po východním břehu.

„Blázni!“ zasmál se Bard. „Že takhle lezou pod výběžek Hory! Nedovedou válčit na povrchu země, třebaže umějí vést bitvy v dolech. Ve skalách na jejich pravém křídle máme schovanou spoustu našich lučištníků a kopiníků. Trpaslické drátěné košile jsou možná dobré, ale brzy jim pořádně zatopíme. Pusťme se teď do nich z obou stran, než si pořádně odpočinou!“

Ale král elfů namítl: „Budu dlouho váhat, než začnu tuhle válku kvůli zlatu. Trpaslíci nás nemohou obejít, ledaže bychom jim to dovolili, ani nemohou provést nic, co bychom nepozorovali. Doufejme, že ještě dojde k něčemu, co nám pomůže k smíru. Naše početní převaha nám postačí, jestli nakonec bude přece jen muset dojít k nešťastnému boji.“

Jenomže počítal bez trpaslíků. Ty pálilo vědomí, že Arcikam je v rukou obléhatelů, vytušili také váhání Barda a jeho přátel, a tak se rozhodli k úderu, zatímco jejich protivníci debatovali.

Znenadání bez varovného znamení tiše vyrazili k útoku. Zadrnčely luky a zasvištěly šípy; bitva měla co nevidět propuknout.

Ale ještě víc znenadání padla s příšernou rychlostí tma! Po obloze se přihnal černý mrak. Divoká vichřice rozpoutala zimní hromobití, které zaburácelo kolem Hory, a její vrcholek ozářil blesk. A pod hromobitím se řítil vpřed jiný černý mrak, ale ten nepřinesla vichřice, přiletěl od severu, jakoby nesmírný mrak ptáků, tak hustý, že mezi jejich křídly nebyl vidět ani paprsek světla.

„Stůjte!“ vykřikl Gandalf, který se náhle objevil a stál teď sám se zdviženýma pažema mezi postupujícími trpaslíky a šiky, jež na ně čekaly. „Stůjte!“ zahřměl hromovým hlasem a z jeho hole se zablesklo. „Pohroma se řítí na vás na všechny! Běda, je tady dřív, než jsem čekal! Jdou na vás skřetové! Přichází Bolg [*)] Syn Azogův ze severu, ó, Daine, jehož otce jste zabil v Morii! Pohleďte! Netopýři nad jeho armádou jsou jako moře kobylek. Skřeti jedou na vlcích a Vrrci běží v jejich sledu!“

Všech se zmocnil úžas a zmatek. Při Gandalfových slovech tma ještě zhoustla.

„Pojďte!“ zvolal Gandalf. „Ještě máme čas na poradu. Ať přijde Dain, syn Nainův, rychle k nám!“

Tak začala bitva, kterou nikdo nečekal. Říkalo se jí pak bitva pěti armád a byla opravdu hrozná. Na jedné straně byli skřetové a divocí vlci, kdežto na druhé elfové, lidé a trpaslíci. Došlo k ní takhle. Už od pádu Velkého skřeta v Mlžných horách se nenávist skřetího kmene vůči trpaslíkům roznítila ve zběsilost. Mezi všemi jejich městy, koloniemi a opevněnými baštami cestovali sem a tam poslové, neboť skřeti se teď rozhodli ovládnout celý sever. Shromažďovali tajně zprávy a ve všech pohořích se pilně kovalo a zbrojilo. Pak pochodovali a scházeli se v horách i v údolích, přemísťovali se tunely nebo pod pláštěm tmy, až se kolem velké severní hory Gundabadu, pod níž leželo jejich hlavní město, shromáždila nesmírná armáda, připravená vrhnout se znenadání na jih, jen co vypukne nějaká pořádná bouře. Pak se dověděli o Šmakově smrti a zaplesali; a spěchali potom noc za nocí pod horami, až konečně náhle přitáhli od severu v patách Dainovi. Ani havrani nevěděli o jejich tažení, dokud se skřeti neobjevili na povrchu ve zpustošeném kraji mezi Osamělou horou a pahorkatinou za ní. Nedá se říci, kolik toho věděl Gandalf, ale je zřejmé, že tak náhlé přepadení nečekal.

Rada, které se zúčastnil král elfů s Bardem a s Dainem, poněvadž náčelník trpaslíků se teď s nimi spojil, — skřetové byli jejich společní nepřátelé a při jejich útoku se zapomnělo na všechny ostatní spory, — rada se tedy domluvila na takovémhle plánu: jejich jedinou nadějí bylo vlákat skřety do údolí mezi výběžky Hory, s tím, že oni sami obsadí ostrohy trčící k jihu a k východu. To by však bylo zhoubné, kdyby se skřetům podařilo v dostatečném počtu obsadit samu Horu a napadnout je tak zezadu a shora; nezbýval jim však čas na vypracování jiného plánu ani na přivolání nějaké pomoci.

Hromobití brzy přeburácelo k jihovýchodu, ale mrak netopýrů se nízkým letem přihnal přes úbočí Hory, zavířil nad nimi, odřízl jim světlo a naplnil je děsem.

„K Hoře!“ zvolal Bard. „K Hoře! Zaujměte svá místa, dokud je čas!“

Na jižním ostrohu, na jeho nižších svazích a mezi skalisky u jeho úpatí, se usadili elfové; východní ostroh pak obsadili lidé a trpaslíci. Ale Bard a někteří nejčilejší lidé a elfové vyšplhali až na hřeben východního výběžku, aby měli rozhled na sever. Zanedlouho uviděli, že se kraj před úpatím Hory černá spěchajícím množstvím. Jeho předvoj brzy zavířil kolem konce ostrohu a vrhl se do Dolu. Byli to nejrychlejší jezdci na vlcích a jejich skřeky a vytí drásaly vzduch. Před nimi byl rozmístěn nevelký počet statečných mužů, aby předstírali odpor, a mnozí z nich tam padli, než se zbytek stačil stáhnout a rozprchnout se na obě strany. Jak Gandalf doufal, skřetí armáda se natlačila za předvojem, který se střetl s odporem, a teď se zběsile hrnula do údolí, divoce se hnala mezi výběžky Hory a hledala nepřítele. Měli nespočet korouhví, černých a rudých, a valili se jako prudký příboj.

Byla to strašlivá bitva. Nejhroznější ze všech Bilbových zážitků, který v době, kdy jej prožíval, nejvíc nenáviděl, — což znamená, že na něj byl nejpyšnější a nejradši si na. něj vzpomínal dlouho potom, třebaže při něm sám nehrál vůbec žádnou důležitou roli. Musím po pravdě povědět, že si brzy po vypuknutí bitvy nasadil svůj prsten a unikl tak pohledu, nikoli však nebezpečí. Kouzelný prsten toho druhu neskýtá úplnou ochranu při útoku skřetů, ani nemůže zastavit létající šípy a svištící kopí, ale pomáhá vám odklidit se z cesty a zabraňuje nějakému skřetímu šermíři vybrat si právě vaši hlavu k rozmáchlému seku.

Elfové měli zaútočit jako první. Chovají ke skřetům chladnou a trpkou nenávist. Jejich kopí a meče zářily ve tmě jako studené plameny, tak smrtící byl hněv těch, kdo je třímali. Sotva se zástup jejich nepřátel hustě natěsnal do údolí, vyslali proti nim déšť šípů, a každý šíp se v letu zatřpytil, jakoby rozpálený žhavým ohněm. Za šípy vyskočilo tisíc elfích kopiníků a vrhlo se dolů. Rozlehl se ohlušivý jekot. Skály se začernaly skřetí krví.