John Tolkien - Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Co tohle mohlo znamenat? Glum přece viděl ve tmě. Bilbo zahlédl svit jeho očí dokonce i zezadu. Namáhavě se zvedl a zasunul do pochvy meč, který začal znovu slabě zářit, a náramně opatrně pokračoval v cestě. Nic jiného mu zřejmě nezbývalo. Nemělo smysl ploužit se zpátky ke Glumovu jezeru. Ale když půjde za ním, Glum ho možná mimovolně zavede k nějakému východu, kudy se dá uniknout.

„Šakra! Šakra! Šakra!“ šišlal Glum. „Žatracenej Pytlík! Je pryč! Co to má v kapšiškách? Už šme na to přišli, přišli, můj milášku! Našel to, jiště, jiště! Náš dárešek k naroženinám.“

Bilbo nastražil uši. Konečně na to začínal přicházet sám. Trochu si přichvátl, aby se dostal, co nejblíž si troufal, za Gluma, který pořád pospíchal neohlížeje se za sebe, ale rozhlížel se ze strany na stranu, jak se Bilbo domyslel podle slabých odlesků na stěnách.

„Náš dárešek k naroženinám! Šakra! Jak šme ho mohli žtratit? No jo, takhle! Když šme tudy šli pošledně, když šme žakroutili krkem tomu ošklivému píškleti. To je ono! Šakra! Vykloužlo nám to, po všech těch štoletích! Je to pryč, glum!“

Glum se náhle posadil a rozplakal se, sípavě a bublavě, až z toho šla hrůza. Bilbo zůstal stát a přitiskl se těsně ke stěně tunelu. Po nějaké chvíli přestal Glum plakat a začal mluvit. Jako by se hádal sám se sebou.

„Ne, nemá cenu vracet še tam a hledat, ne. Ani ši nepamatujeme, kde šme všude byli. Nemá to výžnam. Má to Pytlík ve švých kapšiškách; ten ošklivý čmuchal to našel, to je jašné.

To jenom hádáme, milášku, jenom hádáme. Nemůžeme mít jištotu, dokud to hnušné štvoření nenajdeme a nežmáčkneme. Ale ono to neví, co náš dárešek dokáže, že ne? Nechá si ho proště v kapšišce. Neví to, a nemůže še doštat daleko. Šamo še to žtratilo, to čmuchadlo hnušné. Neví, kudy odšud ven. Šamo to řeklo.

Řeklo to, jiště, ale švindluje to. Neřekne to, co ši to myšlí. Neřekne, co má v kapšiškách. Ví to. Žná to ceštu šem, tak muší žnát ceštu odšud. Jde to k žadním vrátkám. Jiště, k žadním vrátkám.

V tom případě to chytnou škřetové. Tamtudy še to ven nedoštane, můj milášku.

Ššš, ššš, glum! Skřetové! Jiště, ale ještli to má náš dárešek, milášku, tak ho doštanou škřetové, glum! Najdou ho a přijdou na to, co dokáže. A pak už nikdy nebudeme v bežpečí, glum! Někdo že škřetů ši ho navlíkne a nikdo ho neuvidí. Ani naše byštrožraké oči ši ho nevšimnou, a on še nepožorovaně připlíží a rafne náš, glum, glum!

Tak radši přeštaňme rožkládat a pošpěšme ši, můj milášku. Ještli šel Pytlík tím šměrem, mušíme šebou hodit! Honem! Není to už daleko! Švihněme šebou!“

Glum vyskočil a vyrazil dlouhým; šouravými kroky. Bilbo si pospíšil za ním, stále opatrně, třebaže se teď bál především, aby nezakopl o nějakou další překážku a nenatropil při pádu hluk. Hlavou mu vířily naděje i pochybnosti. Zdálo se, že prsten, který má na prstě, je kouzelný prsten: dělá vás neviditelným! Slýchal už samozřejmě o takových věcech v prastarých zkazkách, ale pořád ještě nemohl věřit tomu, že by podobný prsten opravdu našel čirou náhodou. A přece jen: Glum se svýma bystrýma očima ho před chvílí minul na pouhý krok od něho!

Pokračovali v cestě, Glum šouravě pleskal nohama napřed, šišlal a proklínal, a Bilbo se za ním tichounce kradl, jak jenom hobit dokáže. Brzy dospěli do míst, kde si Bilbo cestou dolů všiml postranních chodeb po obou stranách. Glum je okamžitě začal počítat.

„Jedna nalevo, tak. Jedna napravo, tak. Dvě napravo, jiště. Dvě nalevo, jiště, jiště.“ A tak pořád dál. Když počet vzrůstal, Glum zpomalil a začal se třást a pofňukávat; čím dál se vzdaloval od své vody, tím větší dostával strach. Mohli tu kolem být skřetové, a on ztratil svůj prsten. Nakonec se zastavil u nízkého průchodu po levé straně cestou nahoru.

