John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Zachránily je stromy na úpatí strže. Sesunuli se na pokraj borového lesa, který zde vystupoval z horského úbočí a odrážel se od hlubších a temnějších hvozdů dole v údolích. Někteří z trpaslíků se zachytili kmenů a vyšvihli se do spodních větví, někteří (mezi nimi i malý hobit) se schovali před náporem kamení za stromy. Brzy bylo po nebezpečí, kameny se přestaly hrnout a bylo slyšet poslední slabé rány, když ty největší z nich poskakovaly a kutálely se hluboko dole mezi kapradím a přes kořeny borovic.

„No, aspoň nás to postrčilo o kousek dál,“ poznamenal Gandalf; „a dokonce i skřetové, až půjdou po našich stopách, budou mít co dělat, aby se sem dostali potichu.“

„To doufám,“ zabručel Bombur; „ale nedá jim žádnou práci hrnout nám ty kameny přímo na hlavu.“ Trpaslíci (včetně Bilba) se zdaleka necítili šťastní a masírovali si pohmožděná a potlučená lýtka i nohy.

„Nesmysl! Zahneme tady stranou z cesty sesunu. Musíme si pospíšit! Podívejte, kolik nám zbývá světla!“

Slunce už dávno zašlo za hory. Stíny kolem nich se prohlubovaly, třebaže hluboko pod sebou mezi stromy a nad černými vrcholky dolejších lesů dosud viděli záblesky večerních paprsků na protějších pláních. Kulhali teď tak rychle, jak jen dokázali, po povlovném svahu borového lesa klesající stezkou, která vedla vytrvale k jihu. Někdy se prodírali mořem kapradí s vysokými listy, přečnívajícími hobitovu hlavu; někdy tichounce našlapovali na koberec borového jehličí; a celou tu dobu lesní šero houstlo a lesní ticho se prohlubovalo. Ten večer nezafoukal ani vánek, aby rozšuměl větve stromů.

„Musíme ještě dál?“ zeptal se Bilbo, když se snesla taková tma, že viděl jenom Thorinův plnovous, jak se kymácí vedle něho, a když se rozhostilo takové ticho, že mu dech trpaslíků připadal jako hlasité supění. „Mám prsty na nohou celé otlučené a podrápané, nohy mě bolí a žaludek se mi houpe jako prázdná mošna.“

„Ještě kousek,“ odpověděl Gandalf.

O pořádný kus cesty dál, který se táhl jako celá věčnost, přišli najednou na otevřené prostranství beze stromů. Vyšel měsíc a svítil na mýtinu. Všechny nějak napadlo, že to není vůbec příjemné místo, třebaže na pohled tam nebylo nic závadného.

Náhle uslyšeli zdola pod kopcem zavytí, dlouhé zavytí, při němž běhal mráz po zádech. Odpovědělo mu jiné zavytí dál zprava a o hodně blíž k nim; potom ještě jedno nedaleko zleva. Byli to vlci vyjící na měsíc, vlci houfující se do smečky!

V okolí domovské nory pana Pytlíka žádní vlci nežili, ale on ten hlas poznal. Dost často se o něm mluvilo v různých vyprávěnkách. Jeden z jeho starších bratranců (z bralovské strany), který byl velký cestovatel, to vytí vždycky napodoboval, aby Bilba vylekal. A slyšet je teď venku v lese při měsíčním světle, to bylo pro hobita příliš. Proti vlkům nejsou mnoho platné ani kouzelné prsteny — zvlášť ne proti zlověstným smečkám, žijícím ve stínu hor zamořených skřety, za hranicemi Divočiny na pokraji neznáma. Vlci toho druhu mají čich ještě bystřejší než skřetové a nepotřebují vidět, aby vás rafli!

„Co si teď počneme, co si počneme?“ zabědoval. „Uniknout skřetům a dát se chytit vlky!“ naříkal, a z té věty se stalo přísloví, třebaže my teď v podobných nepříjemných situacích říkáme „z deště pod okap“ nebo „z bláta do louže“.

„Na stromy, honem!“ vykřikl Gandalf, a už se hnali ke stromům na kraji mýtiny a vyhlíželi si takové, které měly větve dost nízko nebo byly dost štíhlé, aby se po nich dalo vyšplhat.