„Šedm napravo, jiště. Šešt nalevo, jiště!“ šeptal si. „Tady to je. Tudy vede ta cešta k žadním vrátkám, jiště. Tímhle průchodem!“

Nakoukl tam a vzápětí ucouvl. „Jenomže tam nešmíme, můj milášku. Šou tam škřetové. Špoušta škřetů. Požnáváme to po čichu. Ššš! Co ši pošneme! Šakra, žatraceně! Mušíme počkat, tady, milášku, počkáme a uvidíme.“

Tak uvázli na mrtvém bodě. Glum přece jen přivedl Bilba k východu ven, jenomže Bilbo jím nemohl projít! Právě uprostřed průchodu dřepěl rozcapený Glum a oči mu studeně svítily v hlavě, když jí kymácel mezi koleny ze strany na stranu.

Bilbo se odplížil od stěny tišeji než myška, ale Glum okamžitě ztuhl, začenichal a oči mu zezelenaly. Tiše, ale hrozivě zašišlal. Hobita vidět nemohl, ale byl teď na stráži a měl i jiné smysly zbystřené temnotou: sluch a čich. Zdálo se, že se tiskne až k zemi, s placatýma rukama roztaženýma a s hlavou vystrčenou vpřed, s nosem skoro těsně na kameni. Třebaže se v přísvitu svých vlastních očí rýsoval jenom jako černý stín, Bilbovi bylo zřejmé, že je napjatý jako tětiva luku, jenjen vystřelit.

Hobit skoro přestal dýchat a ztuhl sám. Bylo to zoufalé. Musel pryč, ven z té děsivé tmy, dokud mu ještě zbývala špetka síly. Musel bojovat. Musel probodnout toho hnusného netvora, vypíchnout mu oči, zabít ho. Vždyť netvor chtěl zabít jeho. Ne, to by nebyl fér boj. Bilbo teď byl neviditelný. A Glum neměl meč. A dosud vlastně hobitovi nehrozil zabitím, ani se o to zatím nepokusil. A byl to osamělý, ztracený ubožák. Bilbovi se vzedmula v srdci vlna náhlého pochopení, soucitu smíšeného s hrůzou: představil si rázem tu nekonečnou řadu dní beze světla, bez naděje na něco lepšího, to tvrdé kamení, studené ryby, plížení a šišlavý šepot. To všechno mu proletělo hlavou jako blesk. Zachvěl se. A pak náhle v druhém záblesku jako by sebral novou sílu a rozhodnost — a skočil.

Na člověka by to nebyl žádný velký skok, ale byl to skok do tmy. Přeletěl rovnou přes Glumovu hlavu, sedm stop vpřed a tři stopy do výšky; sice to nevěděl, ale div si přitom nerozbil hlavu o nízký strop průchodu.

Glum se vrhl dozadu a chňapl po hobitovi, který letěl přes něj, ale pozdě: ruce mu hrábly do prázdna a Bilbo, který šťastně dopadl na své silné nožky, si to už metelil novým tunelem. Ani se neohlédl, co Glum dělá. Nejdřív mu šišlal a spílal skoro v patách, ale pak to přešlo. Najednou se ozvalo zavytí, při kterém stydla krev, plné nenávisti a zoufalství. Glum byl poražen.

Neodvážil se už dál. Přišel o všechno: přišel o kořist i o jedinou věc, na které kdy lpěl, o svůj dárešek, o svého miláška. Bilbo při tom výkřiku ucítil srdce až v hrdle, ale utíkal pořád dál. Teď se za ním ozval hlas, slabý jako ozvěna, ale dosud výhružný:

„Žloděj, žloděj, žloděj! Pytlík! Nenávidíme ho, nenávidíme ho až navěky!“

Pak se rozhostilo ticho. Ale i to připadalo Bilbovi hrozivé. „Jestli jsou skřeti tak blízko, že je Glum vyčenichal,“ pomyslel si, „tak slyšeli jeho vytí a spílání. Teď opatrně, nebo tě tahle cesta zavede do ještě horší šlamastyky!“

Chodba byla nízká a nahrubo proražená. Pro hobita nebylo zvlášť těžké pohybovat se v ní, až na to, že si přes veškerou opatrnost znovu párkrát narazil prsty u nohou o šeredné špičaté kameny na zemi. „Pro skřety je trochu nízká, aspoň pro ty veliké,“ myslel si Bilbo, poněvadž nevěděl, že i velcí skřeti, horští šotouši, běhají obrovskou rychlostí v takovém předklonu, že se rukama skoro dotýkají země.