Přihnali se k nim tak horempádem rychle, jak jen stačili, to si dovedete představit, a vylezli po nich tak vysoko, jak jen se mohli spolehnout, že je větve unesou. Byli byste se zasmáli, kdybyste (z bezpečné vzdálenosti) viděli trpaslíky se splývajícími a klátícími se plnovousy sedět na stromech, jako staré pány, kterým přeskočilo, takže si hrají na kluky. Fili a Kili se drželi na vrcholku vysokého modřínu jako na ohromném vánočním stromku. Dori, Nori, Ori, Oin a Gloin seděli pohodlněji na mohutné borovici s větvemi pravidelně rozloženými dokola jako loukotě v kole. Bifur, Bofur, Bombur a Thorin dřepěli na další sosně. Dvalin s Balinem se vyšplhali na vysokou štíhlou jedli s málo větvemi a zkoušeli se usadit v zelené koruně na samém vršku. Gandalf, jenž byl o hodně větší než ostatní, si našel strom, na který by oni nevylezli, vysokánskou borovici na samém kraji mýtiny. Byl docela schovaný v jejích větvích, ale když vykoukl, byli byste mohli vidět, jak se mu lesknou oči v měsíčním světle.

A Bilbo? Ten nemohl vyšplhat na žádný strom a pobíhal od kmene ke kmeni jako králík, který zapomněl, kde má noru, a jemuž je v patách pes.

„Zase jsi nechal toho lupiče na holičkách!“ vyčetl Nori Dorimu, když se podíval dolů.

„Nemůžu pořád tahat lupiče na hřbetě, dolů do tunelů a nahoru na stromy!“ bránil se Dori. „Co si myslíš, že jsem? Nějaký nosič?“

„Vlci ho sežerou, jestli něco nepodnikneme,“ poznamenal Thorin, protože teď se ozývalo vytí kolem nich, pořád blíž a blíž. „Dori!“ zavolal pak, poněvadž Dori seděl nejníž na nejsnáz přístupném stromě. „Honem, pomoz panu Pytlíkovi nahoru!“

Dori byl přes všechno své brumlání opravdu slušný chlapík. Chudák Bilbo k němu nedosáhl, ani když trpaslík slezl na nejspodnější větev a natahoval k němu ruku, co nejníž mohl. A tak Dori seskočil až na zem a nechal Bilba vyšplhat na svá záda a ramena.

Právě v tom okamžiku vběhli vyjící vlci na mýtinu. Na trpaslíka a na hobita se rázem upřely stovky očí. A přece Dori nenechal Bilba v kaši. Počkal, až se hobit vydrápal po jeho zádech do větví, a teprve pak se za ním vyhoupl nahoru sám. Akorát včas! Jeden vlk přitom rafl po jeho pláštíku a div ho nestrhl dolů. Za minutu už jich byla kolem stromu celá smečka, ňafali a vyskakovali po kmeni, oči jim planuly a jazyky visely z tlam.

Jenže ani divocí Vrrci (tak se ti zlí vlci za hranicemi Velké divočiny jmenovali) neumějí šplhat po stromech. Obklíčení byli na nějaký čas v bezpečí. Naštěstí bylo teplo a ne větrno. Stromy nejsou nikdy pohodlné, když se na nich má sedět delší dobu, ale v zimě a ve větru, když na vás pod nimi všude kolem číhají vlci, se mohou proměnit v zatraceně nepříjemné místo.

Mýtina obklopená stromy zřejmě sloužila vlkům za shromaždiště. Přicházelo jich tam čím dál tím víc. Nechali stráže u paty stromu, na němž byli Dori a Bilbo, a jali se větřit kolem, až vyčenichali všechny stromy, na kterých se někdo schovával. K těm postavili rovněž hlídky, zatímco všichni ostatní (zdálo se, že jsou jich stovky a stovky) se usadili ve velkém kruhu na mýtině a uprostřed zaujal místo ohromný šedý vlk. Promluvil k nim strašným vrrčím jazykem. Gandalf mu rozuměl. Bilbo ne, ale znělo mu to příšerně, jako by mluvili jenom o samých ukrutnostech a špatnostech, což byla také pravda. Čas od času Vrrci v kruhu odpověděli svému šedivému vůdci všichni zároveň a jejich děsivý řev málem způsobil, že hobit spadl ze své borovice.

Povím vám, co Gandalf vyslechl, třebaže tomu Bilbo nerozuměl. Vrrci a skřetové si často navzájem pomáhají v různých špatnostech. Skřeti se zpravidla neodvažují příliš daleko od svých hor, ledaže je odtamtud něco vyžene a oni jsou nuceni hledat si nové domovy, nebo ledaže proti někomu táhnou (mohu vám s radostí sdělit, že k tomu už dlouho nedošlo). Ale za oněch časů se občas vydávali na loupežné výpravy, zejména aby získali potraviny a otroky, kteří by pro ně robotovali. V takových případech si často přizvali Vrrky na pomoc a dělili se s nimi o kořist. Někdy i na vlcích jezdívali, jako jezdí lidé na koních. A teď se zdálo, že se taková velká skřetí loupežná výprava chystá na tuhle noc. Vrrci přišli na schůzku se skřety, jenže skřetové se opozdili. Bezpochyby to zavinila smrt Velkého skřeta a všechno to vzrušení kolem Bilba a čaroděje a trpaslíků, po kterých se pravděpodobně dosud pídili.